Kdyby ulice Beale mohla mluvit

Je dobře, že If Beale Street Could Talk se nedostalo do tuzemských kin, protože pro Evropana jde o typicky klišovitou podívanou o tom, jak to mají černoši v USA těžké a víc prakticky nenabízí. Barry Jenkins od počátku nikam nespěchá a v extrémně pomalém tempu vypráví příběh, který je bohužel schematický, předvídatelný a de facto extrémně nezáživný. Všichni černoši jsou v něm za ty dobré, i když nedělají úplně legální věci, všichni běloši naopak ti zlí, případně kariérističtí, což bohužel přispívá k tomu, že se otázka rasismu moc neposune. Naštěstí si Jenkins dokázal film výborně obsadit, protože všichni zúčastnění jsou bez výjimky perfektní, KiKi Layne a Stephen James jsou výborní, oscarová Regina King výrazná a jako jediná pracuje se skrytými emocemi, které dává skvěle najevo a to, že většina herců je pro našince neznámá, naopak pomáhá, protože to vytváří určitý pocit autenticity. Stejně tak funguje i dobová atmosféra, dost příjemná je i hudba a taktéž kamera je výborná a některé scény vskutku vypadají fantasticky. O to větší je škoda, že příběh je takový, jaký je a nedává moc odpovědí (divák se v podstatě nedozví, co se vším má společného ona ulice Beale, značně nejasný je konec, v němž není řečeno, co se vlastně změnilo a ani samotný čim není nijak objasněn) a objeví se v něm spousta postav, které nemají jakýkoli vývoj, hned zmizí a slouží spíš jako figurky na šachovnici. If Beale Street Could Talk je ve výsledku film, který je uzavřen do země vzniku, které možná připomíná temnější období historie, mimo její hranice je ale zoufale schematický, k zásadní společenské otázce nepřináší nic nového a pro někoho může působit lehce směšně. 60 % (01.11.2020)

S Barry Jenkinsem mám vážný problém už od neprávem oscarového Moonlightu a If Beale Street Could Talk je ten stejný případ. Další černošská agitky těžící z momentální mánie černých Oscarů. Slzavé údolí, které na rozdíl od Moonlightu má i co nabídnout po řemeslné stránce a hereckých výkonech, ale bože tohle mě prostě absolutně míjí. Od prvních minut ta účelovost. Vůbec nevím proč jsem na to koukal. Příštího Jenkinse už vynechám, protože tohle fakt není pro mě. (04.03.2019)

Chápu, že pro diváky vyžadující silný a originální příběh, může být Jenkinsova serenáda zklamáním (pakliže tím skutečným důvodem není kombinace nízké emoční inteligence, latentního rasismu a neochoty jít dílu trochu vstříc, něco si o něm předem zjistit a zkusit pochopit jeho vyjadřovací prostředky). Ta nejlepší melodramata, s jejichž konvencemi film nápaditě pracuje, ale vždy vyprávěla hlavně hudbou a barvami (Jenkins k tomu po vzoru Claire Denis přidává lidské tváře a těla, dotyky a pohledy, způsob, jakým spolu lidé verbálně i nonverbálně komunikují), byla doslovná, v lecčem naivní a svou pozornost alespoň navenek zužovala na vyjadřování citů ve vztahu. If Beale Street Could Talk nestojí na překonávání konfliktů a dramatických zvratech. Dává nám v nechronologickém sledu zakoušet (procítit, prožít a dotknout se) různé situace. Svou skladbou s pravidelným rytmem, cyklickými návraty a překrývajícími se scénami připomíná bluesovou píseň nebo lyrickou báseň. Cílem není realismus, ale skoro hmatatelné navození určitého okamžiku, nálady a emocí, často protichůdných (láska, bolest, smutek, smích). Skrze city se ale do filmu dostává také politika - protože chceme (vidět) uspokojivou love story, společně s mladým párem prožíváme bezradnost a zklamání ze světa, který je opakovaně zrazuje, který je oslovuje jen proto, aby jim připomněl, že kvůli jiné barvě pleti nemají stejný nárok být bezstarostně zamilovaní jako ostatní. If Beale Street Could Talk je uhrančivý film neobyčejné křehkosti, výlučný v kontextu dnešní filmové produkce mimo jiné nadstandardními požadavky na vnímavost diváků (mj. proto, že pro svůj taktilní charakter zjitřuje i ty smysly, jejichž existenci si při sledování jiných filmů ani neuvědomujete). 90% (25.03.2019)

Keď sa nad tým tak hlbšie zamyslím, „Kiežby ulica Beale mohla rozprávať” , je opäť ďalším, pozoruhodným prírastkom do rasovej tématiky, ktorá je akurát vo veľkom kurze, je vyhľadávaná, i keď možno práve teraz trochu zahnaná do kúta, lebo postavy majú tentokrát úplne iné starosti, než riešiť typickú neznášanlivosť, ktorá i na začiatku 70. rokov isto neutíchala. Na rozcestí sú dve rodiny, najprv u Riversovcov, kde mladučká Tish zisťuje, že je tehotná, a tak sa otec Joe rozhodne túto novinu oznámiť aj protistrane, kde iba Frank Hunt sa pôjde opiť so svojim budúcim zaťkom. Frankova manželka + obidve dcéry nemajú žiadneho pochopenia pre túto situáciu, možno aj kvôli tomu, že jej syn Alonzo, prezývaný 'Fonny' , je zašitý do basy pre krivé obvinenie zo znásilnenia, zdeptanou ženou z Portorika ? Vznikne extrémne brutálna hádka, ktorá skončí takmer poriadnou bitkou. Cez retrospektívu, a to pomocou častých „flashbackov” , sa s talentovaným černošským režisérom, producentom a scenáristom - Barry Jenkinsom vraciam do minulosti týchto postáv, keď bolo všetko ešte v súlade so životnou harmóniou... Zaujali ma zvyčajne herecké výkony, ktoré sú naprosto ucelené a vyvážené, ďalej, d.p. Jima Laxtona + hudba Nicholasa Britella. Síce Plan B nezaznamenali t-a-k-ú účinnú „trefu do čieneho” , ako pred dvomi rokmi, ale oscarový úspech tu jasne vidieť ! Jenkins je okuliarnatý frajer ! (07.04.2019)