The Doors

No od Olivera Stonea jsem cekal vic, i kdyz jsem se bal, protoze jde o muzikal a hudba Doors mi nic nerika. Tenhle film rozhodne neni spatnej, jen me proste nedokazal vtahnout. Hudba je prevazne nadprumerna, s jednou genialni pisnickou Ligh my fire a jednou naprosto otresnou (nevim nazev, ale zpiva o zabiti otce). Co se hercu tyce tak jsou vsichni v pohode, prekvapila Meg Ryan, kterou znam jen z romantickejch komedii. O Valovi se nezminuju z jednoho prostyho duvodu. To nebyl Val Klimer, ale Jim Morrison. Val podava skutecne zivotni oskarovej vykon a navic sam zpiva. Pod 4* nepujdu, protoze cim vic minut jsem mel za sebou, tim se film staval zajimavejsi a konec uz byl paradni. Skoda te slabsi prvni hodinky, ale je fakt, ze se musel ukazat celej Jimuv zivot. Jen nechapu, jakto, ze tam nebyli jeho rodice a sourozenci. (21.07.2006)

Film Doors jsem viděla poprvé ve čtrnácti a musím říct, že jsem z něj byla pěkně out. Ne snad z filmu, jako z hudby, kterou jsem tehdy zaslechla. A díky bohu za to, protože v ten okamžik jsem poprvé nahlédla do koutků hudby, která má co říci, která pouze bezduše neplyne z frekvencí komerčních rádií a televizí. Taky musím podotknou, že jsem film poprvé ani nedokoukala, protože mě nebavil. Po letech strávených v náručí hudby psychedelic rocku a blues jsem toto dílko znovu shlédla a poprvé se na něj zadívala z hlediska filmového fanouška a lehkého znalce věci (pár publikací o Doors jsem přece jen přečetla). A byla jsem nesmírně potěšena s jakou bravurností se Stone do díla ponořil. Nezvnikl totiž životopis, ale jakási hříčka o kultu osobnosti jednoho velmi rozpolceného feťáka, alkoholika, manipulátora, básníka, recitátora a zpěváka, který velmi dobře věděl, že ve třiceti tu už nebude. Stone ukázal svět v jakém snad Morrison, Krieger, Manzarek a Densmore žili, svět, který stvořily hlavně opilecké a drogové vize, prostě konec šedesátých let. Zároveň ukazuje hlavní motivy a podněty jednání Morrisona, jeho snahu nebýt jen rockovým bohem, ale básníkem, což se mu nikdy nepodařilo. Ukazuje proces vzniku básní a písní (viz The End) s takovou samozřejmostí, že člověk musí uvěřit, že to tak skutečně bylo. Po stránce formální je dílo hlavně Stoneoveské, nad vším je cítit nasazení a nadšení (snad i životní zkušenost) páně režiséra - psychedelická kamera, podivné exteriéry, zběsilé střihy střídají dlouhé statické záběry. Výkon Vala Kilmera je přímo řečeno excelentní a dokonalé sladění skutečných filmových záběrů s Doors a dotáček je téměř nepostřehnutelný, stejně tak přechod zpěvu Kilmera do zpěvu Morrisona. A ten ansábl zajímavých herců je také nezanedbatelný, nepřišel totiž nazmar, jak se často stává (mě utkvěl v paměti Michael Wincott, který je obvykle obsazován jako pěkný záporák, nebo třeba Kevin Dillon a Kyle McLachlan jako členové Doors). Přiznávám však, že diváka naprosto neznalého věci, může film hodně ubíjet, protože děj vlastně není moc dějem jako spíš mozaikou ztěžejních okamžiků ve vývoji hudby, vztahů mezi členy skupiny a Jimových excesů. Já jsem si film do detailu vychutnala až po přečtení pár biografií. A proto konstatuji, že tento film je zcela hodný legendy o níž pojednává. (04.03.2005)

The Doors byli pro mne donedávna španělská vesnice. Vyjma nějakého slavného Jima Morrisona jsem o nich věděl kulový. Pokud se zaměřím na jejich hudbu, tak kromě frontmanových textů se nic zázračného neděje, takže mne vyjma Riders on the Storm a Break on Through ani jeden song výrazněji nezaujal. Největším plusem celého snímku je beze spory kameraman a jeho vizuální hrátky, hotová slast pro oči. Co se týče negativ, tak vůbec netuším jak to bylo s Morrisonem doopravdy, ale pokud to byl stejná fetka jako zde Val Kilmer, tak o to méně mi je sympatický. Nic proti hippies rebelii, ale dělat ze sebe exota mastícího si vlastní ego básničkami a šňupáním koksu, to je opravdu i na mne moc. Vím, že za tohle budu ukamenován, ale The Doors je pro mne jen další biografie ve stylu "cesta ke slávě a smrti". (15.10.2009)

Stone vytvořil totálně strhující a maximálně vtahující pojednání o The Doors, kterému řada domněle pravověrných a samozvaných strážců odkazu vytýká, že není stoprocentně věrný reálným událostem. Při tom sami členové kapely a několik dalších lidí vydali každý své a příznačně v jednotlivostech se odlišující pojednání o tom, jak prožívali chvíle po boku Jima Morrisona. Stone příznačně ve své vizi Morrisona vyobrazil jako americkou verzi básnického boha, který sestoupil mezi hříšníky a podlehl mystériu života, pokušení substancí a vábení smrti. Stoneovo evangelium možná z hlediska strážců odkazu platí za apokryfní, ale právě že coby autorské pojednání a dílo mistra svého média zůstává dodnes neskutečné v tom, jak na plátno otiskuje a do diváků vnáší mýtus Morrisona i celého étosu Boha rocku a dobové kultury. Ačkoli zdánlivě skládá konvenčně chronologické vyprávění, vytváří namísto obyčejné biografie maximálně imerzivní impresi nikoli toho, jak se konkrétní momenty udály, nýbrž jak působily, potažmo jak mají působit v rámci Morrisonovy legendy. Za tím účelem Stone rozvinul svůj nový útržkově impresionistický styl prolínajících se záběrů, střídajících se rychlostí snímání, vychýlených úhlů kamery a postprodukčních úprav, který se svými dvorními spolupracovníky, kameramanem Robertem Richardsonem a střihači Davidem Brennerem a Joem Hutshingem, dovedl následně do maxima v "Takových normální zabijácích". Stejně jako v jejich případě také "The Doors" svého času nebyly adekvátně přijaty, ale tím spíš fascinují a uhranou dnešní diváky. A na plátně je to naprosto intenzivní zážitek, který publikum převálcuje, zaplaví i vysaje. (07.01.2023)

Zlaté časy, kdy ještě Stone nemyslel kolenem a režíroval filmy nekorektní a ostré jako břitva. Do zlatého fondu jeho tvorby patří neoddiskutovatelně i The Doors, jakožto strhující autobiografické drama o známé rockové skupině. Příběh je klasicky lineární (uskupení, nášlap kariéry, vrchol, rozpad), nicméně je podán s takovou dávkou živelnosti a síly, že divák některé scény jen velmi těžko rozdýchává. Stone je samozřejmě technicky skvělý jako vždy. Především jeho kamerové eskapády a tentokráte i nasvícení jsou brilantní. Nejužasnější zážitek jsou potom koncertní sekvence, které jsou jednoduše strhující. Celý film má takový zvláštní "sjetý" náboj. Funguje to však fantasticky. (24.10.2006)