bratr.Milan

Absolutní mistrovské dílo, vrchol vizuálně myšlenkové kinematografie! Tam, kde na začátku dobrodružství zvaného animovaný film Émile Cohl kreslí na filmový pás své Fantasmagorie (1908) a fantastické obrazy se v podobě hravé grotesky vynořují na světlo ze zákoutí mysli tvůrce, tam se Jacques Drouin o šedesát osm let později ponoří mnohem hlouběji do archetypů, které z hlubin mysli vyplouvají k hladině vědomí a ukazuje nám, jak funguje fantazie a lidská kreativita. Filmový záznam proudu kreativních myšlenek pomocí špendlíků. Špendlíkové plátno se tímto stává mojí nejoblíbenější animační technikou. Hned za ní samozřejmě následuje olejomalba na skle.

Hazbin Hotel je reálné animované peklo! Post-post-postmoderní zmatek, který se ani na chvíli nezastaví, plný vulgárností, sexuálních narážek, násilí, zoufalého sarkazmu. Bohužel je to svět spousty dětí a mladých lidí v určité sociální bublině. Tvůrkyně už není úplně mladičká, ale její inspirace je víc než zřejmá, jsou to seriály Cartoon Network z devadesátých let, které asi sledovala jako dítě. Podíval jsem se na pilotní díl seriálu až do konce s občasným přeskakováním, protože se to vážně nedalo sledovat. Hodnocení je asi na 1 hvězdičku. Bohužel to sledují i malé děti a dostávají do sebe hnusné sexuální narážky a násilí, zároveň je seriál nadhodnocený, proto dávám odpad.

Překvapivě zajímavý a podnětný, neříkám, že dobrý, nebo objektivní dokument. Jim Carrey je rozhodně dítě a „produkt“ americké televizní a filmové popkultury, se vším dobrým i zlým, co k tomu patří, v tom mají tvůrci pravdu. Ale pak si dost domýšlejí a vymýšlejí, přikládají mu úmysly a vynášejí závěry, které dávají do zvláštních souvislostí, až se zdá, že přišli s novými odhaleními. Na Jimově životě ukazují krásy a ošklivosti americké popkultury a společnosti. Je dobře, že ukazují, ale Jim v jejich podání vypadá, jako by byl od začátku geniální a prorocký. Myslím, že přeceňují jeho význam a intelekt. Zvláštní je, že ani slovem, nebo záběrem, nezmíní jeho další masku a stylizaci sebe sama do motivačního kouče a duchovního guru, ve které taky nějakou dobu byl, tuším hlavně v období, kdy nosil ten obrovský plnovous. Asi se jim to nehodilo do jejich konceptu. Nevím. Tak slavnou hvězdou se nestanete jen tak nějakou souhrou událostí, musíte jít tvrdě zatím a obětovat tomu mnoho a zákonitě to působí na vaši psychiku. Někde jsem slyšel rozhovor, kde se Jim přiznával, že už jako dítě a dospívající se chtěl stát nejlepším a nejslavnějším hercem, který bude vydělávat miliony dolarů, dokonce prý dělal autosugestivní přesvědčování sebe sama. Budu slavný herec a budu vydělávat miliony! Neochvějně tomu věřil a šel plně za tím. Téměř totožně to měl například Schwarzenegger. To, že takový postoj není úplně zdravý na psychiku je jasné. Je na něm vidět, že neustále hledá sám sebe, ale skáče do různých extrémů. Jim je inteligentní, ale tvůrci dokumentu z něj dělají něco víc, než skutečně je. Hodnocení dávám vyšší, protože úvahy o americké popkultuře a společnosti, které rozvíjejí na událostech jeho života, se mi líbily a byly podnětné.

Špatně zvládnutá adaptace oblíbené dětské knihy, která byla do češtiny přeložena jako „Tam kde žijí divočiny“. Zůstala někde na půli cesty mezi knihou a animovaným filmem. Není ani audioknihou s doprovodnými obrázky, ani plnohodnotným animovaným filmem. Je něčím mezi, na nemž spolupracoval sám spisovatel knihy. Film má v sobě i českou stopu. Vyráběl ho Krátký film Praha pro Weston woods. Přenesení ilustrací do filmu měl umělecky na starosti Rudolf Holan, postavy okopírované přesně podle knížky ilustroval Bohumil Šejda a kamerou je natáčela Zdenka Hajdová. Je to podobný počin, jako první filmová adaptace Hobita. Na rozdíl od něho jsou ale tady předloze extrémně věrní.

Je dobře, že tento projekt vznikl. Sice celý vyznívá dost pesimisticky, protilidsky, a snaží se být až na sílu umělecký, čímž si škodí, ale jinak jsem rád, že tvůrce přemýšlí, alespoň trochu nad technikou a kompozicí filmu, hlavně myšlenkovou. Umění včelařské spojuje s uměním řezbářským, kreslířským, filozofickým a hlavně hudebním a také s duchovním hledáním. Celek je bohužel tak dobrý, jak dobří jsou jednotliví protagonisté a umělci, takže z toho nejlépe vychází hudba. Lidoví filozofové, kteří zde říkají své myšlenky, si občas protiřečí a režisér se z nich snaží vymačkat co nejvíce medu moudrosti a tu a tam odkápne sladký nektar slov, jindy dostanete opojné žihadlo pesimizmu a českého kritizování neosobního lidstva. Přesto jsem rád za tuto esej nejen o včelařství. Zajímalo by mě, co asi na ni říká nějaký obyčejný včelař, protože ti ve filmu moc nebyli, promlouvali tam spíše alternativní včelaři a filozofičtí mluvkové. Do úlu dokonce vlezl i nějaký Brabenec. Ti myslím ke včelám nepatří. Po skončení jsem si odnesl poznání, že si budu více vážit každé lžičky medu a budu ho konzumovat méně. Doteď jsem se s ním vysloveně nacpával.

„Rozhovor prodavače almanachů a jednoho kolemjdoucího“, jak by se dal přeložit italský název, má úvod jako drama s humorným nádechem, úplně bych se na tento dlouhometrážní italský film z padesátých let rád podíval. Ale ne, čeká mě jen krátká scénka. Asi od půlky začíná rozhovor. Chudák prostý prodavač almanachů a kalendářů, ten slušně oblečený pán se ho ptá na filozofické otázky a přivádí ho do úzkých. Opravdu nás v novém roce čeká lepší budoucnost? Doufejme!

Modrá planeta je Země viděná z vesmíru, tak, jak ji popisovali vesmírní průzkumníci. Piavoli chtěl odříznout kousíček „kapesníček“ Země a hledat uvnitř tohoto malého teritoria, jak oživit všechny procesy a esenciální momenty života rostlinného, zvířecího a lidského. Popsat tyto procesy během jednoho dne od úsvitu do úsvitu. Aby ukázal tu základní každodennost v chování zvířat a lidí. Ale nezůstal u jednoho dne, rozšířil ho na čtyři roční období jednoho roku, následně čas ještě natáhnul. Se záběry ukazující led a jeho tání se vrací k počátkům světa. - Film pracuje se třemi časovými plány jeden den, jeden rok a tisíce let, protože kinematografie mu dává tuto možnost různých časových dimenzí. Když ukazuje člověka, hledá nejzákladnější chvíle života. Zamilovanost a lásku chápe jako základ evoluce druhu Homo sapiens. Je pro něj základem stvoření a pokračování světa. Natáčí milující se mladý pár v trávě, jako by sledoval dvě zvířátka kopulující na louce v jarním období :) Následně ukazuje přechod od divoké země k obdělávané krajině. Já si myslel, jaký je Piavoli romantik a poetik a on jako strohý praktik a exaktní vědec, který natáčí evoluci zemědělské kultivace krajiny a pak se soustředí na jednotu, akci strojů a zemědělských prací. Potom se nad tím zamyslí a natočí stroje svítící v noci, které mu připomínají příšery, a sleduje progres, kterým člověk během historie prošel. Když se blíží k večeru, zastaví se u společenského života, potřebného k nasycení těla i duše. Chtěl pozorovat také lidský odpočinek a snění, a proto se zaměřil na jednu rodinu. Rodiče usínají, prarodiče se baví o rozdělení majetku a dědictví, zatímco v jiné místnosti se převaluje dívka ozářena měsíčním světlem a pláče a ani Piavoli neví proč. Není to důležité. Může plakat pro nějaké neshody v rodině, nebo nedostala odpověď na lásku, kterou očekávala, či snad trpí osamoceností. Na tom nezáleží. Piavoli jen ukazuje pláč jako součást našeho života, našeho utrpení. Když ukazuje rozčilující se lidi, není důležité, proč se rozčilují, Piavoli jen pozoruje vztek, který je součástí našeho života. Nejbolestivější momenty filmu jsou, když se vesničtí zemědělci hádají o hraniční kámen, přou se o dva metry na hranici svých pozemků. I vztek je jedním ze základních elementů tvořících člověka. Je potřeba se mu postavit, analyzovat a ne ho jednoduše démonizovat, že je špatný a zlý. Je v každém z nás a musíme ho pochopit, abychom ho mohli lépe ovládat. Proč jsou závěrečné scény filmu v šedavých tónech? Po této hádce vidíme opuštěný dům, stroje, které se rozpadají, mlha, hlasy divokých psů. Vytí vlka se mísí s hlasem ženy volající muže, stále silněji, ale bez odpovědi. To vede k otázce, kterou si ani film nechce položit. Existuje naděje do budoucna k řešení závažných problémů života? Tato naděje se vznáší spolu s hudbou nad mlhami. - Silvano Agosti v 70 letech viděl Piavoliho krátkometrážní film na podobné téma a nabádal ho k natočení dlouhometrážního snímku, tak vznikla „Modrá planeta“. Dal mu kameru na 35 mm film a totální svobodu natáčet, co chce a jak dlouho chce. On točil. Na různých místech čekal na ten pravý okamžik a na přesné světlo, čekal, aby objevil osoby ve správných okamžicích duše a když budou k dispozici, aby dali to nejlepší ze sebe. To vše mohl udělat díky své manželce Nerii, která s ním spolupracovala na natáčení a sbírání zvuků a pak při komponování a střihu. Nenechal se svazovat klasickými pravidly kinematografie, dramaturgie nebo divadelnosti. Ano film by mohl být o polovinu kratší, ale proč?! Všechny komponenty filmu používal absolutně svobodně, jako malíř, který si vybírá barvy a míchá je na paletě. Snažil vytvořit koncert zvuků a hlasů. Hlasy zvířat a lidí používal pro jejich konotační, nikoli denotační hodnotu. Tedy pro jejich subjektivní emocionální význam, ne pro to, co ta slova konkrétně znamenají. Tyto prapůvodní zvuky chtěl přenést jako základní elementy kinematografické řeči, jako protagonisty filmu. Ale skutečným protagonistou je zde atmosféra. Obnovení této ztracené abecedy je dnes podle jeho názoru naléhavější než kdykoli předtím. Zvlášť při dnešním množství dat, které nám mohou zastínit pohled na základní a elementární věci života. - Toto nejsou moje myšlenky, ale přeložil jsem jen, co řekl Franco Piavoli v desetiminutového povídání o svém filmu Modrá planeta a připojil pár svých komentářů.

Jsem překvapený, že Lili zná mé vnitřní já a natočila o mně film. Nemám sice zrzavé vlasy, ale jinak to sedí. To, že jsem raději sám, neznamená, že si občas neužiji čas s přáteli. Stopáž tohoto filmu je asi 3 minuty, zbytek, asi dvě minuty, je tichý film o filmu, jak Lili tvoří rekvizity a loutku protagonisty. Je vidět, že ji ta práce neuvěřitelně baví a naplňuje ji. Lili Giacobino jsem objevil při hledání animovaných filmů na YouTube a okamžitě mě zaujala tím, jak je svá. Je designérka, filmová rekvizitářka, která od roku 2020 začala točit vlastní krátké animované filmy. Narodila se ve Francii, ale tvoří ve Velké Británii. Děkuji zdejším administrátorům, že na mou žádost přidali její profil do zdejší databáze. Lili je hlavně osobitá designérka, animované filmy jsou její zábavou.

Tak jsem se konečně podíval na tento ve své době veleúspěšný blockbuster, který nastartoval oblibu westernového žánru v Hollywoodu. A je to i po letech výborný film. Příběh je přehledně vyprávěný obrazem beze slov, dokonce ani nepotřebuje mezititulky, kterými si v éře němého filmu tvůrci vypomáhali, aby divák pochopil, co se na plátně děje. E. S. Porter je nepoužívá, a přesto se divák v příběhu velmi dobře orientuje. Jediné, co mi vadilo, jsou herecké výkony. Lupiči hrají dobře, ale některé vedlejší postavy (železničáři a cestující) hrozně přehrávají a to i na němý film, Po zásahu s pistole umírají tak ochotnicky teatrálně, aby všichni pochopili, že jenom nezakoply. Legendární tu je samozřejmě závěrečný záběr a mně se ještě líbila holčička, která zachraňovala železničáře. V plášti vypadala jako roztomilá superhrdinka z komiksu.

Výborná klasická loutková animace. Všechny ty detaily ve vybavení zámku a vesnické chalupy jsou nádherné. Představoval jsem si, jak to vyráběli, animovali na kameru a pak postupně kousek po kousku rozbořili, rozštípali na třísky a přitom vše natočili. Je to klasická pohádka s morálním poselstvím. Pracovitý řezbář nakonec zvítězí nad bídou, i když to, jak poslal v almaře tu stařenu na zámek, bylo pěkně zákeřné. Takovou prachsprostou pomstu bych od poctivého řemeslníka a umělce nečekal :)