Aleee89

Těžce uchopitelné, to jsou přesná slova. A ona docela sedí na celou Chytilovou, na většinu její tvorby. Ovoce stromů rajských jíme je podobenství, takže nehledejte žádný extra příběh, ale pátrejte po významech, asociativně si spojujte obrazy... Je tady opět dost otisknutá osoba Ester Krumbachové a celé je to hodně chytilovské. Kdo ji zná, ví, co tím myslím. Líbila se mi symbolika barev, hra s barvou šatů, objevení se typického předmětu jejích filmů - jablka. Něco jsem si z toho odnesla, a o to asi šlo. Stěžejní dilema, které tam je - ochutnat jablko a poznat, ovšem nést následky, nebo neochutnat, nepoznat, ale žít si v poklidu, jsem si nejprve asi přečetla, ale myslím, že z toho vydedukovat jde. Chytilová ráda klade otázky a pak zkoumá, co s tím člověk udělá. Tady tomu není jinak. Přese všechno mě film ne vždy bavil.

Tenhle film pro mě zpočátku znamenal jeden velký otazník. Vnímala jsem jej jako úžasný díky tomu, jak se o něm a o tom, co vyjadřuje, dokáže člověk pohádat, protože každý v něm vidí něco jiného. Uznale jsem kývala nad zpracováním - kamera, režie a hlavně obrazy. Na druhou stranu jsem nedokázala přijít na chuť tak specifickému dílu. Sedmikráskám jsem přesto dala šanci, viděla jsem je od té doby už aspoň třikrát a čím dál tím více jim přicházím na chuť. Jsem schopná se u nich uvolnit, ponořit se do nich, smát se u nich a fandit rebelujícím Mariím, aby to těm hloupoučkým chlapům pořádně nandaly. A taky tam vidím daleko více skrytého, než jsem viděla dosud.

K dílu Bohumila Hrabala jsem si nikdy nenašla cestu. Ani jeho zfilmované knihy se u mě nezařadily mezi oblíbené filmy, byť byly celkem oceňované. U Perliček se mi moc nepozdává výběr samotných povídek, kvalita zpracování je různá, některé jsou slabší, některé lepší. Hrabalovská poetika tu cítit jde, ale ona zkrátka není pro mě. Myslím, že všichni režiséři, a že to jsou jména v české kinematografii významná, natočili mnohem lepší snímky.

Začínám se Věrce dostávat pod kůži. Ke zhlédnutí jejích filmů je myslím velice dobré si přečíst něco ze zákulisí, pomůže to, člověk získá jiný náhled. Opět to má silné téma, něco, co nám chce Chytilová sdělit. Každý její film je o něčem, tady je to ještě silnější. Jako ženskou mě logicky film o ženách, které jsou v jeho čele, zaujme více, než kdyby byl hlavní postavou chlap. Jako ženská je chápu. Nebudu tady analyzovat jejich charaktery a motivy, to si nechám na bakalářku, jen řeknu, že postavy jsou vykresleny dobře. K tomu dodejme opět krásnou kameru, zajímavý styl - konfrontace reálné hrdinky a jejího skutečného závodu s vymyšleným příběhem ženské z domácnosti. Ty dvě jsou tak jiné, ale to je jen zdánlivé. Ve skutečnosti toho mají mnoho společného. A jsem ráda, že Chytilová nepoužila násilný konec, kdy by se hrdinky potkaly a propojil by se tak jejich příběh. Ten je už totiž propojen.

Pytel blech - skupina rozjívených děvčat na intru. Film si Chytilová doslova vydupala (jako ostatně mnoho filmů), má spoustu zajímavých míst, tradičně dobrou Šofrovu kameru, ale ve výsledku mě oslovil méně než předchozí Strop. Oceňuji zapojení neherců, autentičnost v rámci možností, nápady.

Prvotina (když nepočítám dřívejší studentské práce a filmy) Věry Chytilové mi konečně neunikla. Vzhledem k tématu mé bakalářky už mám něco načteno a na její filmy tak mám jiný pohled. Strop se mi líbil. Téma vychází z osobních zkušeností režisérky, ukazuje svět modelingu se vší svou povrchností (což se dodnes myslím nezměnilo), a to v čele s tápající hrdinkou, která chápe, že tenhle svět nakonec nebude pro ni to pravé ořechové, jen nějak ještě nedosáhla svého stropu, hranice, za kterou už nebude schopna jít. A o tom to je taky, o hranicích, které má každý z nás. Zajímavá koncepce a příslib do budoucna, že od Chytilové ještě můžeme čekat velké věci.

Někdy stojí za to podívat se na něco naprosto mimo mainstream. Pokud je to navíc manifest tak zásadního hnutí, jakým cinéma-vérité zajisté bylo, pak to za to stojí o to více. Kronika jednoho léta nás zavádí do Francie mezi běžné lidi, kteří jsou konfrontováni otázkou, zda jsou šťastní. Lidé jsou různí a různé jsou i jejich odpovědi, které se odvíjejí od toho, co prožili. Postupně se blíže seznamujeme s více lidmi a film se promění ve sled epizod z života účinkujících. Tu zajímavých, tu zajímavých méně. Oceňuji, jak se osobní rozhovory dotýkají obecnějších problémů, jako byla válka v Alžíru či rasové problémy ve Francii. Líbila se mi i poslední scéna, kde jsme svědky bezprostředních reakcí účinkujících na celý film, který právě zhlédli. A závěrečné úvahy samotných tvůrců jsou jen třešničkou na dortu. Po formální stránce se jedná o skvost, po stránce scenáristické to místy dost vázne a nudí, takže lepší průměr až mírný nadprůměr, to je Kronika jednoho léta.

Těžké, přetěžké hodnotit tento film. Během hodiny a tři čtvrtě jsem se pokusila oprostit od jakéhokoliv historického kontextu a soustředit se čistě na film jako takový. Asi se mi to podařilo. Snímek Triumf vůle je sice propagandou toho nejtěžšího kalibru a na této rovině ho lze jednoduše odsoudit a asi to bude správné. Je nebezpečný v tom, jak všechny ty hrůzy doby minulé maskuje nádhernými obrazy, krásnou a tklivou hudbou, procítěnými projevy o tom, jak se všichni budou právě teď mít dobře, jak ukazuje nadšené davy věřící v lepší zítřky. Film hraje na city a diváka sráží svou monumentálností na kolena stejně, jako to dělaly například církevní stavby - všechny ty ohromné chrámy, jejichž poselství v tomto bylo jasné. Ideální film pro polemiku na téma dokument a etika. Výtečná a inovativní forma a hrůzný obsah na druhé straně. Je na každém, jak se s tímhle filmem vyrovná.

Když nepočítám Pedra Almódovara, nemám se španělskou kinematografií moc zkušeností, proto každou příležitost zhlédnout španělský film vítám. A když je to ještě v rámci školy, kdy zabiju dvě mouchy jednou ranou, není nač si stěžovat. Tato verze Carmen samotného Bizeta odsouvá trochu na vedlejší kolej (pominu to, že už Bizetova opera je adaptace), ale to vůbec nevadí. Rytmy flamenca jsou živé a málem vás nutí vyskočit ze židle a tancovat, hudba a zvuk kastanět, to vše je tak vášnivé a typicky španělské, že vás to prostě strhnout musí. A do toho zajímavé prolínání zkoušení Carmen v divadle a osobního života protagonistů, zajímavé spojení filmu na divadle (ne že by to byla novinka, ale tady to dobře funguje). Ke konci jsem možná očekávala větší výbuch vášně, ale i tak mě film rozhodně zaujal.

Na film Křestní jméno Carmen jsem se nedívala kvůli Godardovi, který je režisérskou legendou, ale kvůli tématu, snímek míním zpracovat v referátu. Zatím u mě jasně vede Carmen Carlose Saury, ta byla vášnivá a dynamická, jak má být. Carmen Jones Otto Premingera je zajímavá a jako muzikál funguje, ovšem hapruje tam příběh. Křestní jméno Carmen tedy hodnotím nejhůře. Ke Godardovi jsem si cestu doposud nenašla, ani tento snímek není výjimkou. Pozitivně hodnotím délku, ale i tak je film místy hodně nudný a nezáživný. Godard se snažil o vnesení co největší invence, ale u mě to nezafungovalo. To, že nám ukazuje nahé titulní hrdiny, je sice zajímavé, ale z filmu to umění nedělá. Je tu pár nápadů, které fungují, klasická hudba nezklame, zajímavé je užití tradiční červené barvy... Jenže jak jsem psala už stokrát. Zajímavá forma mě skoro nikdy nevytrhne, pokud nefunguje obsahová stránka. A ta podle mého skromného názoru prostě nefunguje.