Oáza

Sahara po československu... Režisér si u tohoto snímku vystačil s desítkou herců, náklaďákem, letadlem, oázou v ruinách a samozřejmě všeobjímající pouští. To vše zapříčinilo komorní atmosféru filmu, kterou ještě umocňují ony fotogenické písečné duny a naprostá pustina. Divák ale musí zároveň skousnout řadu nedostatků - Němci zde nemluví německy, otylý legionář Hrušinský (typologicky fakt naprosto mimo, byť herecky jinak v pohodě), ujetá hudba hodící se spíš do nějaké veselohry (navíc hraje buď "naplno" anebo vůbec - chyběl mi jemný, tklivý hudební podkres) a v neposlední řadě největší bota filmu - co má sakra znamenat ten závěr? Absentující jakékoliv vysvětlení zmizení postav a narychlo utnutý konec shazuje výsledný dojem zbytečně dolů, byť tuším, že to bylo možná způsobeno problémy při samotném natáčení. Nicméně podobných čistokrevných žánrovek v naší kinematografii člověk moc nenajde - čest výjimkám (nově Tobruk) - takže nějaké ty kazy člověk odpustí, přesto na víc než průměr to bohužel nestačí... (08.02.2011)

Jedno miesto, jeden čas, pár vojakov. Ako to môže dopadnúť? No ak je to púšť a nemáte vodu, tak jednoducho sa zbláznite. Máte pri sebe zbrane, sú tu nepriatelia....Ak by bolo vonku mínus päť a plno snehu, ako sa na December patrí, asi by som si Oázu užil viac. Scenár je trochu jednoduchý, čo by vôbec nevadilo, réžia šľape, niektorí herci prekvapia takýmto typom úlohy, ale celé to akosi vyšumuje do prázdna. Nepomáha ani hudba, ktorá z toho robí tak trochu paródiu, vlastne si myslím, že tento film by bol najintenzívnejší úplne bez hudby. Informácia o trezorovosti takéhoto typu filmu ma celkom prekvapila. (15.12.2014)

Velmi zajímavý a ojedinělý projekt Zbyňka Brynycha, který zpracoval v té době (a obecně v kontextu československé kinematografie po roce 1948) naprosto tabuizované téma. Brynych byl vskutku pozoruhodný režisér, jednak během normalizace směl točit s povolením nejvyšších míst v Západním Německu, druhak se mu nějakým zázrakem povedlo prosadit a natočit tenhle film o československých příslušnících cizinecké legie v době nejtužších 70. let (logicky pak snímek skončil víceméně v trezoru a v široké distribuci se příliš neohřál), samozřejmě že se mu takovýchto privilegií dostalo za angažovanou tvorbu, kterou během normalizace točil coby úlitbu režimu. Brynych, jinak specialistu na filmy z období druhé světové války, kterými se umělecky proslavil, i Oázu pojal ideologicky především coby protifašistický snímek (viz úplný konec filmu), což mu ji asi umožnilo vůbec natočit, koncipoval ji však jako psychologickou studii rozkladu lidské morálky v závislosti na extrémním prostředí. Oáza, která tak trochu vizuálně předznamenala Marhoulův Tobruk, je spíše komorní a vizuální snímek, jenž čerpá především z exotických exteriérů a povedené kamery, samozřejmě z vynikajícího castingu (čemuž se nelze divit, v ponuré době, kdy nebylo v čem hrát, byl jistě výlet do Turkmenistánu vítaným zpestřením), pokulhává ale ve složce scenáristické a v celkové koncepci, zjevně chtěl říci ještě cosi dalšího, co už mu nebylo dobou a režimem umožněno (tušit lze chybějící či vystřižený závěr). Výrazným záporem je také pradávná bolest českých válečných filmů, tedy fakt, že obě znepřátelené strany (Češi i Němci) mluví stejným jazykem, což je jev tak neuvěřitelný, jako sám vznik tohoto snímku (zajímavé o to víc, že ve svých dřívějších filmech Brynych na němčinu německy mluvících postav pečlivě dbal). Morálně si ale tenhle film zaslouží větší ocenění, než to, jaké mu tady na čsfd dávám... (15.09.2012)

Radoslav Brzobohatý, Rudolf Hrušínský a Josef Bláha ve válečném filmu, Zdeněk Řehoř jako důstojník Luftwaffe, téma o němž se ostatní nemohli ani zmínit a možnost natáčet v Turkmenistánu. Ani tohle nestačilo, aby Zbyněk Brynch vypotil alespoň průměrný snímek. Film měl být komorní psychologické drama, ale protože režisér na sofistikovanější metody práce s postavami rezignoval a suploval je přidáváním scén s dlouhými záchvaty nepříčetného smíchu, tak zůstalo jen u záměru. Herci dřeli, trpěli ve špíně a neskutečným horkem, jenže co naplat, z hovna bič neupleteš. Ukázkou tvůřčí neschopnosti je násilně naroubovaný konec s jalovou pointou. (17.12.2020)

Troufnu si říct, že jeden z nejlepších českých válečných filmů. Samozřejmě v určitých věcech (triky, spád a rychlost děje) nedosahuje na Tmavomodrý svět ani na Nebeské jezdce, ale o to nejde. Tohle je především o psychologii hlavních postav a o jejím rozkladu. Rudolf Hrušínský mi sice taky přišel na legionáře trošku mohutnější, ale to neznamená, že by hrál špatně. Děj je pomalejší a občas to vážně vypadá, že autoři nevěděli, o čem točit a že jim to vedro taky lezlo na mozek, ale mně to vůbec nevadilo. Připomínalo mi to tím trošku leoneovky. Hudba se mi hodně líbila, tedy ta melodie z toho orchestrionu (myslíte, že je to ten od chalupářů s jiným vnitřkem?). Jen je velká škoda toho konce. Nejspíš je vážně nedodělanej (ještě zůstávají čtyři nebo pět lidí a pak se náhle objeví Radoslav Brzobohatý a řekne, že přežili jen dva). Co se týká propagandy, tak jí tu je minimum. Všichni náckové tu nejsou vyšinutí vrazi, jen jeden ano (Vinklář). A taky proto se začnou nakonec zabíjet. Ne proto, že by Němci plánovali nějakou past, ale protože vzájemná důvěra je ještě příliš křehká, příliš neduživá, než aby přežila první výstřely. Kdyby to byla jedna jednotka, zneškodnili by střílejícího. Ale oni to byli nepřátelé. A navíc to ani není poprvé, co se ve filmu něco podobnýho stalo. (15.08.2006)