Kobry a užovky

Film skvěle funguje, tak, že jsem se u toho kroutila jako had v rozštíplé holi. Sevřený rámováním i obrazem (kamera sama jako když jede na hadovi, co ta dělá, kam se prosmýkne, proplazí, nebo jak zblízka se nejednou varovně vztyčí a ostražitě a hladce sleduje každičký pohyb svých obětí), sevřený zvukem i slovem (parádní dialogy, snímání zvuků, nesmlouvavě otrlý výběr songů - je ovšem zlé, že jich tři čtvrtiny nepřekládají v angl. titulcích, to není stejné, jako když si dneska na netu najdete texty anglických písniček už i s překlady, že ne), sevřený pevnou a úzkou klecí scénáře, sevřený maniakálně neúhybným hereckým podáním, svíravý pocitově, uťatý jako definitivním hadím kousnutím do krku, jako plivnutím jedu do oka... trapno a bezvýchodno, rána do vazu, není kam před tím uhnout, kroutila jsem se... *** Nelze se ale přenést přes jeden zásadní problém: námět je devadesátkový, přesně ta doba, kdy se na malých sídlištích, v panelových sídlištních střediscích otevíraly značkové obchody s hadrama, v sousedství poloprázdných květinářství a uprášených drogerií, za slepými výlohami s kousky hnědé izolepy, přesně ta doba před invazí Vietnamců a po nájezdech tun polských šusťáků, ta doba, kdy se šmelilo s viagrou... devadesátky. Sedí to jako prdel na hrnec, včetně veškeré té bytové estetiky a všeobecných tepláků na doma, všechno to zapadá a člověk mojí generace dostává záchvat dušnosti. Devadesátky jak vyšitý a šmytec. Potíž nastane, když najednou úspěšný podnikatel koupí bábrli plazmovou televizi a v závěru filmu bojuje se smart-phonem a netbookem, a je po srandě. Začínající šmelina s viagrou a předvietnamský boom pseudoznačkových hader na vidláckých sídlištích se s touhle technikou míjí přinejmenším o patnáct let, spíš o víc. Tenhle renonc celý film notně shazuje, byť je mi jasné, že celé řadě jindy narozených diváků to šmahem splývá, je to nepřekousnutelný faktický rozpor. *** Další věc k podotknutí je pak už subjektivnějšího rázu: přestože film je nemilosrdně zacílený a propaluje se člověku do rozcitlivělé, rozkuchané duše jako lupou zkoncentrovaný paprsek, postrádám... přesah... působí to v podstatě jako bravurní hraný dokument, jako důsledné připomenutí jedné palčivé minulé reality, postrádám tu kulinářskou špetku "něčeho víc", ne proto, abych tomu sevření unikla, ale prostě proto, že je to film, dílo s vlastní duší, postrádám ji tam. V tomhle chimérickém ohledu mi pořád připadá Poslední zápas Pepika Hnátka silnější, jako větší dílo, i když oba ty filmy se do mě zakously stejně hluboko, se vší urputností, jen každý z jiné strany a do jiného místa mého neodkecatelného českého původu, prostředí, z něhož navždycky vyrůstám. Za tohle je budu oba vždycky velebit a Prušinovský u mě má svoje nezaměnitelné místo v české kinematografii jisté. Neupadá do infantilního humoru polehčujících komedií, je pronikavý a přísný, i při předvádění únikového humoru či situačního trapnokomična není sám nikdy trapný - to je nedocenitelný, důstojný a prazákladní rozdíl. Jeho tvorba zraje, tříbí se a já se těším na další počiny. Jen doufám, že se tak jako jiní jeho souputníci do sebe počesku příliš nezamiluje, nezleniví a nezkurví se - v jeho případě by to bylo dvojnásob smutné, protože přesně tohle má tak často v hledáčku. Zatím dobrý, zatím drží, zatím jede, zatím se chvěju, zatím se kroutím jako had v rozštíplé holi. (24.04.2015) (méně) (více)