Bluntman

Big things come in small packages. Pidihajzlík ma jednu zásadní chybu, snaží se připomínat animované grotesky ztvárněním postav a i fyzickými gagy, bohužel je hraný a jediná skutečně funkční scéna v celém filmu je hra stínů s boucháním po hlavě. Jinak je poslední počin bratrů Waynsových neuvěřitelný, ve způsobu podání poselství retardovaný a hlavně ostudně předvídatelný, urážející psychiku zdravého jedince a pohrávající si s jeho fyzickou zdatností při "loskošných" fekálních vtípcích (pokakání, teploměr, kojení). Marlon Wayns jakožto titulní pidihajzlík se sice ksichtí, seč může, bohužel jeho pitvoření mi přišlo nesnesitelné a vzhledem k špatnému klíčování a kontrastu pozadí při užití digitálních triků i trapné a křečovité. Těch 7 nominací na Maliny je zcela oprávněných, nízké hodnocení nedávám proto, že se jedná o jednodušší komedii určenou pro černošské publikum (je spousta jiných, nejen černošských, u kterých jsem se bavil náramně, viz filmy bratrů Farelyových), ale protože je Pidihajzlík utrpení srovnatelné s Date Movie, jenom méně urážející. Jednou jsem se pousmál. Ale pokud máte chuť na Modrý blesk říznutý Agentem v sukni...

Let Them Eat Cake. Marie Antoinette není komorní historické drama, ale navýsost stylizované vyprávění o niterných pocitech svým způsobem osamělé ženy, která měla tu smůlu, že se musela v 15 vdávat, aby porodila královského potomka a v 19 se stala královnou. Stejně jako hlavní hrdinka stojí mezi "úředními" povinnostmi a svými touhami, stojí tento film na přehnaně pompézních a kýčovitých scénách plných pudrů a pochutin na jedné straně a velice niternými scénami nevyřčené vášně a smutku na straně druhé. To platí i o chytře zvoleném soundtracku, v kterém vedle sebe dokonale koexistuje klasická hudba vedle té modernější, rockové. Kirsten Dunstová nebyla od dob Smrti panen lepší a i když Sofia Coppola svůj malý velký film Ztraceno v překladu už asi nepřekoná, Marií Antoinettou potvrzuje své postavení jedné z nejzajímavějších režisérek vůbec - akorát růžové kalhotky zde vystřídaly růžové dortíky a šatičky, jinými slovy: Marie Antoinetta je další óda na ženskou neschopnost dospět. :) Sofia Coppoová se stává současným Antonionim a Marie Antoinette je její Identifikací ženy.

Chick in the chains... where they come from? - This is... FUN! Pam Grierová měla na začátku 70. let velice plodné období a než natočila své asi dva nejznámější filmy, Foxxy Brown a Coffy (nepočítaje mezi to samozřejmě Jackie Brownovou), proslavila se jako "hvězda" WIP - Women in Prison filmů. Zatímco Big Bird Cage a Big Doll House jsou známy pro scény násilí, Black Mama, White Mama si na své konto může připsat nahotu, přestože z Pam Grierové neuvidíme snad ani bradavku. Příběh je jednoduchý, dvě vězenkyně, jedna bílá a jedna černá (hádejte, která je Pam Grierová), utečou spolu z vězení, přestože se nemají příliš v lásce, a lesbická dozorčí a šéfová jim jde po krku. Hudba je neskutečně primitivní, na druhou stranu je patrné, že ji Tarantino užil jako jeden z předělů do Kill Bill Vol. 1, exteriéry a lokace vůbec dostatečně exotické a hlášky taky stojí za to. Když se k tomu připočte "woovská" (prosím, to byla hyperbola, milé děti) závěrečná přestřelka, tenhle klenot žánru blaxploitation a sexploitation má za solidní 4* - ženy si 2* uberou (protože pro ně asi nebude zábava koukat 5 minut na sprchovou scénu z vězení spojenou s masturbací) a ženy-feministky se filmu raději vyhnou velkým obloukem, revolucionáři budou mít určitě radost z jednoho cheguevarovského typu postavy. Ale Big Doll House, Big Bird Cage a černošský remake Get Cartera Hitman jsou lepší, Pam.

A Single Shot Can End The War. Clinte, udělal jsi mi radost, zahraniční kritiky nelhaly a i když jsou Vlajky našich otců anachronismus, dívá se na ně hezky. Role ideologicky problematických ochránců zákona na vlastní pěst jsou nadobro odpuštěny, i já sledoval zaujetím filmy Raola Walshe a ty evidentně taky, děkuji ti za jejich tak věrnou narativní a stylistickou nápodobu, která není vyprázdněná.__________ Mohl bych sice kritizovat až přílišnou podobnost ani ne tak s Vojínem Ryanem, jako spíš s Bratrstvem neohrožených a od toho se odvíjející scénáristické a herecké nedostatky, ale proč bych to dělal, když to pohrávání si s klišé a schématičností žánru je tak promyšlené a patriotismus opodstatnitelný? Vyjma doslovného závěru se navíc jak Eastwood, tak i Haggis vyhýbají sentimentu a jejich proplétání 3 vypravěčských línií, do kterých se vloží v závěru ještě 4. "nová krev" je podána dostatečně přehledně (sledujeme jednak zpověď starého muže, jednak jeho vzpomínky na hrůzné a fyzicky bolestivé výjevy z války a vedle toho se rozvíjí línie s objížděním různých akcí a "propagace" památné fotografie... a když už otec nemůže dovyprávět svůj příběh, dokončí ho za něj syn).__________ Přestože nemám rád válečný žánr a myslel jsem si, že nelze v podstatě už nic prostřednictvím něj nového říct k současné tématice, po Mendesově Mariňákovi jsem byl podruhé - a mile, nutno podotknout - vyveden z omylu. Vlajky našich otců jsou filmem o tom, co stojí za obrazy, které si vytváříme, o demýtizování hrdinů a také o zacházení s válečnými "hrdiny" a mediální prezentací války. Tklivá hudba a závěrečné titulky doprovázené fotografiemi poté slouží k vytvoření vlastních příběhů... Pokud jsou Dopisy z Iwo Jimy skutečně lepší, toho Oscara budu přát tentokrát Eastwoodovi. Promiň Marty.

Tragedy is universal. Předchozím dvěma Ińárrituovým filmům jsem dal nejvyšší možné hodnocení, přičemž jeho prvotině jsem trošku nadržoval, a tak teď nadržovat nebudu a přikloním se k trojce, i když je to trojkočtyřka. Mám rád tvůrce, kteří vyprávějí obrazem, ale přestože je Babel film jako stvořený pro formální analýzu, bez hudby by na diváka nedoléhaly tak silně emoce, které se dostaví hlavně v závěru. Pojetí jednotlivých kontinentů, které se liší jak co do záběrování, tak i do užití hudby a tempa je skutečně nápadité, na druhou stranu je zde až moc scénáristické svévůle a chtěnosti, o tykání si s kýčem ala Haggisův Crash ani nemluvě ("Je tohle nějaký druh vyšší estetiky a stylistiky, nebo jenom laciné ždímání slz?", říkal jsem si). Přemrštěná stopáž spolu s manýrismem na věčné časy a nikdy jinak poté dávají výsledné tříhvězdičkové hodnocení, přestože by to napodruhé mohlo být za 4 kvůli překvapivě civilním hereckým představitelům (což platí i o "dirty a ugly" Bradu Pittovi a Cate Blanchettové). Nezamlouvá se mi moc fakt, že by si Ińárritu měl přijít pro Oscara za svůj zatím nejhorší snímek... a taky by mohl začít točit jinak než mozaikovitě, protože jak Robert Altman, tak P.T. Anderson mu v případě Babelu dávají na zadek. P.S. Na podruhé je to vážně výrazně lepši.

Time is running out for a happy ending. Možná nejlepší, pro mě osobně ale rozhodně nejzajímavější a nejemociálnější Shyamalanův film, který sofistikovaným způsobem vypráví o důležitosti a čistotě příběhů jak v rámci vyprávění, tak i v životě. Žena ve vodě je krom filmu o příbězích a jejich důležitosti a (pra)podstatě též filmem o různých typech diváctví, kdy to dětsky naivní, které rádo podléhá přiběhům, je bráno jako to správné, a to špatné je kriticko-cynické, které si myslí, že ho už nemá co překvapit a originalita nejen z filmů vymizela. Docela nechápu tu drtivou diváckou a i kritickou odezvu, když seriál z nedávné doby, pracující na stejném principu jako Žena ve vodě (tj. rekonstruování fabule, viz Heroes) je tolik populární a sklízí různá ocenění a jsou na něj jenom samá slova chvály. Postava kritika zde neslouží k vyřizování si účtů, ale má zde svůj opodstatnitelný dramaturgický účel a i on najde své místo ve vyprávění, stejně jako ostatní postavy. Jistý problém vidím v práci s žánrem, který Shyamalan nejdříve ovládne přesně stylisticky pravými prostředky, aby ho následně rozboural. Po technické stránce není filmu co vytýkat, James Newton Howard složil kouzelnou pohádkově-fantasy-hororovou hudbu se vzletnými heroickými motivy, Doyleova kamera vykazuje vynikající práci s hloubkou ostrosti (viz úvodní scéna, první útěk před skruntem, "ano/ne" v koupelně, závěr se smetákami ad.) a okaté triky mají svůj smysl, krom toho jsem s Giamattim a ostatními herci neměl sebemenší problém a neměl jsem ani čas zabývat se logickými nedostatky. Nebýt to film M. Night Shyamalana, tvůrce Šestého smyslu a Znamení, imho by se Žena ve vodě na ČSFD červenala a většina hodnotících by neměla problémy s očekáváním, která se poté na výsledném počtu hvězdiček odrážejí - a stačí přitom tak málo, brát ji jako propracovanou a otevřenou komedii.

Evil Gets An Upgrade. Nepochyně nejlepší trash za poslední roky (kdeže slashr, některým by neškodilo proškolit v subžánrech), je mi upřímně líto těch, kteří si ten film nedokáží patřičně ve své křečovitosti a posmrtné strnulosti užít. Long live David Cronenberg!

Skutečně jsem nečekal, že tvůrce Verhoevenova formátu a pověsti natočí ve výsledku milý a nikterak neškodný teenagerovský film. Pokud ale někdo čeká film ve stylu Horečky sobotní noci, Pomády či Porky´s, asi by si měl uvědomit, že tenhle film není hodnocený pro nic za nic "R" ("pro mládež do 18 let nevhodný"). Postavy jsou, jak se na žánr sluší a patří, jednorozměrné, ale rozhodně překvapí otevřené zobrazování (nejenom heterosexuální) erotiky, na své si přijdou jak muži, tak ženy (pokud existuje něco jako "teensploitations", Spetters jím bezpochyby jsou). Verhoeven tu žánr ironizuje, tu obratně zachází s klišé a nedělá mu problém smíchat vážně míněné dramatické sekvence s neuvěřitelně zábavnou komediální nadsázkou (předstíraná soulož), ale pořád jsou Spetters filmem o 3 kamarádech-motorkářích, kteří se snaží vypadnout ze svého rodného města. Na tom by rozhodně nic nebylo, kdyby (spoiler) se to jednomu z nich nepovedlo díky tomu, že objeví svou homosexualitu - poté, co je brutálně znásilněn bratrem své přítelkyně a jeho 3 kamarády. (konec spoileru) Ani se nedivím, že má gay komunita s Verhoevenovými filmy takový problém a mělo ho i se Základním instinktem, když jeho raná tvorba je v této otázce silně naivní a dehonostující filmy s queer tématikou (být znásilněn ženou, zjistí, že je hetero, nebo být znásilněn mužem a ženou najednou, zjistí, že je bi? - ale no tak!). Intertextový odkaz na na Tarks Fruit ("Sténej jako v Tarks Fruit!") potěší, to platí i o účasti Jeroea Krabbého a Rutgera Hauera v menších rolích. Přestože si Verhoeven umí poradit s jednotlivými podzápletkami (homosexualita, ochrnutí, víra...), nemohu dát nejvyšší hodnocení kvůli scénáristickým zkratkám a také oné dost vynucené a ve skutečnosti pitomé přeměně jednoho z hrdinů, no a zkrácení by taky neuškodilo. Aspoň ta politická nekorektnost je fajn. P.S. Druhé zhlédnutí, jde to na plný počet.

Komedie o tom, jak si nelze dělat iluze. Jednoznačně nejlepší polistopadový film Věry Chytilové, možná její nejlepší vůbec. Je vynikající v jednotlivostech, v celku jako takovém katastrofálně selhává, překvapivě funkčně pojí jednotlivé vypravěčské/narativní línie, ale potřeboval by ujasnit v konceptu a pevnější ruku dramaturgovu, která by eliminovala z filmu ta camea a nadbytečné motivy. Ale i když se toho dá Hezkým chvilkám bez záruky opravdu hodně co vytknout, konečně je to český film, který není mrtvolkou (jako je tomu u i přes snahu tvůrců nežánrových teenagerovských komedií anebo blitek pánů Menzela či Hřebejka a Trošky), ale je živelným a dýchajícím počinem, ve kterém se to hýbe! V jistých chvílích je to, přiznávám, moc tendenční a většina postav je ze scénáristického pohledu pouhými Deus Ex Machinami, ale ta sebeprojekce diváka do díla včetně závěrečného z(a)mrznutí obrazu funguje dokonale. A David Kraus překvapivě obstojně hraje, jeho hudba dodává filmu na drajvu, užití digitální kamery má svůj účel, akorát - ten film je určen víc ženám než mužům. Na druhou stranu bavit se o vyznění českého(!) filmu a ne pro změnu o jeho prachbídném zpracování je takový malý polistopadový zázrak.

A fantasy vision of the future. Možná nejlepší Bakshi, kterému na dokonalosti ubírá akorát nevyrovnaný temporytmus snímku. Wizards není anarchie provedená na obsahu díla, ale na formě - ideologicky někde mezi Křižníkem Potěmkinem a Triumfem vůle. Animovaný fantasy svět zde neslouží k persfiláži Barbara Conana (tak, jak tomu bylo v případě Ohně a ledu), ale k dobrodružné adventuře s upomínkou bezstarostných dob King Konga či některých pasáží Pána prstenů, ale tentokrát se o něco skutečně hraje a o něco jde. Souboj jednotlivce vs. totality není jenom co do obsahu, ale i do formy, ve které se bije klasická animace s vstupujícími záběry z válečných pasáží filmů jako Zulu, El Cid či Patton. Ve výsledku jsou Wizards víc jak slušným předskokanem progresivním "animákům" jako Heavy Metal a konečně Bakshiho dílem, které se nedá moc kritizovat ve filmové (slabší expozice, laciný twist v závěru, užití vyprávěče vnuceného studiem...), ale pouze ideologické rovině. Přestože je to za 90%, rád v tomto případě přitlačím už kvůli titulní sexy hrdince (takové stavy v krajině podbřišní jsem nepociťoval od dob mořské panny Ariel od Disneyho) a intertextového vtípku na Bakshiho Fritz the Cit ("Fritz is killed!"). Ten odkazuje na nesouhlas autora Fritze (Crumb) s natočením filmu a uvedením jména v titulcích a na fakt, že Crumb Fritze nechal v jendom z komiksů zabít světem mainstreamu, aby nevzniklo už nikdy další filmové pokračování.