Lavran

"Adaptování literárního díla do filmu je jako demolice," řekl Ian McEwan v souvislosti se zpracováváním vlastního románu Pokání do podoby filmového scénáře. Jasně, za cenu osobitého pojetí to ještě není nic špatného, ba naopak. Ale nemilosrdný 137 min trvající sestřih všemocného studia a přidané dovysvětlující voice-overy, které se často pohybují na úrovni Teletubbies - to už není demolice, to je (s ohledem na geniální Herbertovu plnoštíhlou knihu) přímo pangalaktické ZLO. V jistém ohledu tedy Duna dopadla podobně jako Skvělí Ambersonové mága Orsona Wellese, s tím rozdílem, že u Ambersonů se producentská diktatura pojistila ještě nenávratným zničením veškerého vystříhaného materiálu. Resumé je proto takové jaké je: Vizuálně téměř dokonalé, vlastně i epické, nečekaně deprimující a temné, víceméně hvězdně obsazené, přeci jen i hudebně zajímavé, ale zároveň neskonale naivní, nezvládnuté a pouštními supy obrané na samotnou kostní dřeň. Nejslabší a rozpačitý úsměv vyvolávající Lynch. Neprávem? 2,5*

Nepochopitelně podceněná D-O-K-O-N-A-L-O-S-T, která je mokrým snem každého zarytého milovníka filmového "umění"! Prvotřídní hollywoodský kickass! 10*

Přesný! Na pohled klídek a leháro, pod kapotou americká intimita těla. Ještě než se George stal imperátorem mýtotvorné space-opery, stvořil tenhle sametový generační klenot, z jehož koncentrátu pohodičky-nepohodičky by se nostalgie a nespoutanost mládí dala ždímat po galonech. Neopakovatelné atmosféře "jedné probdělé noci" se nedá vytknou zhola nic, natožpak v součtu se skvělou hereckou omladinou, dobovou hudbou od podlahy, hravým scénářem a neopomenutelným čerpáním z pokladnice moudrosti Josepha Campbella. Kol a kolem mi vychází nejen nádherný a nezapomenutelný snímek pro nutné pookřání po věčném civilizačním cynismoskepticismu (kterému při druhotném čtení stejně neuniknete), ale hlavně plnohodnotná hvězdná v... palba. Ach... :)

Malebné obrazové kompozice kameramana-malíře Jacka N. Greena, něžná hudba Lennie Niehause, přesvědčivé a civilní herectví ústředního dua, Clintova svědomitá, pozvolná a nádherně staromilská režie, která dbá na lapidární detaily, to vše zapříčinilo, že jsem neměl daleko k pláči. Madisonské mosty jsou uhrančivou, citlivou a komorní básní polarity titánsky tísnivého nádechu a výdechu očistného a obrozujícího jarního deště, jehož rezonance na srdci a na duši hned tak neodezní. A rozhodně nevěřte tomu, že jsou pouze pro usedlé "domácí puťky" ve středních letech, kterým protekl život pod upracovanýma rukama, jak zde jistí jedinci (indiskrétně) prezentují. P.S. Niternost Eastwoodových filmů je pro mne zdrojem neutuchajícího obdivu a úžasu. Doufám, že u toho zůstane i do budoucna.

Živelná kinetika a halda vizuálních inovací obnažená v záři rentgenových paprsků slibných, ale ve výsledku nahodilých mýtů. Něco takového za srdíčko vážně nechytá.

Velké unikum světové kinematografie, které vzešlo z bezmála rovnocenně unikátního spojení sovětského filmu a geniality guru japonské filmové školy A. Kurosawy. Epos o skutečném přátelství, o síle a nezměrnosti přírody a oxymóronech životních filozofií. Podáno zcela bez levného patosu, zato myšlenkově nedostižné a trvalé, lyricky i esteticky procítěné a především hluboce humanistické. Kdo tento vybroušený diamant neviděl, nepochopí...

Panenko skákavá! Levná fondánová ozdoba na vánoční stromeček, která sice upoutá blyštivým obalem, ale po rozbalení a nakousnutí zeje prázdnotou s odérem prošlé spotřební lhůty. Tuze špatné po technické stránce (ke všemu zarážející televizním lookem), tuze prázdné obsahově, tuze rigorózní v choreografickém ohledu, tuze herecky mátožné, tuze a otužile bezpohlavní. Očekávaná zklamání naštěstí mírní skutečnost, že oheň slavné hollywoodské muzikálové tradice udržují jiní. (autor tohoto komentáře je sice hudebně tolerantní, ale předpojatosti vůči rozjuchanému seskupení ABBA se před projekcí neoprostil)

Edwin S. Porter, který je mnohými (takže hlavně na oceánem) naivně ba hloupě považovaný za otce filmového střihu (Je vůbec možné něco tak samozřejmého a zjevně vyplývajícího z podstaty filmu někomu přiřknout?) představil atrakci v její nejspektakulárnější podobě. Velkou železniční loupež (dále jen VŽK) lze považovat za jeho nejzásadnější dílo, jehož kvality - bohužel - nedokázal nikdy překonat (jaká to ironie, když se člověk zamyslí nad součtem jeho dalších snímků). Je zachyceno v přehledných a malebných celcích, je napínavé, živelné a vzhledem k faktu, že v roce 1903 byl puritánský Autorský kodex a organizace typu MPAA na hony vzdálenou noční můrou, distancuje se od cudného zakrývání, které by jinak fantasticky nekompromisní a realistické konání banditů dočista zmařilo. Je zajímavé, že ani po století a nějakých těch drobných od svého vzniku netratila VŽK nic ze své "šťavnatosti", energie a nadšení, které vyvěrá z oťukávání onehdy čerstvého a inovativního média, jež nemělo žádná ustálená pravidla a jeho budoucí možnosti byly velkou neznámou. Koncept je v základu primitivní, což u převratných objevů nepřekvapuje, ale o jeho velké síle svědčí skutečnost, že je z něj čerpáno do dnešních dnů (častěji v míře nesrovnatelně horší!). A minimálně paňáca hozený z tendru nebo odvázaná tancovačka musí zaručeně pobavit i toho, koho dřevní věk filmu míjí širokým obloukem. (jako perfektně padnoucí hudební kulisu doporučuji hudbu z filmu First Great Train Robbery od maestra Goldsmithe)

Kurosawa, Mifune za mlada a poválečné Japonsko v sociálním dialogu s prvky filmu noir, který trochu klame tělem? Funguje to natolik báječně, že jsem v pokušení nadělit i pátou hvězdu!

Ad fontes! Dvě sekundy užaslého ticha, které přerostly v celosvětový výkřik. Nemožno smysluplně hodnotit, protože se nejedná o film v pravém slova smyslu, ale jen a pouze o váhavé našlápnutí na neprobádané území. Hodnota RGC dnes pramení spíše z nostalgického a technického akordu, ale zvídavosti badatelů, které přitahuje prehistorie filmu by uniknou neměl.