ostravak30

Ach, jak jsou ty ženy křehké a neopatrné, když touží po lásce. V jednu chvíli jsou ochotny věřit naprosto čemukoli a komukoli. I kdejakému ničemovi. Velmi se mi líbila grafický vizuál, působilo to pěkně. Samotný příběh není moc humorný, ale působí moderně - například král a královna žijí odděleně.

Faktem je, že milovníkem aut nejsem, F1 nesleduju a mezi auty poznám jen Škodovku, Trabant a Wartburg. Druhá strana mince je jiná. Je to jeden z mých snů, a podobné filmy mám hrozně rád - vzít si auto a jen tak si profrčet USA napříč. Co stát, jiná krajina, jiné podnebí. Kowalski ale nejen filmem neskutečně profrčí a i policisté jsou na něj krátcí. A co vlastně provedl? Prostě jen nedodržel rychlost a tak trochu si z mužů zákona dělal dobrý den. Já jsem si nejvíc užil hlavně záběry americké krajiny a pěkné holky. Bohužel tento film jasně demonstruje, kam může vést nedodržování zákona či velké namíchnutí jejich vymahatelů. Od určité chvíle už neměl hlavní hrdina šanci na dobrý konec.

Jak už jsem někde psal, Kafka je náročný a není jednoduché jej číst natož sledovat. Faktem je, že tento snímek je hodně pochmurný a místy se pohybuje na hranici hororu. Hodně mi ale připomíná Proces jen s přenesením do vesnice. Opět je složité se dostat do zámku i k někomu, kdo jej spravuje a obhospodařuje. Je to složitý administrativní počin a K. je posílán od jednoho ke druhému, přičemž se zdá, že obyvatelé ví víc, než říkají. Těžko říct, co tím chtěl básník, respektive spisovatel říct, ale já toto dílo chápu nejen jako kritiku byrokracie obecně, ale též poměrů v Rakousko-Uhersku. Odloučenost šlechty od obyčejných lidí, jejich uzavřenost a chybějící náhled.

Nejdelší den působí po všech stránkách velkolepě. A vlastně to ani jinak nejde. Jak jsem psal u dvoudílného dokumentu Vzpomínky na Den D: Kdyby se našel někdo, kdo by na to koukal z bezpečné vzdálenosti nebo někde z hodně velké výšky, muselo by mu to připadat epické. Tolika vojáků, techniky a takové dobývání valů a bunkrů. A tvůrci si opravdu dali záležet. Bez dnešních možností digitálních triků svedli na jedno místo téměř po 20 letech opět velké množství techniky a lidí. Máme unikátní možnost sledovat krůček po krůčku, jak se invaze chystala, započala, její průběh a de facto i konec. Pravda ale je, že je otázkou, kolika pravdy jsme se ve filmu dočkali. Právě ve výše zmíněném dokumentu se říká, že parašutisté dopadli na místo určení bez nejmenších problémů a byla to jediná opravdu 100 % povedená část operace. Ať tak či tak, je snímek zobrazením spousty potíží, které celou operaci provázely, ale též malých či větších osobních příběhů z obou stran. Kdybych neviděl právě dokument, váhal bych zda věřit, že se Němci opravdu dlouho nezmohli na pořádný odpor. Myslím tedy třeba historky z (ne)probuzením vůdce, chybějící tanky a fakt, že velitelé zpočátku nemohli věřit, že k nějaké invazi dojde a došlo. Snímek je skvěle obsazen a objeví se v něm celá řada začínajících nebo již zářících hvězd. Naopak je zvláštní, kolik režisérů a scénáristů se na něm podílelo. A přitom pro drtivou většinu šlo o vrchol jejich tvorby, jelikož podobně velký film nikdy předtím ani potom nedělali.

Trochu mi to připomíná epizodu Krkonošských pohádek Jak šel Trautenberk do hor pro poklad. PCo se týče pokladů uložených ve skále, jsou všechny pohádky prakticky stejné. Skalní stěnu otevře jen správně vyřčená formule a existuje velké riziko, že tam dotyčný zůstane. A protože holič a soudce jsou nejen závistiví, ale i chamtiví, pomůžou tomu všemu i vzájemnou půtkou. Já spíš nepochopil chování postav. Proč Perechil sám nezjistil, minimálně pro klidu duše, co je na papíru napsáno? A proč se jeho žena chovala tak hloupě? Nu, to by nebylo o čem vypravovat. Pohádka je sice studiová, ale velmi dobře obsazená.

Brian Falk si střihl svůj první film a ten, světe div se, vznikl pouhý rok (možná pár měsíců) po snímku Nezlomný. Že by se tvůrci svezli na vlně? Faktem je, že podobný snímek je složité natočit z mnoha důvodů. Jedním je právě téměř výhradní pohyb na hladině oceánu. Dalším fakt, že na plovoucím člunu příliš dramatických událostí nezažijete. Takže o čem vlastně vyprávět? Příběhů, které napovídají, že se na moři delší dobu přežít dá ale přibývá. A to i bez vody a jídla. S trochou štěstí voda naprší a jídlo plave okolo, což si ale mohou myslet i žraloci. Není to vyloženě špatný film, jen asi nemá šanci přinést nic nového. Na druhé straně mě lákal fakt, že nejde o žádnou smyšlenku, ale skutečnou událost.

Kdyby se našel někdo, kdo by na to koukal z bezpečné vzdálenosti nebo někde z hodně velké výšky, muselo by mu to připadat epické. Tolika vojáků, techniky a takové dobývání valů a bunkrů. Ve světle těchto faktů působí doslova úsměvně, že Němci invazi vlastně nečekali a navíc se báli probudit Hitlera, aby povolal tanky. V dokumentu vzpomínají nejen přímí účastníci, ale též jejich potomci a historikové. Druhá strana mince byla neskutečná řežba, kterou už asi nikdy nikdo z paměti nevymaže...

Když se řekne válečný film, člověk si představí leccos. Do stejné kategorie spadají například filmy Pearl Harbor i Tenká červená linie a přitom se tak výrazně liší. Druhý jmenovaný rozhodně není pro slabší povahy. A to se přitom ty krásné a poetické záběry mísí s obrazy doslova krvelačnými a brutálními. Ale i taková je válka. Slunce vychází a zachází, příroda dál žije a bojuje se i na místech, které snad jako by opravdu tvořil sám Bůh. S tím jdou ruku v ruce myšlenky na podstatu války samotné. Jsou vojáci vrazi, když je to buď já nebo nepřítel? A spousta dalších. Války byly, jsou a budou. Bohužel je vždy odnesou nevinní, jelikož jejich autoři sedí v kancelářích stejně jako nejvyšší velitelé. Terrence Malick natočil opravdu výjimečný válečný film, odlišující se od ostatních dost výrazně. Výstředním, ale velmi odvážným se může jevit i neuvěřitelně nabité herecké obsazení. Vždyť John Travolta nebo George Clooney si přitom ve filmu zahráli doslova pár minut či dokonce vteřin. Výjimečná je i kamera.

Zlatá labuť je zvláštní seriál, na jehož tvorbě se ale potkali tvůrci, kteří s historickými seriály nějakou zkušenost mají: Vyprávěj, Četníci z Luhačovic, První republika... Mezi hlavními atributy se dá vypíchnout, že se celý odehrává v jednom obchodním domě a kamera skoro nevypadne ven. To je velká škoda, ale budiž. Větší problém ovšem vidím v pojednávaném čase. Ať tak či tak, časově to prostě nesedí. Vše podstatné by se teoreticky mělo odehrát v roce 39/40, ale když k tomu připočítáte těhotenství a porod Markétky, nevychází to vůbec. Nejsem velký znalec historie, ale třeba měl rok tenkrát 13, 14 měsíců a víc. Vůbec největší překvapení ale nacházím u chování nacistů, samozřejmě hlavně velitele Prahy. Ti se nechávají vydírat, smlouvají, snad i prosí. Jakoby nacisti byli ti hodní pánové, kterým nevadí, když jim hlavní postavy odmlouvají, nedělají co oni nařídí nebo chtějí a tak bych mohl pokračovat. V tomto ohledu zachování hlavních postav ustupuje logice reálného vývoje. A to nemluvím o Báře, která zmizela za hranice a pak se s klídkem vrátí. Ví, že ji hledají, ale ona se následně promenáduje v Labuti a začne tam zase pracovat. A nikdo se tomu nediví, nacistům to nevadí. Netřeba říkat, že v určitých parametrech je seriál zajímavý. První série je trochu nudná, ale pak se rozjíždí konečně nějaké napětí a drama. Ale víc než k historické pravdě míří, a to i závěrem, k romantické telenovele.

Bohužel se člověk po shlédnutí dokumentu nemůže ubránit dojmu, že autoři nebyli zcela spravedliví a objektivní. Jasně, překvapilo mě, že američtí diváci pískají na domácí finalistku, ale nevím proč by to mělo hned souviset s rasismem. U nás svého času nebyl populární Rosol. Stejně tak zákaz celotělového oblečení měl nějaký význam z pohledu pořadatele a nikdo nemluvil o zadku Sereny. Tenisové úspěchy a fakt, že se stala legendou a jednou z nejlepších hráček všech dob jí nikdo upřít nemůže ať vypadá, jak vypadá. Mě se taky fyzicky nelíbí, ale kvůli tomu na kurtu nebyla. Jenže na druhé straně figurovaly její záchvaty vzteku, napadala rozhodčí a Naomi Osak degradovala finále. Proč jí řada lidí neměla ráda? Chovala se arogantně, povýšeně a namyšleně. Nemůžu dávat ruku do ohně za všechny, ale u mě to souvislost s barvou pleti rozhodně nemělo. A je trochu povrchní všechno ihned házet na rasismus, ačkoli je nutné si přiznat, že roky otroctví zanechaly na USA jisté známky. Rasismus tam prostě zakořeněný je....