My, ztracený holky

Poetické drama ze života dospívajících dívek nepůsobilo na mě až na pár scén nijak výrazněji ani poeticky, ani dramaticky a prošlo trochu mimo mě bez většího zásahu. I přes nadčasové téma a jednou velmi silnou dějovou linku s matkou hlavní hrdinky mě to jako celek moc neoslovilo. Od Antonína Kachlíka jsem naposled před půl rokem viděl o rok mladší film Jezdec formule risk a jedinou věcí, která mě na něm nadchla, byla hudba Karla Svobody. V případě filmu My, ztacený holky mám to úplně stejně, Svobodova hudba dokáže v pravou chvíli připoutat k dění a navodit ty správné emoce i tam, kde se všechno ostatní nezáživně topí v hlubokém průměru. Pro mě je to film, který rozhodně nemá čím urazit, ale mimo zmíněnou hudbu + ještě pohlednou a přirozenou Jarku Schallerovou ani čím výrazněji utkvět v paměti. [55%] (03.10.2021)

Ty texty distributora by se tu měly zakázat. To je zase blábol jak noha. Celý ten film je přece o tom, že jedna je mrcha a druhá je hodná a naivní. Co víc lze taky o holkách v pubertě rozebírat? To jsou jediné problémy a pocity skutečné mládeže. S tím si bez problémů v tomto snímku vystačíme. Je to dobrý film, v němž se ta hodnější naučí roztřídit si známé podle spolehlivosti a nenechat se využít kdejakou potvorou. Má to pěkný otevřený konec. 80% (01.01.2017)

Ani nehodlám hodnotit děj tohoto filmu. Jsem diskvalifikován již svým pohlavím, takže to hodnocení děje přenechám spanilomyslným divačkám. Snad z hranic žánru dívčího románku trochu ten film vybočuje tím prostředím nemocnice, kde jsou pohledné hrdinky, jejichž život se jinak točí kol prožívání svých zamilování, konfrontovány s cestou veškerého těla. Ale jako krmivo pro mou nostalgii je to skvělý materiál. Stačí jen ta okouzlující Valérie, která pomalu nezmizí ze záběru. A tehdejší dívčí móda – dlouhé vlasy, krátké sukně, dlouhé nohy – na mne působí dodnes. (11.02.2016)

Dospívající dívky a jejich problémy jsou ústředním tématem snímku, který v soudobé tématicky spřízněné filmové tvorbě představuje díky celkem svižnému tempu a přiměřené stopáži lehký nadprůměr. Jeho největší devizou je ovšem hlavní hrdinka (tedy až na to jméno - Žofie, chudák holka) neopakovatelným způsobem ztvárněná nad jiné půvabnou Jaruškou Schallerovou, za kterou si tu jednu hvězdičku navíc jednoznačně zaslouží. (24.12.2009)

Mně se film líbil moc, je krásně pohodový, příjemný, přitom nepostrádá hloubku. Takovýhle film by už dnes taky nikdo nenatočil. to Jacinda: A mně je zas moc líto, že právě v oné době nežiju. Vše bylo pohodovější, slovo "hektické" nebylo ve slovníku, silnice nebyly přeplněné auty, lidé k sobě byli slušnější, nic nebylo super, hyper, ultra a mega, ale normální a obyčejné - ale zato opravdové a lidské. A móda? Ta byla super. (30.12.2009)