POMO

Autobiografický příběh mladého Sorrentina? Hezký film o dospívání a zásahu do něj přísnou rodinnou tragédií. V první polovině jsou i hádky a třenice mezi postavami odlehčené typicky italským humorem a film je milým nahlédnutím do neapolské rodiny bankéře s vtipnými postavami i momenty. Druhá polovina pak trefně vystihuje prázdnotu a tápání teenagera v nutném osamostatňování se, bez podpory a lásky rodičů. Sorrentino s jasně čitelným příběhem, bez metaforických ornamentů a vizuálních výstřelků. Ale taky s všeobecně ohraným filmovým příběhem.

Vymazlené hollywoodské dobrodružství s hezky budovanými opičími postavami pomocí dokonalého digitálního provedení jejich mimiky. A taky scénářem bohatým na dějový vývoj v krásné, různorodé výpravě. Jen tedy ke konci některé věci v něm nedávají smysl, adekvátní předešlému pečlivému vyprávění a budování vztahů mezi postavami či jejich logického chování. Jakoby nebyl čas na vyladění posledních stránek scénáře.

Příběh Furiosy a její očekávané pomsty, navíc s větším nahlédnutím do Citadely, je dramaturgicky hutnější než nekonečná honička v prvním filmu. Přesto není ani v nejkrutějších scénách či náznacích citů bůhvíjak emotivní. A hlavně nemá Toma Hardyho. Postava Furiosy, od dětství modelovaná násilím, nelidskostí a hnusotou, je ale dostatečně silným tahounem, dynamika filmu je od první scény neskutečná a ty šílené masky a kostýmy, spolu s vizuály a detaily v nich, naprosto úžasné. Filmařský vrchol scénografie a tvoření originálního fantaskního světa. Chrisovi Hemsworthovi jsem měl ale problém toho šíleného záporáka naplno uvěřit.