(mOnkey)

Takhle nějak si představuju inteligentní komediální jednorázovku, která dobře využívá Sellersovy mnoharole (ostatně kdo jiný má takový komediální talent, že se smějete, jen co začne na obrazovce zmateně pobíhat), z nichž je ale jen jedna majoritní a dvě podružné. Potěší i panterácký dabing Standy Fišera, takže ani moc nevadí, že polovinu vedlejších postav namluvil Homer, a tu druhou pan Burns. Prostě ideální film na deštivé sobotní odpoledne. 70%

Barney Cashman je zatrpklý čtyřicátník, nešťastník, jehož život nikam nesměřuje, a který se chce po více než dvaceti letech manželství vymanit ze stereotypu tím, že si aspoň jednou za život povyrazí s milenkou. Protože je ale muž nepochybně dobrých mravů a navíc oddaný manžel a otec (tak se aspoň snaží ve vší té ubíjející monotónnosti všedního života tvářit), objekty své touhy si začne tajně vodit do bytu své matky. Neil Simon napsal pro Genea Sakse další panelákovou story, která sice není třeskutě vtipná jako Podivný pár, ani důmyslně vystavěná jako Hillerovo Apartmá v hotelu Plaza, ale už kvůli Arkinovu zbědovanému smolaři stojí minimálně za pozornost. 65%

První šampus jsem bouchnul, jakmile jsem zjistil, že se Indové vešli do útlých sta minut. Pak přišly titulky s famózním songem, které jsem si pustil hned dvakrát za sebou (a ještě jednou po konci filmu). Od té doby (cca pátá minuta) už to však šlo kvalitativně strmě z kopce. Vizuál jak ze šedesátého druhého bylo to poslední, co by mě trápilo. Daleko větší vrásky na čele mi přidělával ten podivný smysl nesmysl pro humor a postupné zjišťování, že i ta relativně střídmá stopáž je tady pořád nepříjemně natáhlá. Jinak celý film je k vidění mimo jiné i na YouTube, ten kulervoucí song vám ale radši naservíruju až pod nos, aby neuniknul ani těm, kteří se na film nechystají. ♫Čaryčáhe, čaryčáhe, La Lallan čaryčáhe♫.

Seriál na motivy románů z pera královny detektivních příběhů, Agathy Christie. Hlavní postavou je mladá Mabel West, praneteř slavné slečny Marplové, která chce kráčet ve stopách své pratety, a proto vstoupí do služeb věhlasného belgického detektiva, Hercula Poirota. Příběhy se pochopitelně točí kolem vyšetřování záhadných vražd nebo jiných nekalých činností, u kterých Mabel sice asistuje, ale převažuje práce se znalostí lidské povahy u slečny Marplové a důkladné mravenčí průzkumy všetečného Hercule Poirota a jeho malých šedých buněk mozkových. Tento seriál tak nelze než doporučit fanouškům Agathy Christie, ale samozřejmě i všem ostatním. A to přesto, že jsem zatím viděl pouze 38 dílů z 39 (jednu z knih, která slouží jako předobraz dané epizody, jsem zatím nečetl, a tak jsem sledování ihned po zjištění názvu raději utnul : )). 70%

Bláznivých komedií, které staví na chameleonských výkonech Petera Sellerse, jsme tu měli nespočet. Soft Beds, Hard Battles ale narozdíl od valné většiny z nich nenabízí prakticky žádnou výraznou nadstavbu. Scénář je plytký a bez valných komediálních ambicí. Tuto složku obstarává výhradně jen Sellers, jehož šestirole mi sice přišla plná potenciálu, leč charakterově opět hluboko za scénáristickými očekáváními. Například oproti výživné trojroli v Kubrickově Dr. Strangeloveovi je tady pestrost Peterových postav až trestuhodně upřednostněna na úkor jejich charakteristiky. A to mě velice mrzí. 50%

Rozhodně nechci zpochybňovat Millandův výkon, ale jestli se za tohle udílejí filmová ocenění, pak bych se měl asi vydat za velkou louži dobýt svět Hollywoodu, protože pokud někdo chystá sequel nebo přepracování námětu, pak bych mohl být horkým kandidátem na hlavní roli. Lost Weekend je jinak dost znatelně poplatný své době a dnes jen stěží někoho od alkoholu odradí, ale věřím, že v době uvedení museli lidé v kině pro explicitní a značně znepokojující vyobrazení dopadu alkoholu na člověka hromadně omdlévat. A likérky z toho asi taky dvakrát velkou radost neměly. Tak a teď jdu na panáka.

Za celý rok mě nic nepřesvědčilo, abych se odvážil na film ve Tři Dé. Nedobrovolná volba nakonec padla právě na Megamind, který běžel jen ve zmíněném formátu. Už během 3D trailerů mě nehorázně rozbolely oči, takže zhruba čtvrtkilové brýle letěly z frňáku dolů. Počas filmu jsem je ještě několikrát nandal a otráveně zase sundal. Jinak třetí rozměr se podařilo autorům zakomponovat opravdu slušně a efektně - místy divákům nabízí fajnové vizuální vychytávky (myslel jsem, že špička mrakodrapu mi vypíchne oko). I příběh je na animák překvapivě komplexní s nečekanými zvraty (některé kličky jsem skutečně neodhadl). Navíc mě potěšilo, že s postavami se pracuje a hlavně, že se někdo konečně odvážil svěřit hlavní roli pořádně zlotřilému, proradnému jidášovi, kterému jsem fandil po celou dobu. Akorát mě mrzelo, že jsem přišel o dabing Brada Pitta a Tiny Fey. A tak na závěr ještě zhnusené konstatování, že dokud nevymyslí 3D, u kterého člověk nebude muset nosit ty zpropadené okuláry, na 3D film už nepáchnu. // Jo a ještě dodatek, nejlepší písničkový soundtrack v animáku už dále nehledejte, tady zazní řada lahůdkových rockových songů, které možná v kině potěšily jenom mě, ale POTĚŠILY. 70%

Už tomu bude více než rok, co jsem Paříž, Texas viděl poprvé. Od té doby jsem na něj, na jeho melancholickou atmosféru, opravdu výjimečně pomalé tempo (tentokrát v tom nejlepším slova smyslu) a zvláštní náladu, kterou vyvolával, často myslel. A to je jev u mě vskutku nevídaný. Teď, když jsou ty Vánoce, čas klidu a pohody, jsem se rozhodl, že se na něj s odstupem času podívám znovu. A znovu mě totálně odrovnal, možná dokonce víc než napoprvé. Dostaly mě ty samé věci jako před "lety" (jak už jsem zmínil, je to jen něco přes rok, ale zdá se mi, jako by od té doby uplynula minimálně dekáda - a navíc to takhle zní líp). A proto nejen že si Paříž, Texas zaslouží tu pátou hvězdičku, on si zaslouží i místo v mé TOPce.

Ono to svým způsobem JE zajímavé, ale zároveň tak účelově odtažitě natočené, že jednoduše nevěřím, že by si k tomu někdo našel dobrovolně cestu. V podstatě za tím vidím metaforu na amoralitu lidského chování vůči sobě samým, ostatním jedincům i přírodě (víc neprozradím), jež je zakořeněna hluboko v nás. A mám takový neblahý dojem, že čím víc vás Begotten znechucuje a pobuřuje, tím míň si tyto problémy, problémy etiky, uvědomujete nebo připouštíte. Čímž netvrdím, že ti, kterým se to líbilo, jsou na tom o moc líp. A už vůbec ne, že takových filmů by se mělo točit víc. Čímž si sám na sebe pletu bič a ano, jsem si toho vědom.

Heat má k dispozici dva herecké ufouny z jiného vesmíru, Pacina a De Nira, na druhé straně v režisérské sesli sedí impotentní Mann, kterému těžko kdy přijdu na chuť. The Town má ale překvapivě taky dobré herce a coby režisérovi to Affleckovi rovněž slušně šlape. The Town 2:1 Heat.