kinderman

Zábavný western s luxusním obsazením, který tematizuje stáří, úpadek Divokého západu a pohasínající slávu kdysi proslulých desperátských gangů. Autor šestákových románů Ned Buntline, jehož spisek tolik inspiroval Annie, získal o dekádu později svoje zhmotnění v odporné postavě pisálka Beauchampa v Eastwoodových Nesmiřitelných.

I na malé ploše (začátek filmu) se Sirkovi podařilo působivě zprostředkovat syrovost a bezútěšnost východní fronty (rok 1944), John Gavin je výborně obsazen do role slušného Němce (příslušníka wehrmachtu), ale proboha, když pro scénu dojíždějícího večírku u Ernestova bývalého spolužáka Bindinga angažoval režisér dvě krásné herečky (blondýnu a brunetu) a svlékl je do spodního prádla (černého a bílého), proč se pak věnoval jen blondýně a tu druhou nechal povalovat se mimo záběr na předložce ze lví kůže? Celá práce s kontrastem vyšla úplně vniveč.

Čtvrtá hvězdička je za to, že ve své jediné akční scéně zlikviduje M. Yeohová postavu, která mě v celém seriálu iritovala ze všech nejvíc. A ne, žádné pokračování opravdu není potřeba, námět je osmi díly vydojený až až.

Když jsem film viděl před mnoha lety, odbyl jsem ho jako slabý, protože válečné akce je v něm skutečně sotva čtvrthodinka. Dnes oceňuju psychologické prokreslení postav, výborné dialogy a brilantní režii R. Walshe, díky které Battle Cry vůbec nepůsobí nudně nebo utahaně. Tu pátou (nezapomenutelnou) hvězdičku přihazuju za Dorothy Maloneovou v rudém svetru (bez podprsenky) a záběr, v němž se převléká do plavek a který Walsh a Hickox báječně vymysleli a zrealizovali.

Když už jsem se smířil s tím, že můj oblíbený seriál "pro primitivy" skončí druhou řadou, přišlo nečekaně pokračování a s ním další nálož intrikaření a akčních scén, z nichž mnohé jsou sice efektním, leč zoufale samoúčelným fanservisem. Třeba ta westernová přestřelka s Němci jako vystřižená z Divoké bandy, ta tomu nasadila korunu. Stačilo, holky a kluci, o žádná zázračná zmrtvýchvstání v případné další řadě už nestojím.

"A ze žaludu uděláme klitoris." Tak díky, teď už vím všechno. Polovinu filmu si uzurpují scény z baletní školy, které nabízejí jen úmornou dřinu, pot, slzy a krev, to když kamera opakovaně zabírá zdevastované nohy titulní postavy. Druhou polovinu si pak divák s hlavní postavou prohlíží její polo/nahé tělo v zrcadle. K námitkám, že trans postavu měla hrát skutečná trans osoba, dodám jen tolik, že ani opilého nezahraje nejlépe notorický alkoholik.

Tvůrci v poslední sezóně změnili vizuál znělky, naštěstí nezměnili dobrý zvyk obsazovat do ženských rolí půvabné (byť pochopitelně druhořadé) herečky. Ačkoli je zde na můj vkus příliš mnoho odlehčených epizod, jejichž autorem je většinou Norman Katkov (Japonci, vdavekchtivé slečny, ba dokonce zatoulaná ovce), dám za pět, protože jednak Steve McQueen, jednak několik epizod (včetně té poslední) režíroval mladý Richard Donner. Jeho způsob záběrování se od televizních rutinérů liší natolik, že není divu, že si stejně jako McQueen udělal později skvělou kariéru na velkém plátně.

"Mám na krku dementní matku a syn je lempl." Předvídatelnému příběhu o polidštění neempatického exekutora, žijícího podle řádu a pravidel, skrze Alzheimera jeho matky přidáme hvězdičku my všichni, kteří jsme se dobrovolně rozhodli starat se o někoho blízkého v terminálním stadiu (jakékoli) nemoci. Waitsovo Tom Traubert's Blues z elpíčka Small Change (1976) v závěrečných titulcích potěšilo.

Půl hvězdičky sundám za úplný závěr, ale jinak jde o nadčasové dílo, které přesně ukazuje zhoubnost (ženského) uvažování "co tomu řeknou lidi". Tohle mentální nastavení žít tak, aby člověk vyhověl tomu, co si myslí, že si o něm myslejí ostatní, je cesta do pekel. Zvláštní kapitolu tvoří sobectví dětí, za které matka i v jejich dospělosti cítí zodpovědnost a je schopna obětovat svoje životní štěstí, jen aby ji nezavrhly.

Jako malý kluk jsem byl u vytržení z rvaček, z přestřelky u zasněženého srubu a ze závěrečného závodu psích spřežení. Teď je mi cca o čtyřicet let víc a zajímá mě hlavně herectví Roda Steigera a všechny scény Angie Dickinsonové.