CheGuevara

Jako malé děti je film jako břitva. Řeže do společneské morálky s takovou naléhavosti, až to někdy hraničí s nervovým kolapsem. Při sledování filmu jsem měl podobné pocity jako při Dogville od Larse von Triera. Zatímco Trier byl jednodušší a přímočařejší, tak Todd Field vše spíše zamotává a postupuje mnohem rafinovanějším postupem, avšak o to víc je následný zážitek bolestivější. Field už ve svém filmu V ložnici dokázal, že mu morální dilemata nedělají pražádné potíže. Avšak čekáte-li nějaký zvednutý ukazováček budete nejspíš zklamání, režisér nemoralizuje ba právě naopak se snaží na věci a problémy nazírat s pochopením. Není žádných hrdinů, vítězstvích ani proher. Obyčejný film o obyčejných stinných stránkách nás všech.

Nadvakrát ohřátá polívčička přestává být dobrá, ale tahle překvapivě ještě dokázala skvěle pobavit. Kapr je obrán do poslední kůstky, víc se už z toho vyrazit nedá, i kdyby se tvůrci třeba na hlavu stavěli.

Pohled do zrcadla někdy bolí, ale tady dokonce i baví.

Jistě, pane premiére, tohle je jedna z nejlepších politických satir na televizních obrazovkách. Sušší než takové Spin City (Všichni starostovi muži), ale i tak laťka humoru je zde opravdu hodně vysoko. Další z důkazů, že sranda jde dělat z politiky i kultivovaným způsobem. Ostatně paní Bubílková by se mohla tady lecčemu naučit, minimálně tomu, jak být na úrovni a zároveň i vtipná.

Něco na tom filmu je, ale najít to dá někdy opravdovou práci. Zde se gagy dělí jenom na ty správně ujeté a trapné. Naštěstí je poměr takový fórků značně vyvážený. Ale jednou za čas tato komedie rakovinu rozhodně nezpůsobí.

S tímhle se jdi vycpat, Zacku Snydere. Tohle ti vážně nesežeru a jdu si radši pustit Gladiátora, abych si spravil chuť, náladu a hlavně mínění o historických velkofilmech. Tudy cesta nevede, všemocní pupkáči z Hollywoodu.

Slovutný Winston Churchil nesliboval nic jiného než krev, pot a slzy. Nic menšího nám nepřichystal ani Oliver Stone. Bitvy, jenž dají zapomenout všem Helmům Žlebům dohromady, společně s inteligentním scénářem vytvářejí krásný divácký zážitek, který i přesto ničí zbytečný průvodce Ptolemaios a krapet přepálená stopáž. I když bych byl zvědav na Lhurmanovu verzi, tak se přesto Alexandr Veliký ani v nejmenším nemusí stydět za tu Stoneovu.

Triky vyrazí dech a fungují i po skoro čtvrtině století, což se dá říci i o vtipech, jenž dosud neobrousili své ostré hrany. Ovšem nějakého hlubšího dojmu jsem se tentokrát nedočkal. Oddychovka jako řemen s úžasně úlisnými lasičkami, no nejsou k sežrání?

Hravá romantika, která dá připomenout stejně pohodovému ale hloupějšímu Příběhu rytíře. Film, jenž ví, co je to dobrý a inteligentní vtip, a dokáže udržet divákův úsměv po celou stopáž snímku. Kéž by se Shakespear zamilovával častěji.

A pointa? No, asi mi unikla.