dzira

Špadijer je třicátník, který nemůže najít práci. Kromě toho má v nemocnici těžce nemocnou dceru. Na jednom pracovním pohovoru se seznámí se Zdravkou, která zase vychovává sama syna. Ani to, že se dají dohromady, jim ale štěstí nepřinese. Nejsmutnější na tomto smutném příběhu je režie. Přestože měl pan režisér k dispozici velmi dobré herce, patrně nevěděl, co po nich chce, nebo jim to nedokázal předat....Mladen Nalević s Mirou Furlan tak ve filmu většinu času bezradně stojí, sedí nebo leží.... Nejzajímavější na filmu tak není samotný příběh, ale vykreslení tristní situace mladých lidí, kteří po studiích nemohou v Jugoslávii druhé půlky osmdesátých let najít uplatnění. Zejména scény z konkurzu před úvodními titulky jsou povedené. Po nich už to za moc nestojí...

Když covidová pandemie nepřála vzniku mezinárodních koprodukcí, vrátil se Danis Tanović domů do Bosny a natočil tento malý krásný film o čevapech a lidech...

Vtipné je, jak horníci používají dynamit místo granátů....

Atmosféra na stranické schůzi jednoho podniku je tak hustá, že by se dala krájet. Hlasuje se o vyloučení ze strany, vrací s stranické legitimace, hlasování se několikrát opakuje, objevují se nová fakta, lidi se bojí vyjádřit svůj názor, přiznat se, kdo napsal anonym.... Velké drama. Branko Bauer jej zvládl vygradovat a zrežírovat skoro jako Sidney Lumet v Dvanácti rozhněvaných mužích....

Dragojević upevnil svou pozici v mém režisérském Top listu...

Asi nejlepší role Mileny Dravić - ikony jugoslávského filmu.. Těžko si lze představit, že by se v roce 71 účastnila nějaká hvězda československého filmu podobného projektu a pak si mohla ještě v něčem dalším zahrát... Její účast na tomto filmu je samozřejmě jen třešinkou na dortu. Myslím, že i v západní provenienci bychom na počátku sedmdesátých let našli jen stěží třeba desítku odvážnějších snímků.... p.s. pokud by někdy vznikl svaz srbsko-chorvatského přátelství, vášnivá líbací scéna, ve které účinkuje Milena Dravić s Ivicou Vidovićem by mohla být použita v jejich promo klipu....

Pravděpodobně první filmová adaptace prózy Iva Andriće, který dostal v roce 1961 Nobelovu cenu za literaturu a jeho dílo se poté stalo pro filmaře velmi žádaným. Povídka, podle které byl snímek v roce 1954 natočen, u nás vyšla v roce 1962 ve sbírce  Cesta Aliji Djerzeleza (mimochodem i tato titulní povídka sbírky byla zfilmována - film se jmenuje Gazija a je z roku 1981) pod názvem Z časů Aniky (překlad Viktor Kudělka). V překladu Dušana Karpatského se pak objevila i ve sbírce Vezírův slon v roce 1987 pod názvam Aničiny časy.

Důsledkem chorobné srbské posedlosti bitvou na Kosově poli je mimo jiné tento film... Má to pěknou kameru a pár hezkých detailů. Vzhledem k tomu, že se jedná o studentský film, budu shovívavý - přidávám dvě hvězdy a zaokrouhlím to tak na pěkné 3. Pocitově těch 70 minut ale trvalo tak nejmíň 150 a dodíval jsem to jen se značným sebezapřením...

Krádež za bílého dne jménem kolektivizace venkova se komunistům v Jugoslávii moc nepovedla... Taky od ni velmi rychle po roztržce Tita se Stalinem upustili.... Ale i tak napáchala spoustu zla a tento film to vykresluje celkem kvalitně...

Někdy se to prostě stane. Film dozraje jako víno... Půlka devadesátých asi podobnému lehce nejasnému dějovému propletenci nepřála... Asi není náhoda, že jsem tady třetí "recenzent" v řadě, který film hodnotí s odstupem bez mála dvaceti let od jeho vzniku čtyřmi hvězdami...