Encounter with the Shadows
Režie:
Jiří SvobodaScénář:
Jiří SvobodaKamera:
Vladimír SmutnýHudba:
Jozef RevalloHrají:
Radoslav Brzobohatý, Jana Brejchová, Radovan Lukavský, Ilja Racek, Vlastimil Fišar, Eva Jakoubková, Jan Kačer, Jana Synková, Zuzana Fišárková, Jan Schmid (více)Obsahy(1)
Dva lidé poznamenaní válečnou minulostí se po letech znovu setkají při archeologických výzkumech. Zejména zamlklý, nepřístupný muž se však zdráhá komukoli přiznat své trýznivé zážitky z nacistického koncentračního tábora, kde se stal objektem hrůzných lékařských pokusů. Režisér Jiří Svoboda se ve svých filmech vždy snažil o expresivní vypravěčství, ale tentokrát upadl až do osidel manýrismu, snahy za každou cenu překvapovat nezvyklými výrazovými prostředky. Bohužel jejich samoúčelnost notně oslabuje zamýšlené vyznění. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (34)
Filmy Jiřího Svobody z let osmdesátých jsou ihned rozpoznatelné hlavně kvůli dvěma faktorům. Za prvé hudba Jozefa Revalla, jenž od prvních tónů výrazně stylizuje obraz, což je druhá stránka a to kamera Vladimíra Smutného, díky níž si připadáte jako by jste byli součástí filmového příběhu. V tomhle tom byl Jiří Svoboda v osmdesátkách jedinečný. Škoda, že se stoupajícím věkem se všechna tahle jeho jasná identifikace vytratila kamsi do nenávratna. Schůzka se stíny vypráví o lidech, kteří se věnují archeologii a dvě postavy zjišťují, že mají něco společného, nějaký temný závan minulosti z koncentračních táborů, ve kterých oba zažili a přežili peklo. Jiří Svoboda natáčení pojal vcelku expresivním způsobem, kdy se hlavním postavám vracejí vzpomínky z hrůzné nacistické doby, nasnímané různými flashbeky. V hlavních rolích excelují Radek Brzobohatý a Jana Brejchová, další skvělou partii zahrál Ilja Racek, který neustále nutil hlavního hrdiny do pití a do rozhovorů a filozofickými myšlenkami doslova perlil. Zvláštní a těžko uchopitelný psychologický snímek, vypovídající o hrůzách ve válečných lágrech, které si lidé prožili a nesmazatelné následky z nich navždy změnily jejich povahy a chování. ()
Velmi působivé psychologické drama postavené na konceptu fenomenální Sofiiny volby, tedy shrnutím premisy, že člověk je souhrnem toho, co bylo. Také Jiří Svoboda exponuje hluboce vnitřně poznamenané jedince v kontextu současného světa, který nemá s hrůzami války již vůbec nic společného a jako takový je s vnitřním světem prožívání válkou poznamenaných hrdinů nekompatibilní. Vynikající Radoslav Brzobohatý i Jana Brejchová, jejich herecké mistrovství převáží experimentální rovinu Svobodovy režie, který ve snaze ozvláštnit své filmové vyprávění trochu přes míru nadužívá expresivní způsoby filmové řeči (ať už subjektivní kameru, nezvyklé kamerové jízdy, netradiční střihovou skladbu atd.), výsledný dojem je pak mírně schizofrenický, přesto nezastře přesvědčivý fakt - toto je skutečně působivá a závažná výpověď o o běsech uvnitř nás, o zhoubné podstatě války a nacismu, o nesmazatelném poznamenání jedince prošedšího válečným peklem. V kontextu autorovy tvorby i 80. let minulého století skutečně to výrazně lepší, co bylo natočeno... ()
Není minulost ani budoucnost... Minulost je jen přízrak, neskutečnost. Tohle částečně mysteriózní drama mě od začátku naplno vtáhlo do dění svou zneklidňující tajemnou atmosférou. Zajímavé zvolené „vědecké“ téma archeologického výzkumu a odhalování cizí historie Jiří Svoboda výborně propojuje s tématem intimním a to odhalováním vlastní minulosti. V sérii pečlivě rozložených odkazů a indicí nabízí Svoboda sugestivní zážitek pro vnímavého diváka, který má možnost odhalovat, až se mu před očima z jednotlivých sesbíraných střípků sestaví kompakntí obraz děsivého prožitku dvou hlavních postav, a ještě u těch střípků přemýšlet nad osobitými filosofickými myšlenkami. Tohle je jeden z mála filmů, kde jsem po celý čas přímo hltal neklidně dynamickou kameru, místy dost roztřesenou, k tomu psychedelickému nádechu se skvěle hodila. Byť Brejchová a Brzobohatý odbařili film výbornými hereckými výkony, nejlepším hercem tohoto snímku se pro mě stává bez diskuze Ilja Racek, který ve vedlejší roli stvořil nezapomenutelnou postavu odvázaného vědce-filosofa a dodal filmu i jistý kus nadsázky. Velká škoda, že ke konci začne film ztrácet na dobře zavedeném tempu a že samotný závěr této promyšlené mozaiky si Svoboda vyhradil pro to, aby pouze na poslední chvíli co nejvíc šokoval jednou děsivou ukázkou lidské zlovůle a záhy pak oznámil konec. Nemluvě o samotné nepravděpodobnosti, žeby se zrovna tyto dva lidé po letech odloučení setkali během práce v ojedinělém oboru. Schůzka se stíny za mě rozhodně měla na to, vyvrcholit v skutečně silné vyrovnávání se z hrůzných prožitků v minulosti, bohužel nabídla až prvoplánovaně šokující zvrat. 80% ()
Taková částečná příprava na ZÁNIK SAMOTY BERHOF, ve které mne dostal nejen Jiří Svoboda svou režií, ale hlavně Jozef Revallo jedinečnou hudbou, což je jeden ze silných základů atmosféry i v tomto snímku. Střet dvou poznamenaných duší, které nemusí mluvit, a přece si rozumí. Zde není potřeba slov. Jakákoli vzpomínka je více než ničivá a ve světě, v němž oba právě teď žijí, je to skoro nepřekonatelná překážka, vyvolávající nejistoty vlastní existence. Byli na místě, kde už nic není, prázdno a smrt. Vrátili se a nyní hledají onen důvod k návratu. Naprosto skvostné filozofické výklady na několika úrovních. Rackův postarší realista a svůdník, který si rád popije, ze sebe chrlí skutečně perfektní myšlenky. A zase na druhé straně Jan Kačer a jeho terapie přítomnosti, založená na jsoucnu a pouze na okamžiku, který vnímáme. Budoucnost a minulost jsou jen bludy. Existuje pouze přítomnost. I když ke konci film lehce ztrácí počáteční tempo a brzdní mě v plném počtu, nemohu jinak než doporučit. ()
Galerie (5)
Zajímavosti (3)
- Auto, kterým jezdí Sláma (Radoslav Brzobohatý), je ARO M461. (ArthasKarfa)
- Pohled, který Sláma (Radoslav Brzobohatý) objeví ve svém autě, je zobrazení obrazu od Rembrandta – „Hodina anatomie doktora Tulpa“ (1632). (ArthasKarfa)
- Štefana Mišovice (Michalův otec) mluví Vladimír Ráž. (sator)
Na archeologických výzkumech jsem strávil pár let a potkal jsem tam občas i opravdu podivné existence. Ať už v terénu, nebo laboratoři, kde se nalezené artefakty čistily. Naštěstí tam nikdo nebyl takový případ jakým byl v tomto filmu ztvárněn Brzobohatým. Je až s podivem, že nedostal invalidní důchod... Lidí traumatizovaných zážitky z koncentráků bylo po válce mnoho. Nezáleželo zda to byly děti nebo dospělí lidé. Každého ty zážitky těžce semlely a prožitky traumatizovaly jejich duše. Po osvobození se k tomu mnohdy po hříchu přidaly výčitky. Proč jen já z té naší vesničky, z naší ulice, nebo dokonce z naší rodiny? Proč já jediný přežil?Jak jsem si to zasloužil? Proč mne tu nechali? Odpověď nedal ani Bůh, ani lékaři. Nikdo si navíc neuměl představit to, co za peklo člověk zažil a tak o tom nemělo cenu ani ostatním vyprávět. Přeživší se tak se svými tajemstvími uzamykali sami v sobě, což je ve spojení nočními můrami devastovalo po psychické stránce ještě více. A okolí pak mnohdy zcela nechápalo co se s tím člověkem děje. Někdo třeba věděl, že dotyčný si zažil koncentrák. Tím to ale haslo. Každý psycholog vám řekne, že je třeba o traumatech mluvit, ne je dusit v sobě. Ale ono se to dobře radí... Je zajímavé, že až po brilantním chycení Eichmanna a důkazním řízení proti němu se ozvalo mnoho lidí se svými zážitky. S takovými o kterých doposud nevyprávěli ani svým blízkým. Tady je zajímavé, jak Jiří Svoboda takto traumatizovaného člověka umístil zrovna na pracoviště archeologických výzkumů. Kdekoliv jinde by měl možná více klidu, ale zrovna tato práce je o velikém množství otázek a interpretací. Zvídavého vědce ženou vpřed, ale co s člověkem, který jich už tak má plnou hlavu? I já kolikrát kleče ve spáleništní vrstvě přesně datované mincí a shodující se zápisem požáru v některé z kronik rozjímal co se asi tenkrát stalo a jak vypadalo místo kde klečím. To samé u pohřbů ať už šlo o skrčence v Miškovicích, Plešivecké upíry v Českém Krumlově nebo relativně mladé pohřby z Libkovic nad Mostem... Pro někoho to byly jen další kosti, já se občas zasnil o těch dávných časech. Ale mne netrápily haldy dalších otázek... Skvělá postava ve filmu byl doktor ztvárněný Iljou Rackem, který ty existenciální otázky pokládal nahlas. Tušil, že hrdina má tajemství a chtěl je z něj dostat. Musím uznat, že film je celkem náročný. Jednak svojí látkou, pak ale i jazykově. Já viděl verzi bez titulků. Velkou část filmu se mluví anglicky, posléze polsky a při vzpomínkách na koncentrák jsou ve filmu dokonce flashbacky v němčině. Dnešní divák si film poskládá, ale v době jeho vzniku, kdy každý uměl jen rusky a anglina nebyla tak rozšířená by mne docela zajímalo jaké byly na něj ohlasy. Navíc v roce 1982 to téma nacismu už asi moc netáhlo. Přesto je tenhle film krásným důkazem, že i v oprýskaných šedivých osmdesátkách vznikaly velice zajímavé filmy se skvělými hereckými výkony. Zároveň na člověka dýchlo pár vzpomínek, to když Brzobohatý přinese bratrovým synům Piko vláčky a krabice je zabalena v balícím papíru potištěným nápisy dtm :-). (Modří už vědí!) Dávám za 4 záušnice. * * * * () (méně) (více)