Malarkey

Náhled do kuchyně prezidenta Francouzské republiky. Zajímavé i z toho pohledu, že tu samotná kuchařka, okolo které se to celé točí, vede pěkné dialogy se samotným prezidentem. Aneb, když se plebejec sejde s hlavou státu. Příjemná povídavá jednohubka.

Výborné dramatické téma, skvělé irské prostředí, perfektní výběr hereckých rolí pěti sester, které vypadají přesně tak, jak jim současný psychologický stav umožňuje. Všechno tu naprosto parádně funguje, dva hlavní představitelé pojišťováků tu jezdí po malebné zelené krajině ve Škodovce a jediné, co je tu trošku navíc, tak fakt, že příběh je natažen na zbytečných deset dílů. Přičemž osm by jí slušelo víc a šest by aspirovalo klidně na čistou pětihvězdu. Střed je tak trošku nudnější, byť prohlubuje vztah k jednotlivým postavám, kde, pravda, ten mrtvý manžel byl opravdová osina v prdeli. Osobně mě nejvíc vytočil v té scéně s koťátkem, podobné scény prostě nedávám. Kam se hrabe to peklo, co dělal lidem kolem sebe. Jenže, to, co se děje v posledních dvou epizodách, to vymyslel snad akorát opravdový scénáristický bůh. No a až po shlédnutí jsem navíc zjistil, že se jedná o remake belgického originálu. To ale nevadí, zde jsem si to užil i tak. Musím říct, že dlouho jsem nezažil tak podařený dramatický kousek na způsob například Sedmilhářek.

Přesně takový ten nenucený, lehce usměvavý film, který ale vůbec nezaujme dějem (což by ale měl), jako spíš prostředím, ve kterém se odehrává. Jenže za tu dobu už jsem viděl třeba seriál Mladý papež, který ty patriarchální témata současného Vatikánu otevírá daleko více kritičtěji, než tento film. Zde je to všechno daleko decentnější (i když třeba volejbalová scéna je fantastická). A tak to tu skoro vypadá, že je to natočeno tak, aby to náhodou někoho z Vatikánu nerozlítilo. Což je absurdní, protože kritiku tento film schytal stejně. Přitom tu jen na celé to konkláve a následné dění přihlížejí trošku lidsky, což v tomto případě není nikdy na škodu.

Příběh, který by mohl vzniknout snad jen právě ve Švédsku. V nejsociálnějším státě Evropy. Temný, smutný, nepřístupný příběh hlavní postavy, která se nemůže vymámit ze své reality, byť by sebevíc chtěla. Navíc v hnusné průmyslové oblasti, kde je věčně zataženo a šedivo. Evropské ponuré drama otevírající témata dnešní švédské společnosti. A že jich mají na otevírání více než dost…

Charlie Hebdo je samozřejmě téma, které musel ve své době zaregistrovat i naprostý informační ignorant. Co už jsem ale nevěděl, tak co se v následujících měsících stalo v Kodani. Nicméně mě to vůbec nepřekvapuje. Když jsem tenkrát v Kodani byl a zjistil, co všechno se tam dělo i ve spojitosti se samozvanou zemí Kristiánií, byl jsem v šoku. Dneska už mě to ale bohužel nepřekvapuje. Jak kdyby Dánům v Kodani kulminovali všechny existenční problémy, které si svým skandinávským přístupem věci neřešit, způsobili. Jen škoda, že za normálních okolností vydařená filmařská stránka věci tu byla zaměněna za průměrnou filmařinu. Nepřehlednou, bez emocí a chladnou. Prostě divnou. U Dánů to není úplně běžné. O to větší škoda, že podobné téma nebylo zpracováno lépe. Možná by se o tom pak také i více mluvilo.

Benoit a Gustave léta točí divné filmy s osobitým humorem, který zřejmě objevili při obdivování filmů bratrů Kaurismaki z Finska. Výsledek je totiž vždy podobný a ne jinak tomu bude i zde. Zde si totiž vzali na paškál postavy, které pracují s dnešní digitální dobou, nechápou ji, přijde jim absurdní a tak to obcházejí a nebo jí záměrně chtějí využít. Jenže na špatných místech ve špatných momentech. Série neuvěřitelných absurdností se stupňuje do absolutna a celé je to tak strašně divné, že jsem byl fascinován a konsternován zároveň. Jelikož už jsem si ale poměrně jednoduše cestu k jejich humoru našel, byl jsem nadšen. A to opakovaně.

Paolo Genovese je taková jistota současné italské filmařiny. Pokud si od něj něco pustíte, můžete si být jisti, že půjde o scénáristickou originalitu. Stejně tak i zde. Námět naprosto fantastický. Originální a působivé je především to, že režisér zvládnul přes hodinu a půl držet pozornost diváka v jedné obyčejné restauraci na rohu s hlavním hrdinou, který rozdává karty na osudový mariáš jak smrtka před posledním seknutím kosou. Díky tomu se zde rozbíhá příběh několika lidí, jejichž přání ovlivňují jiné lidi a celé se to tak hezky zamotává, až se to ve finále velice pěkně rozmotá. Jenže to, co je originální, je bohužel zároveň naprosto neuvěřitelné, až fantastické. Tak neuvěřitelné, že to vlastně v tom realistickém prostředí dost překáží. Pro svůj scénáristický nápad a perfektní dialogy se ale pořád jedná o jeden z nejzajímavějších filmů posledních let.

Eurovizi pro tu show docela rád už léta sleduji. No a když se objevili islandští Hatari, nešlo si nevšimnout, že jsou se svým BDSM přístupem tak trošku úlet. Popravdě jsem ale netušil, co všechno se za tím nápadem hrát na Eurovizi skrývá a popravdě hudba samotná byla v tomto dokumentu až to druhořadé. Když bych totiž soudil tento dokument podle té kapely, tak bych šel možná i k odpadu. Úplně mi k těm dvěma klučíkům celý ten industriální antikapitalistický Hatari přístup neseděl. Žádní tvrďáci, ale klučíci z nové neprobádané generace islandských mileniálů? Ne, děkuji. Jenže to, co na tomto dokumentu opravdu oceňuji, je fakt, že otevírá témata vztahu Palestinců a Izraelců na jednom celistvém území a dělá to prostřednictím nejmasovější hudební show na světě. Pro svůj nápad a finální čin si tento dokument pozornost zaslouží.

Filmy Kena Loache jsou pro mě vždycky hrozně těžká písemka. Témata, která jsou mi hodně blízká, ale s postavami, kterým vůbec nerozumím. V případě tohoto filmu mě opět naprosto absolutně nalákal Eric Cantona, jenže když se na scéně objevil sociální případ Eric, kterého žije totálně civilní Steve Evets, nestíhal jsem kroutit hlavou. Žánr sociální drama je tu zvládnuto možná na jedničku, ale kdyby nebylo závěrečné lehce neuvěřitelné scény, která je jak z jiného filmu, asi bych to ustálil na tradiční režisérovo tříhvězdičkové ocenění. Nejlepší scény filmu jdou nicméně do té místní nálevny a za fanoušky dvou různých Manchesterů.

Hodně zvláštní vztahovka, kterou ale Louis Garrel zvládnul režisérsky se ctí. Navíc se tu objevil i v hlavní roli, kde to do něj přítelkyně po tříletém vztahu v tlaku okamžitě navalí - rozchod, těhotná s kamarádem, ale jako kamarádi se vídat můžeme, ne? No a milý Louis si z toho k mému údivu nějak nic moc nedělá, protože čas uběhne a za pár let mu opět stojí před práhem. Tentokrát s dítětem. Těm vztahovým výkrutám jsem teda vůbec neporozuměl, ale jelikož se na to pěkně koukalo a hlavně to bylo docela krátké, s pohodou jsem mu to odpustil. Navíc Laetitia a Lily-Rose v hlavních ženských rolích byly jednoznačně dobrou volbou.