Wonder Woman 1984

Pokus o zopakování totožného postupu v jiné retro době dopadl polovičatě. Ať už se hlavní scénárista prvního dílu Allan Heinberg dobrovolně odklidil k seriálům nebo se nepohodl s dalšími tvůrci, u pokračování už jeho jméno nefiguruje a je to znát. Ingredience jsou totiž stejné, ale jakási středová nit, která z dobrodružné pohádky udělala legendární podívanou, tentokrát chybí - a nebo je zašmodrchaná. Nebudu lhát, vážím si staromilské první poloviny, která se chová tu jako Superman od Richarda Donnera, tu jako fantasy béčka téže doby (myšleno v dobrém). Ani tentokrát se zbytečně nestaví propojené vesmíry, jen se jde po cestě komiksů tím směrem, kterým mířily před desítkami let v papírové i celuloidové podobě. A většinu času funguje i v navázání na válečné hrátky, protože jestli má někdo chemii téměř atomovou, jsou to Gal Gadot a Chris Pine. Jak se člověk přenese přes to, že se někdo objevuje v cizím těle a jak je s oním tělem poté nakládáno, zůstane sladkobolná, rozpačitá, ale přesto opravdová a uvěřitelná romantika, kde věřím každému slovu a při libovolně plačtivém prohlášení typu "Už nikdy nebudu milovat," ukápla nejedna slza i mně. Tím ale končí největší pozitiva a se zbytkem si nevím rady. Nemám problém s náturou a směřováním dalších postav, protože i to spadá do obrázkové tradice, ale nevím, proč je Pedro Pascal silou tlačený do módu Rock Me Amadeus a proč je ho v ději asi tak o třicet minut více, než by bývalo stačilo na bohaté prokreslení jeho motivace. Stejně tak časté "vychovávání" diváka je do očí bijící a morálních pouček na téma gender nebo consent mohlo být méně nejen kvůli tomu, že sem žánrově nepasují, ale protože jsou téměř polopaticky servírovány přímo do kamery. A konečně to nejtrestuhodnější. Finální souboj a co z něj vzejde je nejslabší částí filmu, která jak kdyby byla přítomna jen kvůli nutnosti se jakkoli se zápletkou rozloučit. Akce je banální a kvůli šeru neviditelná, závěrečná morální lekce nelogická, kostýmy a masky vůbec nefungují a hlavně se v tu chvíli jde k půl třetí hodině stopáže a jakkoli jsem se u filmu bavil, tohle rozhodnutí nic nestříhat nechápu ani trochu. Patty Jenkins podlehla velikášskému syndromu a Wonder Woman hlavně proto musela na završení trilogie zapomenout. (19.07.2023)

#9 DCEU. Wonder Woman 84 je generační film, není polopatický, není přímočarý. Určité nápady nebo provedení jednotlivostí občas sice zadrhnou, ale jako celek je to výrazný zážitek. Mezi prvním a druhým filmem se situace na českém knižním trhu hodně zlepšila, k dispozici je už celá řada sólových knih z Wonderkou v hlavní roli, čeští diváci jsou tedy v lepší situaci a mohou mnohem lépe porovnávat komiksová a filmová dobrodružství této ikony 20. století. Nicméně situace v komiksech v roce 1984 byla hodně složitá, celý vesmír DC čekal velký restart. Režisérka Patty Jenkins jako ročník 1971 vnímá tuto éru velmi nostalgicky a zapomíná, že tehdy superhrdinské komiksy zdaleka nebyly tak globálním fenoménem jako dnes a pro některé potencionální trhy je tak její film méně srozumitelný. Stejně tak jsou na tom obecné reálie této dekády, ze kterých si WW84 vybírá jen určitou část. Není to tak přehledné jako první Wonderka, která byla zasazená do jasného vyhroceného konfliktu. Druhému filmu chybí srovnatelně dechberoucí vrchol, jakým bylo Wonderčino vítězství v Zemi nikoho. V komiksech to trvalo velmi dlouho, než klasičtí superhrdinové zdomácněli i v poválečném světě a u nově představovaných hrdinů ve filmech je nutné projít stejnou cestou, která sice může být odlišná, ale neznamená to, že bude méně trnitá. Není podstatné, že nejprve filmová Wonderka bojovala v zákopech první světové války, ačkoli ta komiksová byla zrozena až bojem proti nacizmu. Nevadí, že filmové pokračování fetišizuje éru pro komiksovou Wonderku nepodstatnou a přepisuje její příběh tak, aby nejlépe ilustroval dnešní pohled na její roli ve společnosti a zároveň se vyrovnával s traumatem dnešních Američanů. Důležité je, že tato ikona 20. století, esence ženství ve všech jeho podobách, stále inspiruje. Protože to je její hlavní poselství. Diana z Themysciry není v srdci obyčejný kluk z Kansasu nebo milionářský sirotek, Diana je velvyslankyně míru ve světě lidí ať už v kostýmu nebo v civilu. Ten rok opakovaného odkládání premiéry byl hodně náročný, na pokračování jsem se těšila a výsledný film mě hodně překvapil. Budu ráda, pokud vznikne i trojka. Určitě bych si dala opáčko v IMAXu, nejlépe obou dílů. Ale musím se spokojit s letňákem v Pardubicích. (31.12.2020)

Je to oldschoolově pitomý (jakože fakt moc), ale vůbec ne zábavný - na to se to bere až moc vážně, akce tam je překvapivě málo, a když už na ni dojde, tak je zoufale nenápaditá. Gal Gadot navíc furt neumí hrát (a vlastně ani nemá co), Wiig je cheesy a Pascal si vyžral největší sranec nakonec. A ty osmdesátky nebyly ani zdaleka tak využitý, jak slibovaly trailery. (26.12.2020)

Když 1984, tak se vším všudy, řekli si asi Patty Jenkins a spol. a druhou Wonder Woman napsali a natočili přesně tak, jak by vypadala před 37 lety. Tedy s pohádkovou zápletkou, ve které dojde i na hrozbu studené války a na vítězství těch nejdůležitějších lidských hodnot, s hlavní (polo)božskou hrdinkou, která rozdává úsměvy na všechny strany, padouchy likviduje bez zabíjení (meč a štít vůbec nečekejte, jedinou Dianinou zbraní je laso) a sama se trápí nešťastnou láskou, se superprohnaným a zábavným padouchem, jehož plán vzbuzuje cukání koutků, a jen s několika akčními scénami, na něž se ale nemusí vůbec dlouho čekat, jak si někteří stěžují, protože to mezi nimi je prostě pořád zábava. Vážně se mi tohle pojetí líbí. Gal Gadot si odlehčenou polohu vyloženě užívá, naprosto skvělý je Pedro Pascal, který Maxe Lorda hraje úplně stejně jako hrál Gene Hackman Lexe Luthora, Chris Pine má zase komediální talent a krásně se všemu pořřád diví, no a klobouk dolů před postupně Kristen Wiig, jejíž Barbara se zase očividně inspirovala Selinou/Catwoman v podání Michelle Pfeiffer a která se postupně proměňuje bez jakýchkoliv efektů, pouze díky svému herectví a čím dál zvířečtějším kostýmům. Na závěr musím udělat něco, co jsem dlouho neudělal, a to pochválit i hudbu Hanse Zimmera, který na jedničku mixuje williamsovský orchestr plný jásavých supermanovských fanfár s morricconeovskou romantikou, dobovými synťáky a svým typickým hukotem (a Lvím králem). (16.04.2021)

Oni to scenáristi s motivem dvousečnosti “splnění jakéhokoliv přání” mysleli dobře. Šlo na něm vystavět myšlenkově hutný příběh. Nevadilo mi ani čekat 80 minut na první akční scénu po té úvodní. Když je se na co koukat a je to hezky hollywoodsky zpracované (čehož jsme v roce 2020 mělo poskromnu), rád si počkám. Jenomže jako poměrně dlouhý celek je WW84 dramaturgicky roztěkaná, někdy zbytečně pomalá a jindy příliš rychlá, a hlavně ve zpracování onoho námětu až sebeparodicky naivní. Třetí - hodně guilty pleasure hvězdu - dávám jenom pro moji slabost ke Gal Gadot, kterou mám jako Wonder Woman ještě raději než nejoblíbenějšího Avengera. A za Zimmera, který je zde na (dalším) vrcholu. Úžas a nádhera, jedu ho teď každý den a některé tracky 2-3 krát za sebou. (06.01.2021)