Macbeth

Jo, jo - keby som nebolo Wellesa, tak doteraz neviem kto k sakru ten Sejxpir vlastne bol. Jo, je to 400 rokov stare, /april 1564 - april 1616/ a viem aj o tom, ze tohto MekBeta premenil reziser Orson Welles /Obcan Kane, Lady from Shanghai/ na stredoveku nocnu moru. No ale kulisy su len priemerne, a hoci Wellesa povazujem ze legendu svetovej kinematografie, tu podal len priemerny vykon. Nezachranili to potom ani herci ako Roddy McDowall /Kleopatra 1963, Planet of the Apes 1968/, Jeanette Nolan /Muz, ktery zastrelil Liberty Valance/ a veru ani O´Herlihy /Bondarcukovo Waterloo 1970/. Z ucty k Wellesovi 59 % (30.01.2016)

Moja prvá skúsenosť s Macbethom. Prekvapila ma vysokoatmosferickým spracovaním, ktoré by som u filmu z roku 48 nečakal. Taktiež sú zaujímavé štúdiové kulisy, no a charizmatický Welles je v roli despotického vládcu skvelý. U tohoto kráľa by si psychiatri zgustli a z fleku by vysypali niekoľko diagnóz. Na sledovanie je film náročný, hlavne čo sa týka sledovania monológov a dialógov, ako by ich písal sám Hviezdoslav. Silná atmosféra ale strháva pozornosť k sebe. (13.03.2016)

Skvělá, vizuálně vyšperkovaná adaptace Shakespearova dramatu, které řadím mezi své nejoblíbenější. Nejvíce fascinující je v Macbethovi pojetí zla, které je velmi dobře vystiženo hned ve dvou rovinách. Jednak ve vývojové křivce – velké dobré věci, stejně jako velké věci zlé rostou z maličkostí. Pokušení k špatnosti se vždy rodí uvnitř hlavy. Jeho temné, zpočátku sotva slyšitelné našeptávání člověka pozvolně svazuje a nutí ho k obsedantním návratům k myšlenkám na činy, které pokud se myšlenky včas nezarazí, nakonec následují. A tak semínko zla může postupně vzklíčit v celý les zrůdností a nenávratných katastrof. Druhým fascinujícím filozofickým postřehem je klamavost zla, které za rouškou zmrzačených polopravd slibuje člověku tak dlouho veliké věci, až ho nakonec jeho vlastní posedlost po těchto "velikých věcech" dříve nebo později pozře za živa. (15.01.2018)

Chvíľami človek nevie, čo si má myslieť. Podobá sa to na Olivierovho Hamleta a je to asi logické, keďže vznikli v rovnakom období. Welles je ale expresionistický až na pôdu štúdia, v ktorom sa jeho film natáčal. Štúdiové lesy a štúdiové skaly majú svoje čaro, menej už desaťtisícová armáda, hraná zopár desiatkami komparzistov. Ja by som si kľudne pozrel nejaký súčasný cgi výplach, kde by to Scott rozprúdil s takouto armádou a predtým by sa nás snažil presvedčiť o hĺbke svojho diela. Macbethovi straší vo veži ešte viac, ako Othellovi, Hamletovi, alebo Romeovi, je to depka a zvolený vizuálny štýl sa k tomu hodí. Je však otázka, či má vôbec zmysel niečo od Shakespeara adaptovať a dokazovať si, že to funguje aj na plátne. Ale budiž. (26.03.2015)

SIlně expresionistická divadelní hra, jejíž teatrálnost na všech úrovních Welles jen povzbuzuje. Velmi dynamické a stylově vyhraněné, jako u Orsona skoro vždycky, přitom vlastně jenom (i když dobře zvládnutá) papundeklovina. Časová tíseň, která Wellese nutila film natočit za tři týdny, se ve filmu projevuje v jeho hektičnosti - tudíž to možná v něčem prospělo (jinak je ale jistá provizornost a nedostatek času samozřejmě spíš ke škodě). Možná jen, že si měl Welles ke svým eskapádám vybírat spíš řecké tragédie než Shakespeara... Nevím... přijde mi, že by to k sobě víc pasovalo. Čtyři hvězdy dávám, protože stylově je to strhující, i když much tu poletuje vážně hejno. (22.05.2012)