Jeho dívka Pátek

Front page z roku 1974 je větší sranda, protože Walter Matthau je o tisíc procent lepší než přeci jen poněkud sucharská Rosalinda Russell. Novější snímek viděn v dabingu, starší zmíněný v originále s titulky (Levné knihy). Upravuji komentář i hodnocení, viděno v dabingu s Václavem Postráneckým, jehož výkon pozdvihl film o hodně nahoru. A to tak, že i takové eso jako Alena Procházková mu nestačila. Klasická hollywodská komedie válečných let, břitká, úsečná, rychlá, plná zvratů a bláznivých nápadů. Umím si představit, jak to tehdejší publikum hltalo. (29.03.2011)

Na to jak třeskutě se všechna ta taškařice rozjede, se tempo uprostřed povážlivě zadrhne -a nemyslím, že je to jen nepřítomností Granta- jak jinak mám Hawkse rád tady mi už ty jeho statické záběry docela překáželi. Takže to bude asi ním. Né, že bych se nebavil ale na to, že jsem do toho šel s příslibem, jedné z nej screwball komedií, žel né třeskutě. (09.11.2019)

Pohoršují mne přímočaré lži bez užití fantazie, ale často s velkou chutí intrikuji, takže šéfredaktor Walter Burns mi po celou dobu dělal velkou radost svým podlým chováním. Rovněž jsem nadšen z toho, že cucání faktů z palce na levé na noze bude patrně stejně staré jako žurnalistika sama. A to nepřehlédnutelné jiskření mezi bývalými manželi ve mně zase vyvolávalo fantazie, že tato dvojice pravděpodobně vyrážela ráno na plac ze stejného karavanu. (09.06.2012)

Nemůžu si pomoci s tím, že tato komedie byla spíše psána na tělo dvojici Matthau - Lemmon, kteří ústřední dvojku ztvárnili v remaku Billyho Wildera. Ti dva mi sem sedí víc možná i proto, že mě v tomto díle mnohem více zajímá zápletka okolo tiskovin než vztahové rozbroje mezi bývalými manžely (to je pochopitelně ve Wilderově filmu pozměněno, jelikož Walter s Jackem by asi v takové pozici nemohli být, aniž by se jednalo o částečnou dobovou provokaci). Cary Grant a Rosalind Russell ale i přes mé nepatrné skřípání zubů vytvořili vynikající oponenty, natolik dobré, že jsem se po dobu stopáže vlastně nerozhodl, kdo mi je sympatičtější. Opticky sice vyniká něžnější část souboru, ale to je dle mě dáno i tím, že Grant zde není natolik prostorově výrazný jako v jiných svých filmech - particiálně to považuji i za kámen úrazu, jelikož je i přesto vtipnější, byť nezastírám, že tahle role je trochu odlišnější, než jsem od Caryho zvyklý (šéfovská pozice mi k němu nejde dohromady, k výše zmíněnému Walterovi Matthau už ano). Nejvíce si lámu hlavu nad závěrem filmu, jelikož úplně mění pohled na sledování předchozích 88 minut - je pravda, že třeba u Philadelphia Story byl podobný, ale tam jednalo o očekávaný zvrat, jen trochu jinak vygradovaný. Tyto mírné nesrovnalosti ale výrazně nedegradují celek jako takový a bude mě jistě zajímat, jak tato příjemná komedie z novinářského prostředí obstojí již se zmíněným remakem. (05.08.2010)

Kvízová otázka na začátek (odpověď se dozvíte na samém konci komentáře). Jakou předlohou (v názvu) se nechal scénárista H. Hawks (volně) inspirovat?...... Jak je to jednoduché že. Stačí mít (všeho)schopného scénáristu, „dej Hitlera mezi vtipy“, který je zároveň režisérem s jasnou vizí a herce, kteří jsou ochotni resp. schopni jeho představy následně přetavit v realitu a (prostřednictvím filmového plátna) je předat (k) nadšenému divákovi. A teď mi řekněte, proč podobných případů (v současné době) je jako gólů, které letos F. Torres nasázel v anglické premiere league? Chápu, je jiná doba, točí se jinak, ale v drtivých počtech případů mám neodbytný pocit, že prvotním zadáním (úkolem filmařů) od produkce je, aby každý investovaný dolar byl zatraceně vidět. Scénář resp. dialogy jsou až na druhé (odstavné?) koleji, přičemž jako by se čekalo na náhlé vnuknutí shůry.[..už to tak vypadá, že ten nahoře bude pěkný cynik. Zřejmě opráším stařičké pero (absence čárky nad e je cílená) a poznámkový blok sám].Třeba je to však úplně jinak a trpím syndromem Gila Pendera z Allenovi Midnight in Paris. Kdoví. Zpět k filmu. Pokud by se mě někdo (ne nutně major Terazky) zeptal, co si představuju pod takým pojmom situační konverzačka, rozhodně by v mém výčtu nechyběl tento snímek H. Hawkse oslavující resp. obžalovávající novinařinu. Kadence jednotlivých slov zdejších dialogů je rychlejší než kalašnikov AK47 (rovnat se s nimi může snad jen B. Wilder resp. J. Cagney a jejich One, two, three), přičemž posledních cca čtyřicet min je hotový uragán, kde ústřední duo C. Grant- R. Russell předvádí „stand up“ výstup pod názvem „kdo z koho“ a ukazuje v praxi, že novinařina není zaměstnání, ale... poslání? Možná, rozhodně však posedlost. Přestat psát rovná se přestat dýchat. P.S. co se zdejšího „souboje“ H. H. versus B. W. týče, u mě to chlapcům vychází na plichtu. Nepohrdnu ani jednou verzí. Jak tou odlehčenější (H. Hawkse), s prvotním (nikoliv jediným) cílem pobavit, tak tou cyničtější s přesahem (B. Wildera), to zejména díky postavě W. Matthau coby W. Burnse. Byť přiznávám, mluvit zde (ve světle Esa v rukávu) o cynismu, je asi jako představa T. Savalase, coby typického playboye s kučeravými havraními vlasy, „křičícího na nás, svým umělohmotným křečovitým úsměvem, z úvodní stránky magazínu, sýr“. 79% P.P.S. málem bych zapomněl. Odpověď na kvízovou otázku z úvodu je samozřejmě D. Dafoe – Robinson Cruso. Prosím nesoudit. Nikdy nevíte, co s váma udělá samota (cely). (31.05.2013)