Faidra

Televize se zase jednou rozhodla předvést a také předvedla galerii roztodivných obrázků, které si nejen nedám za rámeček, ale mrštím s nimi rovnou do popelnice. A je mi srdečně líto ohryzků jablek, zmačkaného staniolu a promáčknutých zátek, nucených trávit čas v takové společnosti. Musím vám, kluci konzervativní a neobolševičtí, ale zatleskat: dlouho jsem si myslela, že mi už v životě nepoleze žádná věta víc na nervy než ta o účtu, jaký žádná banka nenabízí, ale Václav Klaus u telefonu rozmáchl nebohý účet jako mouchu o zeď. Lidská omezenost nemá hranic a teď už nemá hranic ani můj děs z toho, co jednou může sedět v křeslech, která znamenají moc. Leč nezoufej, český národe, ani ve fialové (rozuměj modro-rudé) spoušti nechybí pozitivní zprávy. Do Grónska budeme mít jako kolektiv slevu, tuleni si budou mít s kým hrát a naši hokejisté budou mít celoročně a zdarma zajištěn dostatek ledových ploch, takže pod vahou zlatých medailí Grónsko zmizí pod vodou mnohem rychleji, než by se o to postaralo globální oteplování. Neříkejte, že už se netěšíte!

Šmarjá... To měl být původně celý komentář, neboť jsem měla za to, že je dostatečně výmluvný, ale kamarádka to omylem přečetla jako "šmajdá" a chtěla vědět, co, kdo a proč konkrétně v naší politice šmajdá. Odpověděla jsem, že drtivá většina věcí a ponejvíce kulhají a šmajdají odpovědi politiků na nepříjemné otázky, a začala jsem znovu. Chtěla jsem začít hulákat něco o tureckém hospodářství, jenže Turci by mě mohli žalovat pro urážku na cti a vyhrát. Do třetice všeho zlého tedy říkám, že lépe později než nikdy a že i když bych uvítala, kdybychom se dočkali zprávy o vskutku zažrané a Arielem nevypratelné špíně naší politiky z dob, kdy jsem si ještě o volebním právu mohla nechat zdát (abych později zjistila, že to byly vskutku jen sny) o něco málo (let) dříve, je přece jen potěšující vidět, že se údajně veřejnoprávní televize občas zmůže i na něco jiného než na stou reprízu imbecilního seriálu nebo premiéru seriálu idiotského. Jen si tak říkám, k čemu to všechno? Pochválíme nebo zkritizujeme dokument mapující odvěkou touhu po nerušeném vládnutí bez otravujících mas, svorně si zanadáváme na dohodu opozičních stran, že si nebudou vzájemně překážet, jaká nemá v demokratické zemi obdoby, navěky proklejeme nařvané obličeje praskající samolibými úsměvy a... a co dál? Existují vůbec nějaké dobré zprávy? Existují. Bohdá, že náš obchod se zahraničím nezahyne, nýbrž bude kvést a prosperovat jako nikdy předtím - jen co se zařazení mezi vývozní komodity dočkají arogance, neschopnost a pohrdání. DaViD´82: aktuálně určitě, ale též natvrdo a ne nasucho - jen houšť a větší kapky. Eruntano: taky jsem si v neblahých dobách opozičních užívala školních lavic a her a malin nezralých, ale nevím nevím, zda to naše generace vytrhne, protože zásluhou naší politiky se proces mého vlastního okorávání razantně urychluje. Lima: prosím, řekni, že se jednalo o článek z aprílového vydání! Prosím, prosím, smutně koukám, na kolena padám... protože jestli to mysleli vážně, tak udělám něco moc ošklivého. Skoro tak ošklivého jako narušení integrity zdejší pánské jízdy.

Carl Bernstein a Bob Woodward v tak symbolicky americkém spojení "židovský mládenec po boku plavovlasého anglického protestanta riskují vše, nač jen pomyslíte, v zájmu pravdy a spravedlnosti," že to mohl vymyslet jen jediný scénárista - život - a obohaceni o protikladný šarm Roberta Redforda a Dustina Hoffmana dokazují platnost slov jedné španělskými tradicemi inspirované písně: "Není chlap, kdo býka skolí, pravý muž zápasí s voly!" Dokumentární ráz filmu může na někoho působit suše a zdlouhavě, pro mě je spolu s velmi dobře dýchatelnou atmosférou sedmdesátých let se všemi psacími stroji na kancelářských stolech, pevnými linkami a zápisníky v kapsách důvodem, proč na mě působí daleko víc než nějaké nadlidské výkony žurnalistických supermanů zdrhajících s notebookem v jedné ruce, kompromitujícími dokumenty v druhé a mobilem přidržovaným u ucha ramenem před bandou najatých zabijáků, pověřených umlčet jejich smělý hlas. Roberte, proč ses při natáčení Hrdinů a zbabělců nezkusil na chvilku ohlédnout těch třicet let zpátky a nevzpomenout si, jak vypadá pořádný kopanec na solar systému? A moji milí čeští žurnalisté, kdy se nějaký Bernstein nebo Woodward objeví mezi vámi? Hledám, hledám, nenacházím...

Kterak Francis Ford Coppola zavraždil Francise Scotta Fitzgeralda svým scénářem jistěji, než kdyby po něm hodil granát, čili jeden Kmotr bravurního adaptéra literárních předloh nedělá. Unylá vyprávěnka bez nápadu nicméně na několika místech jiskří příjemně retro záblesky a Redfordovi role padne jako ulitá, což je bohužel zazděno tím, že má ve filmu prostoru asi jako nosorožec v panelákové kuchyni. Díky tomu se mi překvapivě nejlepší zdála Mia Farrow, její Daisy ve mně budila stejnou touhu ji rozčtvrtit, spálit a nasypat do žumpy jako Daisy knižní.

Díky Wolverinovi, protivníkům formátu Gandalfa a kapitána Picarda (a samozřejmě také velkým shakespearovským osobnostem) a děsivě povědomému osudu těch, kdož mají tu drzost se v tomhle světě něčím lišit, jednička X-Men mírně vybočuje z popcornožroutské a mozek vypínající tradice komiksových adaptací. Tvůrci českého dabingu by si zdaleka nejen za tento film zasloužili ukřižovat Wolverinovými drápy.

Zobrazení netolerance a bigotnosti v současné italské společnosti mě k smrti vyděsilo, červenoknihovnové postavy a závěr pouze k smrti otrávily.

Vánoce coby zdroj úhledně zabaleného mučení opět nezklamaly. Bramborový salát mi i v umírněném množství způsobil žaludeční nevolnost, popáleniny od vosku si léčím doteď a mému otci se začaly líbit romantické filmy.

Nikdy jsem nezahlédla Velkou zemi uváděnou mezi nejlepšími westerny, ale pro mě tam definitivně patří. Hrdinů tam nepobíhá sedm, nejsou zdaleka jen hodní, zlí nebo oškliví a nedělají to ani tak pro hrst dolarů, jako pro pramen pitné vody, zato se jim daří být zamilovaní, odvážní, namyšlení, zbabělí, žárliví, mocichtiví, skromní i obětaví, aniž by šustili papírem a aniž by během těch tří hodin sebeméně nudili. Velká země je film, na který se dívám za odměnu a to opravdu jen tehdy, když jsem byla moc a moc hodná, nezlobila jsem maminku, šéfa ani vyučující, odevzdávala seminárky včas, nevykládala trapné vtipy, nelezla přes plot, nejezdila v práci po zábradlí, nechodila spát v hodinu, kdy slušní lidé vstávají, neproducírovala se s potkanem na rameni před lidmi, o kterých vím, že jim pohled na cokoli s holým ocasem působí tachykardii, a kolegům nepředávala vzkazy místo ústně nebo telefonicky vlaštovkami skládanými z výkazů, keré ještě ani nebyly zpracované. Z toho plyne, že jsem Velkou zemi neviděla už hodně dlouho, ale i tak prohlašuji, že Velká země je holdem velkému herectví všech přítomných pánů a dam a především velkému vypravěčství velkých příběhů, kterým zaslouženě proslul William Wyler.

Nevím, zda se dá u filmu uplatnit úsloví o rybě páchnoucí od hlavy a říct, že film páchne od hlavního představitele, ale prostým faktem je, že sice mám ráda Ruperta Everetta i Sherlocka Holmese, ale jejich vzájemná kombinace na mě zapůsobila jako opulentní večeře na podrážděný žlučník. Everett se na Holmese nehodí ani zjevem, ani chováním předepsaným scénářem, jehož autor patrně jméno Arthur Conan Doyle v životě neslyšel, protože to je jediné vysvětlení, proč je za Sherlocka Holmese vydáván utajený potomek Foxe Muldera a Clarice Starlingové, jenž se z nějakého záhadného důvodu (zřejmě za tím bude mimozemské spiknutí) prochází po Londýně 19. století. Liška podšitá navíc předstírá nepřátelství k Watsonově snoubence, kterou přitom musel přitáhnout z budoucnosti s sebou, protože žena-psychiatrička, konverzující u večeře o sexuálních deviacích, působí ve viktoriánské Anglii asi tak přirozeně jako podvazky na australopithekovi. Zatímco tedy Holmes využívá psychologického profilování pachatele a daktyloskopii a usvědčuje tím FBI z plagiátorství a historiky kriminalistiky z trestuhodné nedbalosti (když se tito odvažují tvrdit, že první daktyloskopická laboratoř v Británii byla založena roku 1903), sleduje oběti a vrahy v opiových vizích (ano, ten Holmes, který si něčeho šlehnul, když nebyl žádný případ na obzoru a potřeboval si zaměstnat mozek) a rozjímá nad svou samotou a misogynstvím, přičemž se od ženy (!) nechá oslovovat křestním jménem, snaží se nás příběh nalákat odkrýváním stop záludného vraha počestných dcer z urozených rodin (kéž by byly aspoň trochu nepočestné, třeba by se pak tempo rozjelo) a nabídne nám pointu, která zasadí páteru Knoxovi hned dvě rány do vazu. Kupodivu se tentokrát autor předlohy v hrobě obracet dost možná nebude, Doyle totiž časem začal Sherlocka srdečně nenávidět, ale i on by snad uznal jednoduchý fakt, že pouliční holka zůstane pouliční holkou, i když ji obléknete do hedvábných punčoch a vydáváte za vévodkyni. Elementary, dear Watson.

Jak lvové bijem o mříže... a pak si spořádaně sedneme zpátky a libujeme si nad svým hrdinstvím. To je ve zkratce můj dojem z války vedené v mrazu afghánských hor, v teple senátorské kanceláře i v bludišti vlastního svědomí. Robert Redford se rozhodl přispět se svou troškou do politicko-protiválečného mlýna a natočil konverzační drama, jemuž chvílemi docházejí slova a omílá fráze stejně nicneříkající jako projevy těch, které kritizuje. Ač má Redford dosud přitažlivosti a kouzla tolik, že by je USA mohly zařadit na seznam exportních surovin a zařídit tak, aby řada mužů už nikdy neslyšela nějakou milou větu typu "o tebe bych si ani neopřela kolo, kriple," nestačí to na vyvážení prázdnotou dunící filosofie jeho postavy. Druhá partie, rozehraná ambiciózním politikem a zkušenou novinářkou, je na tom lépe díky Cruisově senátorovi, v němž by se poznali mnozí čeští politici (být štíhlejší, vzhlednější, rétoricky obratnější a chytřejší - a oplývat darem sebereflexe), odrážejícím s kennedyovskou patkou a žraločím úsměvem ataky spíš unavené než zuřivé reportérky v podání Streepové, jež má svůj úkol ztížený díky neobjevné roli zcyničtělého profesionála v dilematu mezi svědomím a nutností platit nájem. Afghánská pasáž pouze přispívá ke zvýšení množství prvků v množině "viděno stokrát a lépe." Redfordova zkušenost a zručnost se sice nezapřou, povedené okamžiky jako prezidentská ne/kandidatura nebo okamžik, kdy se Cruisův antihrdina dozvídá zprávu o výsledku své nejnovější snahy zabodovat v očích národa, ať to stojí cokoli, jsou ale zakutány v moři vaty jako obzvlášť křehké zboží. Vzdor historické nepřesnosti se mi kontrast lev versus jehně zdá výstižný a přijatelný (navíc ušatý a hýkající symbol demokratické strany by mohl budit jiné asociace, než o jaké filmu patrně jde), navíc tato metafora může odkazovat i na známý výrok Alexandra Velikého: "Raději budu čelit armádě lvů vedených jehnětem než armádě jehňat vedených lvem" vzhledem k tomu, že nejznámějším makedonským rodákem se ohání i senátor Irving při vysvětlování, že válčení v Afghánistánu byla vždycky věc složitá. Naneštěstí veškerým snahám o shovívavost podkopává film židli, když sice kritizuje apatii a aroganci, ale jedním dechem se z nich usvědčuje sám, když ústy Streepové tvrdí, že 2. světová válka netrvala ani pět let. Jak pro koho, milí U.S. friends, jak pro koho... S jiným scénářem by trojjediný příběh hrdinství a zbabělosti možná fungoval dobře, v podání rozhněvaného starého muže (promiň, Roberte) se však toto gesto odporu vůči hloupým bílým límečkům mění v nehrdinské máchnutí do prázdna, které netrefí ani ty mříže a je korektně uhlazené tam, kde by mělo být nesmlouvavé, přeplněné klišé a slovy ve chvílích, kdy by mělo být originální a jednat, a patetické tam, kde by mělo být tiše výmluvné. Nezní už pomalu "politicko-protiválečné drama" jako "mlácení prázdné slámy" v hollywoodštině?