Glowski

Film de banlieue v hávu arachnofobního hororu. Zatímco maskovaných vrahů se dnešní publikum děsí spíš příjemně, osminozí klepítkatci v nich dokáží vyvolat autentické pocity hrůzy, které Sébastien Vaniček příležitostně převrací do temně humorných poloh. Nikdy ale nesklouzne k parodii, ani ve finále s metafysickým potenciálem a náběhem na druhý díl.

[Text s drobnými spoilery – určen převážně očím s Dokonalými dny seznámeným.] Překvapuje mne, kolik recenzentů a komentátorů považuje Dokonalé dny za jednostranně krásný, příjemný film o člověku, který se naučil žít v naprosté harmonii. Cožpak se všichni zastavili u názvu a přehlédli závěrečnou scénu, v níž se Hirajama několik minut duševně potácí mezi extází a zoufalstvím? Co se v něm ve skutečnosti děje? Pokud budeme vycházet čistě z filmu a ignorovat, co Wenders říká bokem, domnívám se, že obhajitelné jsou dvě různé, protichůdné pozice.________________Hirajama uvnitř pláče. V Dokonalých dnech sledujeme relativně krátký časový úsek, během nějž nezjistíme nic konkrétního o Hirajamově předchozím životě, ani proč jej opustil. Možná mu tragicky zemřela životní družka, možná podnikal, zadlužil se a zbankrotoval. Nelze s jistotou říct, zda veřejné záchodky začal uklízet s potěšením, nebo se chtěl před svou minulostí jen schovat. Všechny ty rituály a zenová cvičení mohou být obranným mechanismem, který mu pomáhá nezbláznit se ze stereotypní a intelektuálně nepříliš podnětné (jemně řečeno) práce.______________Hirajama je skutečně šťastný. Píseň „Feelin' Good“ od Niny Simone není pod finální scénou užita ironicky, neboť Hirajama skutečně našel cestu, jak každé ráno vstávat šťasten. Zapouzdření v analogovém vesmíru audiokazet a fyzických fotografií mu vyhovuje. Nevadí mu ani, že si o knížkách Faulknera a Highsmithové nemá s kým popovídat, protože "teď je teď". Z téhož důvodu ho nejspíš vůbec netrápí, že ztratil veškerý kontakt s vnějším světem.______________Na každý pád Wenders z vyprávění vypouští konflikt, který by filmu dával smysl. Proč? Možná, že by se pak odpařily „zenové kvality“ a naplno se odhalila jeho banalita. Ne, že by mi prezentované hodnoty nebyly blízké. Jenže Wenders si vytváří modelové prostředí, z nějž selektivně odstraňuje všechny rušivé prvky (například pohled na obsah toalet) a nepřináší nic použitelného pro pohyb v dnešním světě. Zenový stav jeho Dokonalé dny nezprostředkovávají, jen vnějškově popisují. Lepších výsledků v podobné disciplíně dosahuje například belgický filmař Bas Devos (zejm. jeho film Tu).

Po druhém zhlédnutím se lehké zklamání proměnilo v opatrné nadšení. Claire Denis opět – a zase jinak – natočila film, v němž jedno gesto či prostřih vydá za sto slov. Konkrétní denotáty k nim ale chybí, a smysl díla tudíž zůstává ve viset vzduchu. Hvězdy v poledne jsou v jádru vášnivým, leč hořkým milostným dramatem, které svými kulisami demonstruje nepřehlednost globálních politicko-ekonomických machinací a jízlivě glosuje touhu po dobrodružství v exotických zemích. Vedle filmů jako Sama v Africe nebo Parchanti spí dobře působí svým lineárním příběhem poněkud konvenčně, zase tak ale mohou sloužit jako vhodné iniciační dílo pro neznalé autorčina stylu.