Nechte mrtvoly chytat bronz!

Po AMER a vrcholném L´ÉTRANGE COULEUR DES LARMES DE TON CORPS se předmětem experimentu opět stává brakový žánr. Od gialla tentokrát spíše k policejnímu thrilleru. LAISSEZ BRONZER LES CADAVRES! je oproti předchozímu klasičtěji narativní (také jde o adaptaci stejnojmenné knižní předlohy); vzhledem k výraznému rukopisu a bujnosti experimentálních formálních postupů tvůrčí belgické dvojice lze snadno prohlásit, že se autoři opakují a neposunují se k ničemu novému. Já si to nemyslím, jelikož tenhle způsob žánrové interpretace ještě zdaleka nedosáhl veškerých plodů – a není nic snadnějšího, než si chvíli počíhat a pak s uspokojením novátorský postup prohlásit za vyčerpaný, a to jen proto, že se dvě novátorská díla od sebe neodlišují tolik, jako se liší od všeho předchozího. Záměrně čistě povrchové zkoumání fascinace mezi estetizovaným násilím a perverzní sexualitou skrze formální (barevné odstíny a kontrasty, střih, zvuk, hudba, detaily, a jejich proměnlivý rytmus) i obsahové prvky, které jsou zdůrazněné takovým způsobem, že na jednu stranu diváka nenechají ani na sekundu únikově ponořit do zobrazovaného světa a zapomenout na jeho principy zobrazení, na druhou stranu jsou tak pevně spojené s určitými navyklými nebo archetypálními reakcemi, že mají přes svůj zcizující efekt silně emocionální odezvu. (31.03.2018)

Vzhledem k tomu, jak mě první minuty tohoto experimentálního zpracování akčního thrilleru naprosto ohromily, je pro mě výsledný zážitek dost zklamáním. Pokud jde o formu a kameru, tvůrci připravili pro diváka celou sérii neskutečně vytříbených detailů a svébytných vizuálních kompozic. Je to přímo omamná hra se smysly diváka, zvláště jeho zrakem a částečně i sluchem, jaká aspoň krátce uchvátí většinu vnímavých diváků. Problém mám v tom, že moje uchvácení po 10ti minutách začalo již mírně upadat, dalších 10 minut fungovalo už jen zčásti a čím déle film trval, tím moje pohlcení z vybraných scén s nadšením z vizuálních nápadů ubývalo a vracelo se stále výjimečněji. Často pociťuji cinefilní radost, když film ozvlášťňují takto fascinující formální nápady, jenže Nechte mrtvoly chytat bronz! je případ filmu, který po většinu času obsahuje jen ty nekonvenční vizuální nápady, jeden experimentální záběr zde záhy vystřídává druhý, zřídkavé konvenčnější záběry zapadnou v hromadě střihů, šance pohlcení do obsahu se stává obtížnější a pouze se dívat na experimentální výtvarné umění na pozadí celovečerního kolotoče násilí, honiček a přestřelek na jedné pevnosti uprostřed vylidněné pláže mě časem přestávalo uspokojovat. Obsah totiž navzdory artové formě zůstává až povrchně brakový a s částečně vyčerpávějící se formou dojde před koncem až do stádia, kde všechny postavy vzájemně na sebe střílejí bez toho, aby bylo jasné kdo a hlavně proč. Asi je skvělé, že si tento film a jeho tvůrci s evidentně podobně koncipovanou celou tvorbou našli své fanoušky, pro mě je to spíše lítostiplný důkaz toho, že jeden mimořádný umělecký aspekt ještě nemusí znamenat mimořádný film. [50%] (21.01.2024)

„l'art pour l'art čili koukání pro koukání. Obecně je mi lhostejné, zda film chápu či ne, zda má nějaký smysl nebo ne, ale zda-li se mě nějak dotkne či ne, to je už jiná otázka. Je mi jedno, zda Petr nebo Pavel, ale oddělit Helenu od Bruna by mohlo být zajmavé. Mně připadá, že Bruno zde jen přicmrndoval. Okatá analogie s hmyzem a střílení, které dělá jenom kravál. Okatá analogie s masem, při které létají oči. Avantgarda s využitím všech možných známých avatgardních postupů nesměřuje k svému cíli. Tak tedy spíš parodie, ale na co? Najspíš na podivínství v konci světa, jehož režiséři a jejich obdivovatelé se již účastní. Nebo na virtualitu počítačových a mobilových her, ale po těch mi nic není? (22.09.2019)

Snové výjevy  s "La femme dorée" čili "Zlatou ženou" (Aline Stevens)  byly naplněny zvrácenou a lascivní atmosférou smrti, kterou jsem chlemtal  plnými doušky a opět jsem se ocitl v hlubinách svého freudovského podvědomí.  Postupné prolínání zdánlivé reality se skutečným sněním vybuchující v závěrečném splynutí obou světů.  La femme dorée přichází...  Jen pro zvané! (08.09.2023)

Po předchozích autorských audiovizuálních orgasmech, jimž byla prvotina Amer a druhý celovečerní zásek Podivná barva slz tvého těla, přichází třetí v pořadí thriller Nechte mrtvoly chytat bronz! od tohoto svébytného dua Forzani/Cattet. Tak jak je zvykem, osobitost podání optiky je zcela na úrovni, čemuž opět výborně sekunduje zvuková složka. Ale to je pro mě bohužel vše vážení. I když předchozí dílka byly příběhově velmi prosté, nechaly vás aspoň opájet se vším, co dolehlo na vaše oči a uši. Imaginace v hlavě bouřlivě rostla a nedala vydechnout, natož pustit. Scénaře sice nikdy nebyly silnou stránkou, ale alespoň se k té mozaice obrazů a zvuků hodily. U Mrtvolek jakoby stále něco chybělo a audiovizuální bombardování nic nezachraňuje. Spíš naopak, utváří naprostý chaos v orientaci příběhu, dialogů (co nemají vlastně žádný význam) a postav, kterých je vám v příběhu putna. Dohromady je vám tak servírován nesoudržný a nezajímavý celek u kterého jsem se tolik nebavil jako u předchozích počinech a kraťasů. Tvorbu Forzaniho a Cattet mám rád a těšil jsem se na novinku, ale místo toho jsem z kina odcházel bez hlubšího zážitku. Slabší tři. (29.03.2018)