Sarkastic

„Co člověk potřebuje, aby se někam dostal? Stoupnout si na vrchol kopce. Odtud může vidět, kam půjde. A tak začíná jeho cesta. Kráčí po silnici. Cestou, lesem. Přešlapuje z hrbolku na hrbolek, překračuje bažinu. Najednou se zastaví a uvědomí si, že neví, kam dál. Co udělá člověk, který zabloudil a neví, kam dál?“ Přijít na místo, kde předchůdci selhali a vzdorovat všehoschopnému, pořádně slizkému sousedovi, to chce odvahu. A protože hlavní hrdina Andres je odvážný sympaťák, není vůbec těžké mu začít ihned fandit. Ale ne po celou dobu. Protože stejně jako jeho bohatý protivník je to tvrdá palice a diváka čeká vpravdě generační souboj 2 přebujelých eg. Čímž se dostávám k délce filmu. Stopáž je opravdu velkorysá, a jistě chvályhodná pečlivost tvůrců se v tomto případě přenáší i na pomalejší tempo, což jistě nebude každému divákovi po chuti. Já se nenudil, ale ke konci jsem už byl k Andresově chování vcelku kritický, což je docela škoda. Proto dávám slušné 4*. „My dva se tu dostaneme do problémů.“ - „Chudí to nemají nikde snadné.“

„Ti stoupenci bílého Krista. Odpadlíci. Velmi zcestovalý muž mi jednou vyprávěl, že pojídají svého boha. Jedí jeho maso, pijí jeho krev. Ohavnost. Nenávidí nás. Chtějí naši smrt. Modlete se k bohům, aby nás ochránili. Máme mnoho bohů. Oni mají jediného.“ Od filmu jsem příliš nečekal. Na druhou stranu režisér Nicolas Winding Refn mě do tohoto snímku téměř žádným filmem nezklamal. Tentokrát to však neklaplo. Především jsem se hrubě přepočítal v otázce žánru. Zdejší databáze se výjimečně shodla i s IMDB na „akčním“ a „dobrodružném“, ale těch pár soubojů, kterých by člověk napočítal sotva na prstech jedné ruky, rozhodně film nedělá. Barbar staví na „cool“ vizuálu, výrazné hudbě a dosti pochmurné atmosféře. Jenže zároveň i na velmi pomalém tempu, hypnotické kameře a minimu mluveného slova. Tohle všechno dělá ze „světového“ dílka (kvůli castingu i angličtině film zjevně cílí na zahraniční, nikoli dánské publikum) pro část diváků těžko skousnutelnou podívanou, navíc s mnoha nezodpovězenými otázkami. Dávám slabší průměr.

„Jak by vám bylo, kdybych vám lhala? Ne moc dobře, že ne? Tome?“ - „Co mám říct?!“ - „Chci, abys věděl, že tvoje chování není fér vůči ostatním. Pravidla platí pro všechny. Chápeš to? Chápeš to, Tome?“ Jestli má mít cenu tenhle film sledovat a brát ho vážně, divák musí akceptovat fungování školy tak, jak nám ho tvůrci představili. U tohohle snímku totiž vůbec není problém divákova emoční nezaujatost, nezájem o děj či nepochopení hlavní hrdinky Carly, právě naopak, o tyhle zjevné klady se může dílo zcela opřít. Nedostatek autenticity nevidím ani v chování dětí (jakkoliv by se o něm dalo místy minimálně diskutovat). Ne, problém je v chování zaměstnanců školy. Scéna s peněženkami, konfrontace s nahrávkou, tolerance vůči chování obviněné a jejího syna, podpora učitelky…přišlo mi, že uvěřitelnost jednání postav má stále vážnější trhliny. Což je škoda, protože houstnoucí atmosféra, zvyšující se tlak na Carlu i divákův nepříjemný pocit za ni, to vše funguje. Takhle (i díky mdlému závěru) musím dát jen slabší 4*, což je škoda, film mě totiž dlouho bavil.

„Chci dělat jen s lidma, co mají odvahu.“ - „To jsem já!“ - „Tak se do toho dáme.“ A že se do toho pustili pořádně…Mnou dosud viděné Boeovy snímky Rekonstrukce a Složka 64 byly natolik odlišné, že jsem netušil, do čeho jdu v případě tohoto filmu. Nakonec jsem se dočkal dočista klasického životopisného díla, které sice vybočuje hlavními hrdiny, ne však způsobem natočení. O ústředních postavách jsem dopředu nevěděl vůbec nic, takže mi nezbývalo než věřit úvodnímu lehce podvratnému prohlášení tvůrců filmu podle skutečných událostí. A taky neskutečných. A že některé věci se zdály být skoro až neuvěřitelné (Morgensovy daňové machinace stejně jako Simonovy sexuální výstřelky). Tak či onak, obchodní partnerství a nerovný, přesto výhodný vztah těch 2 byl do jisté míry fascinující. Tedy, dokud nenarazil na jisté problémy…Film drží nad vodou především duo hlavních protagonistů, oba byli výborní. A jestliže chválím, musím zmínit i práci maskérů, zvlášť Nicolas Bro je tu k nepoznání. Za mě to bude čistý průměr.

„Pokud si oni mohli najmout vraha...proč bychom nemohly i my?!“ - „No, protože je to nezákonný!“ - „Nezákonný?“ - „Jo!“ - „Ne, to je rovnoprávnost! Je to rovnoprávnost, Gritto. Hele, máme přece právo být stejný bastardi jako chlapi!“ Jenže snažit se zrovna v tomhle vyrovnat manželům může znamenat dvojnásob problémů… Bornedal se tady utrhl ze řetězu. Natočil absurdní, střelenou, černohumornou záležitost, u které je ideální vypnout kvůli některým vpravdě jednoduchým až primitivním fórům. Umně využívá všemožné předsudky a škatulky, klíčovým slovem pro celý film je nadsázka. Cca hodinu je to extrémní a pestrá nálož humoru, u které jsem se bavil takřka maximálně, pak film bohužel začne ztrácet dech (od „ženské chvilky“ obou mužů), dojezd připomíná už jen dost slabý odvar. Přesto i díky postavám (kralují hlavně oba zabijáci) nemůžu jít pod 4*. „Vždy na všem hledej pozitiva. To mi říkala má máma. Třeba když mi umřela andulka. Podívej, Ib. Pozitivní na tom, že ti umřela, je, že teď můžeš mít andulku vycpanou. A to mnoho lidí nemá!"

„Takže…seš na služební cestě?“ - „Jo.“ - „A co děláš?“ - „Hubím škůdce.“ - „Aha. Já brouky většinou vymetu ven, teda až na velký pavouky.“ Zatímco Christian dělá „havěti“ mnohem horší věci…Režisér Kastrissios svůj celovečerní debut pojal způsobem, který asi nebude úplně pro všechny. Snímek na nic nečeká a prakticky od první chvíle se vrhá do víru násilí. Nutno podotknout, že dost přímočarého a brutálního. Díky lince se stopařkou to není krvavé neustále, ale zas o to výživnější pasáže s vyřizováním účtů jsou. A zatímco zpočátku je Christian při svém konání ještě dost nervózní, postupně se přetváří v poměrně suverénního, a hlavně chladnokrevného zabijáka. Zkrátka někomu pomůže po smrti dcery terapeut, jinému zas očistná cesta pomsty, ehm…A tady musím zmínit největší zápor snímku, a to přehnanou nezničitelnost hlavního hrdiny, která je ke konci tak šponovaná, že působí až úsměvně (zvlášť od Derekova „přispění“ se už film nedá brát vážně). Škoda, že režisér neodhadl míru. Takhle dám lepší 3*.

„Předpokládám, že si uvědomujete, že nejste schopen dodržet své závazky nebo vyrovnat nevyřešené dluhy teď ani v budoucnu. Váš podnik vám bude nevyhnutelně odebrán.“ Nikos nemá moc důvodů k radosti. Kvůli své nepružnosti, puntičkářství, celoživotnímu konzervatismu dominantního otce a neschopnosti přizpůsobit se dnešní uspěchané době to vypadá s rodinným podnikem bledě. Ale stačí náhlá inspirace a Nikos se rozhodne jít s kůží na trh. Divák mu fandí a ze smutného snímku se vyklube hřejivý feel-good movie, který je sice idealistický až naivní (včetně finanční stránky, kdy se některé náklady neřeší), ale pro tu atmosféru mu to stejně máte chuť odpustit. Romantická linka spolu s otravným fakanem byly tak nějak navíc, ale i díky smířlivému konci dávám ještě slabší 4*. „Tolik let práce. A ty běháš po městě jako šašek! Myslíš, že jsem to neslyšel? Ztrapňuješ mě.“ - „Já pracuju, otče! Přesně to dělám.“ - „Svatební šaty jsou pro švadleny. My jsme krejčí!“ - „Já taky šiju, otče.“ - „Ty šiješ. Ale co šiješ?!“ - „Já šiju, otče. Já šiju.“

„Prodavačova dcera Edith se narodila slepá, když její máma umřela. A to je taky to jediný zdejší neštěstí, za který Jon nemůže.“ Nevěděl jsem sice přesně do čeho jdu, nicméně díky filmu Outsider, pro který napsal režisér Mrakodrapu scénář, se dalo odtušit, že půjde o svéráznou podívanou. Což se mi potvrzovalo od úvodu až do konce (dalekohled, semafor, manipulační techniky, komentovaní porna, riskantní operace atd). Mrakodrap je přehlídkou méně či spíš více zoufalých a podivných postaviček (z těch vedlejších nejvíc bavil Brygmannův věčně pozitivní manipulátor) v čele se stigmatizovaným Jonem, jemuž nelze nefandit. Zvlášť, když ho nevidomá dívka jeho srdce poprosí, aby ji odpanil…nikdo jiný totiž nechce. Absurdní tragikomedie šmrncnutá romantikou, která v jednu chvíli až nečekaně zvážní, aby dojela do milého, jakkoliv očekávaného konce. Dávám lepší průměr. „Seš do Edith zamilovanej?“ - „Jasně, že ne! Nejsem, Bene. Jak tě to napadlo? Nenávidí mě.“ - „To všichni. Ale i tak do ní můžeš bejt zamilovanej.“ - „Myslí si, že smrdím.“ - „A má pravdu.“

„Slyšela jsi mě?“ - „Jo.“ - „Co jo?“ - „Jo, že tu nejsou žádný tajemství.“ - „Když jsou v domě tajemství, je v něm i hanba. A my tu hanbu nechceme.“ A malinká Cáit si už hanby užila víc než dost…Cáit je nesmělá, ustrašená dívenka, která je psychicky silně poznamenaná. A z jemných náznaků si divák může snadno domyslet, co bylo špatně v předchozím dívčině žití (všechno). A pro publikum není nic lehčího než fandit hlavní hrdince, ke které se poprvé v životě někdo chová nejen lidsky, ale dokonce s láskou, a doufat, že napáchané škody ještě půjdou odčinit. Baví ho zároveň hledání si důvěry mezi ní a postarším párem. A divák by Cáit moc přál, aby u nich mohla zůstat, ale dobře si uvědomuje realitu…a úplný konec mě osobně emocionálně sejmul. Ano, navzdory tomu, jak poklidný, pomalu plynoucí film s minimem dramatických scén to byl. Jenže tenhle snímek je o emocích pod povrchem a niterné atmosféře (své dělá i krásná kamera). A protože mně se podařilo na tenhle malý, komorní, křehký a citově čistý film správně naladit, dám solidní 4*.

„Místo jako je toto, musí pokračovat, jestli mi rozumíte…ne? Tak se zkusím vyjádřit jasněji. Zaplatíme vám třicet tisíc liber, když otěhotníte s mým synem a porodíte jeho dědice.“ A to je nabídka, která se neodmítá, i když se vám z ní dělá špatně…anebo ne? Režisér Kragh-Jacobsen mě až do teď nezklamal. Navíc stejně jako v o 4 roky starším Mifune vsadil na podobný žánr a do hlavní role znovu obsadil Iben Hjejle. A přestože začátek působil velmi nadějně, po cca půl hodině přišel moment, který v podstatě zruinoval dosavadní atmosféru, a já jakožto divák moc netušil, jak s tím naložit. Zvlášť, když tři mechanici působili spíš nevtipně. Vše, co pak následovalo, bylo z velké části uhozené, a především docela rozpačité. Nemám problém s tím přijmout absurdní a střelenou zápletku, pokud má alespoň nějaké mantinely. Tady však byla ta nadsázka často až za hranicí toho, co mě ještě dokázalo pobavit. Prapodivné náhody a motivace postav, které moc nedávaly smysl, mě postupně začaly nudit, a konec se mnou emocionálně nehnul. Dám pouze slabší 3*.