Pařížské blues

Pařížské blues je prosycené úžasnou jazzovou muzikou Duke Ellingtona a příjemnou atmosférou pařížských ulic a parků let padesátých, resp. šedesátých. Mariin sklípek, v němž své muzikantské dovednosti předvádí trombonista Paul Newman a saxofonista Sidney Potier (zmínil bych však i kytaristy zvaného "Cikán"), je velmi útulné místo, ve kterém to po večerech žije právě díky výtečnému bandu. Jako pozounista amatér jsem byl potěšen výkony Paula Newmana, na němž bylo vidět, že vskutku absolvoval nějaké hodiny hry na pozoun, takže držení nástroje, postavení úst, tahání snižcem i dýchání bylo prakticky takové, jako má být. Pro někoho je to možná maličkost, ale já to považuji za docela důležité a v případě tohoto snímku jde tedy o velký klad. Velikým pozitivem je také rolička Louis Armstronga, který svůj prostor ve filmu využívá maximálně a je obrovským zpestřením. Romantická dějová linie mě bavila a nevadila mi ani její jednoduchost. Černobílé zpracování dává celému snímku patřičnou poetiku a atmosféru. Hodnotím slabšími 5*. (27.12.2011)

Nezávisle na faktu, že film je založen na literární předloze, se podařilo jeho autorům zachytit autentické ovzduší americko-evropského kulturního transferu v jeho pozdně "starodžezové" podobě. Setkání velmi mladého Newmana a ještě ne starého Satchmo Armstronga ve mně probouzí určitou nostalgii a něhu. Opomenut by neměl být ani jiný zajímavý aspekt filmu: moment amerického exilu, jak ho zachycuje Newmanův černošský partner v Poitiersově podání. Milostná historie obou párů i jistá "hollywoodovitost" jejich dramatického vedení a vyznění v takovém případě viditelně ustupují do pozadí. Naopak o to více vynikne spontánnost jednotlivých hudebních čísel a latentní muzikálový - ve skutečnosti zřejmě dominantní - rozměr BLUES. Je zřejmé, že víc než s dokumentem jsme v tomto případě konfrontováni s dobovou výpovědí epochy, jejíž historickou uzavřenost ještě nejsme s to si uvědomit. (30.10.2010)

Šedesátkový film z Paříže očima Američanů má v sobě jedinečnou atmosféru pramenící z autenticky zachycené doby a hlavně jazzové hudby. Když se z jeviště rozezní zvuky trumpet, pozounů, saxofonů a piána, nejeden z muzikantů do své hudby vkládá svoje pocity smutku a osamění, ale zároveň je hudba všechny v danou chvíli dohromady spojuje. A vidět na jedném pódiu spolu Paula Newmana, Sidneyho Poitiera a Serge Reggianiho v rolích muzikantů je rozhodně zážitek. A když se k nim v jedné scéně připojil i sám legendární Louis Armstrong, vznikla tehdy pro diváky budoucích generací opravdu pěkná třešnička na dortu v tomto výletu do hudebního světa dnes již o 60 let zpátky. Malinko horší to zejména v první polovině bylo s jednoduchým a někdy i plytce podaným romantickým příběhem. Na druhé straně viděl jsem už z této doby více podobných romantických filmů s dějem v podobě výletu v cizí krajině a vzájemně velmi podobnou myšlenkou jedinečnosti okamžiků, které brzy skončí, svět se pro oba z dvojice postav vrátí do původních kolejí, nicméně silné vzpomínky na ty okmažiky zůstanou v paměti (Prázdniny v Římě nebo Neděle ve všední den), ale nejvíc mě z nich bavilo i v závěru nejsilněji zapůsobilo právě Pařížské blues. Klidně bych se na něj podíval někdy i znovu, ve vybraných scénách jsem si ho hodně užíval a nakonec se tak po menším váhání přikláním ke 4. hvězdičce. [75%] (20.06.2021)

Na Pařížské blues jsem se těšil jako malej harant, neboť mám slabost jak pro Martina Ritta tak pro ústřední trio, navíc mám pěkné zážitky, co se týče spolupráce Ritt-Newman (Hombre, Hud, Dlouhé horké léto). Hudební filmy sice nemusím a jazz mi už vůbec nic neříká, ale jelikož jsem velkým příznivcem režisérova charakteristického rukopisu, tak je spokojenost na místě. Vysypávat tu superlativy na herecké výkony by bylo nošením dřívím do lesa. Když se řekne jazz vybavím si ihned 40.-60.americká léta, Paříž mi k jazzu moc nesedí, ale díky velkému potenciálu režiséra mi to během sledování vůbec nevadilo. Vše tu funguje naprosto skvěle a to i romantika, u níž jsem měl malé obavy, že bude (vzhledem k době vzniku filmu) trochu naivní. Vůbec ne. Nechybí tu ani zapamatování hodné scény, např. muzikantská pře jedinečného Armstronga s pány Poitierem a Newmanem. Dialogy mají rovněž velkou úroveň. Zkrátka poctivá filmařina, která mi zvedla náladu. 80% (03.11.2011)

Jazz bez akutní bolesti hlavy akceptuji výhradně ve filmech Woodyho Allena, zde mi sice přímo nerval uši, ale jelikož je film postaven pouze na něm a hereckých výkonech, sledování bylo poněkud úmorné. Mnozí kameramani (by) dokázali zachytit uhrančivou tvář Paříže lépe než Christian Matras. Mnozí režiséři (by) dokázali nanicovatý milostný trojúhelník vybavit ostřejšími ostruhami než Martin Ritt. Nemnozí herci by dokázali dva jazzmany střihnout s bravurou Newmana a Poitiera, kteří se v té době teprve drápali ke hvězdám, přesto jsou největším a, nepočítáme-li oslňující výstup Luise Armstronga, vlastně také jediným pádným argumentem pro zhlédnutí. Jestli před tímhle typem muziky taky raději držíte své sluchovody v uctivé vzdálenosti, nehleďte na jména herců a bez obav se nechte odradit samotným názvem. 45% (24.01.2008)