Kód 46

Code 46 je v kontextu antiutopických filmů spíše průměrným až mírně nadprůměrným dílem, které postrádá čistě antiutopické ladění. Možná by bylo lepší řadit jej do žánru scifi, nicméně některé prvky fiktivního světa filmu a také některé tradiční antiutopické motivy umožňují obě řazení. Jak bývá v antiutopických filmech tradiční, nemá ani Code 46 příliš originální příběh - ten je založen na milostném vztahu zástupce "tyranského" státu a jakési disidentky, padělatelky víz, z jejíhož úhlu pohledu je příběh vyprávěn. Příběh má v antiutopických filmech většinou umožnit podrobnější náhled do světa totalitární společnosti. Nutno říct, že tento milostný příběh je i na poměry antiutopií podán velmi komplikovaně, neobratně a se značnou "hollywoodskou" sentimentálností, záporem filmu je i nezvládnutá ich-forma (když vypravěčka vypráví o věcech, které jí vymazaly z paměti). Ta, jakási Sfinga je o něco realističtější než ta Orwellova, Gilliamova nebo Zamjatinova (osobně si ovšem myslím, že právě tato realističnost je způsobena nízkým rozpočtem filmu, který zkrátka neumožnil zobrazit „ujetější“ scifi nápady a obrazy), ovšem také méně promyšlená a méně funkční jako fikční svět. V podstatě se o její mašinérii dozvíme jen to, že ovládá celý svět, snaží se vymazat svým nepřátelům paměť, brání ve volném cestování, je v ní rozvinutý úplatkářský systém a velmi důrazně zakazuje jakýkoliv nástin incestu. Ve filmu je právě zákaz incestu (tím je ten Kodex 46, podle něhož se film jmenuje), který nabyl s rozvojem genetických technologií ve světě filmu nových rozměrů, pokládán, pro mne nepochopitelně, za hlavní „znesvobodňující“ opatření státu – přičemž zákaz incestu není příznak totalitárního režimu, ale (jak dokázal Freud v Totem a Tabu) základním pravidlem lidské společnosti. Proto mi toto pojetí připadalo nesmyslné, protože základní pravidla této společnosti I v Code 46 je – jako ve všech antiutopických světech - přítomen topos vysněného místa, který Gilliam reprezentuje sny, Orwell Zlatou zemí a nezkaženou přírodou a Zamjatin a Bradbury (v 451° Fahrentheita) v nepojmenovaných "lesích za ohradou". V Code 46 je tento motiv umístěn do světa beduínů, což má patrně být symbol života nezkaženého civilizačními schématy, z nichž se vyvinula filmová totalita. Zajímavá je také jazyková stránka dialogů, v jejím hodnocení se ale mohu opřít jen o to, co jsem pochytil z původního znění filmu, protože překladateli titulků se ji nepodařilo vystihnout, mnohdy jí nedokázal ani ani porozumět. Postavy spolu mluví podivnou kombinací jakési podivně zdegenerované angličtiny (bylo to znát zejména ve slovosledu a podivném užívání zájmen), španělštiny, čínštiny a dalších jazyků. Tento patvar, který má patrně symbolizovat globalizovaný svět, je nepochybně alespoň z části následníkem Orwellova newspeaku - znetvořený jazyk symbolizuje znetvořené mezilidské vztahy. Svou stavbou připomíná také russisující jazyk Burgessových Týnů z Mechanického pomeranče, který naneštěstí v očích celé řady filmových fanoušků zkazil svou adaptací Stanley Kubrick. Scénář filmu na mne vůbec působil jako kvalitně zpracovaný (vynikající dialogy, zajímavá stavba scénáře, která důmyslně využívá refrény a opakující se motivy – příkladem mohou být scény, v nichž hlavní hrdina podplácí a využívá svých zvláštních schopností k obelstění úřednic), ale založený na špatných a nedostatečně promyšlených nápadech – k nim patří zejména samotná předvídatelná a zbytečně sentimentální zápletka a nedostatečně promyšlený fiktivní svět. Ve filmu vůbec výborně natočený obal vítězí nad obsahem, a skvělá kamera a technické zpracování vůbec zčásti dokázala odpoutat mou pozornost od nepříliš promyšleného obsahu. Především pro vynikající technickou kvalitu dávám nakonec čtyřhvězdičkové hodnocení, i když tříhvězdičkové by možná bylo objektivnější. (25.09.2009) (méně) (více)