ZuzkaZ

Velice příjemné překvapení a nutno podotknout, že Richard Ayoade si pro svůj celovečerní filmový debut nevybral vůbec jednoduché téma. Natočit film o 15-letém chlapci, který je konfrontován s celou řadou problémů - od vztahových peripetií se svou první láskou až přes citové a sexuální odcizení svých rodičů, ovšem alespoň trochu osobitým a nevšedním způsobem tak, aby nevyzníval příliš lacině, není vůbec snadné. Alespoň ne v dnešní době a ne v prostředí, kde je většina filmových diváků náročnějších a lehce „zmlsaných.“ Je jasné, odkud vítr vane, Ayoade použil celou řadu filmových prostředků, ať už navozuje styl francouzské nové vlny nebo retra obecně, a zaobalil to celé do „indie-lehce vyšinutého“ hávu, podbarveného příjemnou melancholickou hudbou a originálními záběry. Film také lehce evokuje atmosféru nekonvenčních vztahovek (Harold a Maude a 500 dní se Summer) nebo jiných podobných filmů s výstředními outsidery (Napoleon Dynamite, Rebel Placid Lake). Obecně se dá říct, že forma je asi jeho největším kladem, protože po obsahové stránce film příliš propracovaný není. Chápu zdejší rozporuplné hodnocení, neboť je zde tak trochu přítomná snaha „být jedinečný a cool,“ občas možná až přes sílu, a proto to může někomu připadat nucené. Zejména 1. polovina filmu, která je proložena absurdními a komickými situacemi, vyplývajícími hlavně z asociální nemotornosti a podivnosti hlavního hrdiny, může působit lehce vyumělkovaně. Oproti tomu 2. polovina má o poznání dramatičtější charakter, působí tak ve výsledku civilněji a mnohem více přirozeně a musím přiznat, že mně se tahle filmová vybalancovanost a tragiko-komická poloha líbily. Zkrátka, celkově na mě film, i přes výše zmíněné vady na kráse, udělal velmi svěží a nevšední dojem, tím spíše, že se jedná o režisérův 1. filmový počin. Zpočátku je velmi energický, vtipně nás seznamuje s neotřelým vztahem ústřední podivínské dvojky a postupně přechází v pomalejší a dramatičtější tempo vyprávění. Je ovšem pravda, že aby si tento film člověk užil, musí být naladěn na stejné vlně britské ulítlosti, hravosti a podivného ražení, což se mu v mém případě podařilo. Proto jej striktním racionalistům a prakticky založeným lidem nebo příliš filmově náročným intelektuálům spíše nedoporučuji, všem ostatním ale ano :).

//Dlouho jsem odkládala napsání tohoto komentáře. Pochopila jsem totiž, že se mi nikdy nepodaří napsat odpovídající komentář, jakýsi podle mého názoru zaslouží. Pak jsem si ale uvědomila, že bych to mohla odkládat navždy. A že hudba Pink Floyd, na které jsem vyrostla a která zásadním způsobem formovala moje dospívání a ovlivnila můj duševní vývoj, stejně jako film, dodnes jeden z nejniternějších zážitků, by vlastní komentář mít měly....// The Wall je totiž dokonalou ukázkou toho, proč mě filmy pořád tolik fascinují. Ukazuje, že film nemusí být vždy jen druhem zábavy, ale může představovat i jistý druh umění. Expresivní umění, které je tvořeno dlouhou škálou uchvacujících záběrů a podmanivé hudby. Je to jako mnohovrstevnaté malířské plátno, nanášené paletou rozličných pocitů. Je to film s vynikající formální stránkou, kde se prolínají groteskní animované pasáže s neutěšenými vzpomínkami z dětství; děsivé halucinace, plné červů, prožírajících si cestu i do nejtemnějších zákoutí mysli, spolu se snovými sekvencemi. Obrazová výpověď, zachycující vnitřní rozpoložení deprimovaného a frustrovaného člověka. Audio-vizuální poezie, která funguje stejně tak dobře jako sžíravá kritika konzervativní morálky a zkostnatělého školského systému, deformujícího jedinečnost lidských bytostí do poslušné uniformní masy. Je to film, který reflektuje v první řadě rovinu politickou - kritizuje násilí a války, stejně tak může působit i jako anarchistická hříčka, kritizující systém jako takový, různé politické ideologie a -ismy a upozorňující na snadnou manipulovatelnost člověka i zfanatizování davu. Velmi zajímavá je ale i rovina osobní - dětství bez otcovského vzoru, strávené v blízkosti despotické matky, které mělo za následek citovou nevyrovnanost i neschopnost porozumět druhému pohlaví. V neposlední řadě je třeba zmínit i rovinu metaforickou. Vynikající jsou alegorie vnějších bojů s okolím, ale i vnitřních soubojů, které svádíme se sebou samým.... //Hlavní hrdina - někdejší rocková star Pink - se čím dál tím více vzdaluje realitě a ve svém zoufalství se propadá do svého odosobněného světa, odděleného zdí. Je obklopen jen svými pocity osamocení, izolace, zhnusení, frustrace a strachu. Sám si svým jednáním staví svou zeď, ačkoli se jí současně urputně brání. Jenže, co když se za zdí, kterou tak dlouho a usilovně stavěl a posléze bořil, skrývá další a ještě mnohem hrozivější zeď než ta původní? V tu chvíli si uvědomuje zbytečnost takového počínání, jeho deprese se prohlubuje a nastává rezignace. Uvědomí si, že on sám je jen malým hadrovým panáčkem uvězněným ve své mysli...and the worms ate into his brain... The Wall je zkrátka výjimečný a nesmírně působivý film, je to film který rezonuje temnou strunu duše, ukrytou hluboce v nitru člověka...//

Úchvatná temná surrealistická hříčka oděná v černobílém hávu. Fantaskní a lehce morbidní atmosféra mně trochu připomínala krátkometrážní snímky Raoula Servaise.

Velmi „svěží“ závan do filmových vod nám svou režijní prvotinou Marc Webb přinesl. Pro mě osobně největší filmový zážitek za poslední dobu, velmi příjemný, originální a ve všech ohledech nápaditý (ne?)romantický film o vztazích. Oproti ostatním vztahovým filmům působí skutečně jako zjevení už tou celkovou filmovou nejednoznačností. 500 dní se Summer je film, který lze jen stěží zařadit do nějaké žánrové škatulky. Je to totiž tak trochu drama, tak trochu komedie, tak trochu romantika a tak trochu ani jedno. Marc Webb totiž dokázal jedno, a tím je především vnést do světa, kde je naprostá většina romantických filmů strojených a lacině sladkobolných - realitu a přirozenost. Je v tom cítit režisérův nekonvenční přístup i jeho osobité vyrovnání se světem a možná i podobně zkrachovalým vztahem (VIZ již zde několikrát zmíněná úvodní sekvence). Webb nám v podstatě ukazuje rozmanitost a spletitost vztahů, se kterými jsme mnohdy konfrontováni. Předkládá nám, že vztahy jsou záležitostí nesmírně těžce definovatelnou a uchopitelnou (pokud se je pokusíme striktně definovat, získáme tím možná určité jistoty, je ale možné, že veškeré kouzlo a šťastné nahodilé okamžiky tím zcela vyprchají). Předhazuje nám vztahy v celé své iracionalitě a nepředvídatelnosti, které se často vyvinou zcela jiným a neočekávaným směrem - jako je např. razantní proměna osobní vztahové filozofie u Summer. Zajímavý je taktéž konflikt mezi samotným chápáním lásky, přátelství a vztahů mezi lidmi - tradiční romantický a idealistický přístup Toma Hansena vs. moderní avantgardní přístup Summer, který může z určitého úhlu pohledu působit cynicky. 500 dní se Summer je zkrátka film jako život sám. Je to film, kde se prolínají dramatické prvky s komediálními, okamžiky štěstí, kdy je najednou celý svět o trochu vlídnější a barevnější a zároveň momenty smutné, plné těžké deprese, kdy jen samotné vyhrabání se z postele je úkol nadmíru těžký. Nicméně kromě těchto okamžiků je život složen z celé řady běžných událostí a je jen na nás, jakou důležitost jim přiřadíme a jak k nim budeme přistupovat. Je to film, kde se sice párkrát objeví určitá prázdná místa nebo situace, lehce zavánějící klišé (o to více zase působí přirozeněji), ale zároveň má plno originálních nápadů, myšlenek, svérázný humor a v neposlední řadě výborné herce (jak Zooey, tak Joseph jsou velmi dobří). Navíc mě velmi potěšila vybraná hudba a nebudu zastírat, že úplně nejvíce moji oblíbení The Smiths.

Krásný posmutnělý snímek o bezmocnosti a opuštěnosti stáří, ale zároveň o určité pokoře a odevzdanosti svému osudu... Vypráví o stařičké ženě, která dožívá svůj osamocený život v klidném, ale ne zrovna příliš vábném prostředí veřejných toalet. O ženě, které nezbylo nic než jen vlastní vzpomínky, střípky šťastných okamžiků první lásky i bolestných momentů v podobě neutěšeného válečného prostředí. Nápaditá kompozice, sestávající z barevného a dynamického zachycení vzpomínek i černobílého strnulého provedení, zobrazující realitu všedního dne staré toaletářky.

Jedna z Polanskiho prvotin pro mě sice není tolik uchvacující jako jeho pozdější celovečerní počiny, ani vizuálně a technicky elegantní jako krátkometrážní film Když padají andělé, ale i tak se jedná o velice příjemný snímek. Snímek, vypovídající o síle přátelství 2 zvláštních a veselých chlapíků, reprezentované jejich společným břemenem a poutem zároveň - skříní. Tu přinášejí v podstatě neznámo odkud, z nekonečných hlubin moře, představující možná jejich neznámou minulost a v podstatě i budoucnost, vzhledem k nepochopení a krutosti, s jakou se setkávají. Snímek dokonale ukazuje, že „jejich odlišnost“ je v dané společnosti nepřijatelná a naráží tedy v podstatě na jakési neprostupné mantinely, které nelze jen tak překonat, a to ani odchodem na opuštěné a zdánlivě klidné místo.

Na první pohled je to úplně obyčejné, konvenční americké městečko, ničím nevybočující oproti stovce dalších. Městečko obývané spořádanými a slušnými lidmi, úplně jak vystřiženými z amerických reklam 50. let, vedoucími dokonale naplňující šťastný život....Nicméně realita je, jak už to tak bývá, poněkud odlišná. Velmi brzy se ukáže, že zdejší život vlastně není zas až tak idylický, jak se na první pohled zdá. Že pod skořápkou slušnosti, křečovitých úsměvů a zdánlivě harmonických sousedsko-rodinných vztahů se v podstatě skrývá jenom přetvářka, nezájem a lhostejnost. Není tedy divu, že smrt místního mladíka, ve skutečnosti zdejšího distributora "happiness" pilulek, bez kterých se život v zdejším zapadákově nedá vydržet ani vteřinu, nezanechá u místních obyvatel příliš hlubokou emocionální odezvu, zato však poměrně značnou mozkovou újmu.... //Nemohu si pomoci, ale mě se tenhle velmi podivný filmový počin s ještě podivnějšími, až groteskně laděnými postavami líbil. Film k zamyšlení, plný černého humoru a absurdností. Dokonale vybroušená satira na dnešní svět, plný vzájemné odcizenosti a neschopnosti komunikace.

Souhlasím s názorem, že tento film je opravdu velmi bizarní. Na jednu stranu působí velmi amatérsky, herecké výkony nejsou nijak vybroušené, postavy mnohdy působí až příliš ploše a bez výrazu, především zpočátku zanechávají člověka emočně chladným. Naopak svým způsobem fascinující a mrazivý zároveň je chladnokrevný cynismus, s jakým režisér k danému tématu přistupuje, od svých postav si udržuje zřetelně jasný odstup. Co ovšem na tomto filmu oceňuji, je jeho velmi zvláštní melancholická a posmutnělá atmosféra, kterou je prodchnut celý film od začátku do konce, určitá nejednoznačnost, celková tragikomická poloha a především konec, který mi opravdu vyrazil dech. //Pozor, nepatrný spoiler.// Že bude autor až natolik cynický a název Dobré srdce bude skutečně mít „dvojí význam“ jsem netušila. //LFŠ 2010

Překrásný poetický film z pera ruského animátorského klasika. Zprvu se před námi rozprostírají ponuré, melancholické obrazy muže, který se pod tíhou uvědomění vlastní zbytečnosti a absurdity života, rozhodne k radikálnímu řešení - sebevraždě. Jeho odhodlání skoncovat s vlastním životem, coby poslední výkřik zoufalství, jde vlastně ruku v ruce se zobrazením našeho světa, coby místa plného krutosti, přetvářky a lží. To je zde mistrovsky naznačeno prostřednictvím potemnělých špinavých ulic Petrohradu a lhostejnosti zdejších lidí (včetně hl. hrdiny). Brzy se ale ve svém vyprávění přeneseme do světa natolik odlišného, jak je jen vůbec možné. Do světa ráje, nedotčeného lidskou zlobou a nenávistí, nicméně ve své ryzí čistotě, zároveň nesmírně křehkého...Po vizuální stránce je film skutečně velmi působivý, byť může místy působit trochu zmateně a nejasně. Nicméně jak jinak než právě v určité chaotičnosti a zběsilém tempu lze expresivně vyjádřit hrdinovy pocity?

//70. léta, zapadlé městečko Macclesfield kdesi v Anglii. Neklidná posmutnělá duše básníka bloumá pochmurnými ulicemi a utápí své mládí v neustálém sledu jednotvárných dnů. Nicméně jediné, na co naráží, je vše obklopující nuda, šeď a neporozumění. Sem tam nějaká sklenka alkoholu, cigaretka a nová deska Davida Bowieho mohou sice poskytnout určité rozptýlení a zbavit člověka utrpení, avšak ne nadlouho//… Control je nesmírně působivý a především vizuálně podmanivý film. Režisér Anton Corbijn vsadil na černobílé provedení snímku, které vtisklo filmu celkové melancholické ladění. Ponurá atmosféra tehdejší Anglie tak dokonale splývá s náladou hlavního představitele, protkanou depresivními stavy, epileptickými záchvaty a s nimi i pochopitelně vyvěrajícím nesmírným utrpením. Přesto je třeba ocenit, že je to film nesmírně střízlivý, který si uchovává po celou dobu civilní, téměř dokumentární ráz. Režisér se totiž nesnaží hodnotit a udržuje si od svých postav dostatečný odstup. Iana Curtise nám nepředstavuje jen jako oduševnělého hudebníka s duší básníka, pro něhož hudba byla zrcadlem jeho utrpení a momentálních pocitů; ale také jako psychicky podlomeného, životem zkroušeného a rozervaného člověka. Člověka, který ve svém životě udělal řadu chyb, ale nevěděl, jak je napravit… Člověka, který se především nedokázal vyrovnat sám se sebou, a proto ve svém důsledku ublížil nejen ostatním, ale nejvíc sám sobě… Člověka, který nedokázal udržet kontrolu sám nad sebou…