Hudba
Music
Music
Music
VOD (1)
Obsahy(1)
Jádrem tohoto mistrovského eliptického vyprávění je mýtus o Oidipovi, v němž každý, byť sebemenší detail může, ale nemusí něco symbolizovat. Tento film nás přenáší z řeckých hor a pláží k berlínským jezerům a dostáváme se v něm z 80. let až do současnosti. V tomto období lze s jistotou identifikovat jediný časový úsek: rok 2006 (s mistrovstvím světa ve fotbale a dvěma minutami, které rozhodly o vítězství Itálie). Jedné noci je před bouřkou zachráněn novorozený chlapeček, kterého se ujmou záchranář Elias a jeho žena a dají mu jméno Jon. Jako mladý muž je Jon napaden a neúmyslně způsobí útočníkovu smrt. Obětí není nikdo jiný než... Ve vězení se Jon sblíží s dozorkyní Iro a naváže s ní milostný vztah. Z přehrávače zní barokní hudba: na playlistu jsou skladby Monteverdiho, Bacha, Pergolesiho. Estetika této hudby se stává nosným principem celého filmu a odráží jednotlivé události na první pohled jasně a konkrétně, v konečném důsledku však tajemně a abstraktně, charakteristicky strohým způsobem. V barokně-postmoderní kinematografii Angely Schanelec se uplatňují poznatky z afektové teorie a z teorie hudebních figur. Návyková intelektuálně-smyslová výzva, která nám umožňuje vidět, i když jsme slepí. (Film Europe)
(více)Videa (3)
Recenze (12)
Hardcore art pro pokročilé. ___ Ještě nekompromisnější Angela, když jste si mysleli, že už to víc nejde, a zatím asi nejvíc nedivácký počin, co jsem měl možnost zhlédnout. Své výpustky a výmluvné mlčení tentokrát v kulisách letního Řecka dotahuje k svérázné dokonalosti a jen málokdy se ohlédne za sebe, zda ji ještě divák následuje. Někteří takřka celý film odzívali na telefonu. ___ Chvíli to láká, dráždí, zve mezi řádky, ale když na to přistoupíte a začnete hledat další vrstvy, zjistíte, že se tam už nic dalšího neskrývá. V ten moment už sledujete pouhé cvičení v režisérčině estetice, což se vzhledem k až hypnotickému účinku jejího předchozího filmu nutně jeví jako zklamání. ___ I když člověk z anotace jakž takž ví, "o co jde", stejně mám pocit, že bych to potřeboval vidět ještě třikrát, abych si to smysluplně poskládal, ale zároveň cítím, že o to Angele asi ani nejde, a nakonec je to svým způsobem dobře. Zbývá jen položit si otázku, zda jsem dostatečně velký connoisseur, abych to dokázal náležitě (d)ocenit. No, nejsem. Minule jsme si sedli víc. [Berlinale 2023] ()
Ďalší artový "masterpiece", z ktorého ma tak akurát rozbolela hlava. A možno to bolo aj z tých piesní, ktoré mi akosi nesadli. Celkovo ten príbeh sa snažil byť pútavo zobrazený pomocou hudobných motívov, ale ten koncept bol jednoducho nudný a fádny a nič svetoborné z toho nevzišlo a navyše tu každá minúta utekala pomalšie ako slimák náhliaci sa za svojou družkou na prvý sex. No proste tento film jednoznačne odporúčam len artovému fanatikovi, ktorý si v tom isto niečo nájde. 35 % ()
Budem vyzerať ako ignorant, čo si neváži hĺbavé meditatívne filmy (so zdaním) presahov a (teoretickými) skrytými významami... - ale faktom je, že to tak asi bude. Na svoju obranu musím povedať, že som do tohoto zážitku šiel absolútne nepripravený, so zámerom nechať sa zase raz len tak prekvapiť filmom, o ktorom nič neviem a ani si dopredu nepozriem... - inak by som tomuto dielu určite nekazil hodnotenie. Na to je život príliš krátky. V zásade mi pomalá a statická kinematografia nevadí, ak vládne nejakým iným príťažlivým atribútom filmového diela - či už krásou obrazu, výrazným hereckým prejavom, zaujímavou hudobnou zložkou alebo na druhej strane jasne alebo zaujímavo podanou myšlienkou. Ale film, ktorý je pomalý a statický... napriek svojmu názvu tichý, v ktorom za prvú polhodinu zaznie presne 7 slov (a z toho 4 sú mená) a ktorý ani do konca neprekoná nechuť k naratívu, mi zákonite musí pripadať nezmyselný a bezvýznamný. Pokiaľ mám ako divák urobiť všetko ja, teda doplniť si príbeh, význam, myšlienky... tak načo mi je taký film ? Pozerať na krásu prírody môžem na živých kamerách alebo v dokumente - a keď budem chcieť meditovať, pôjdem do lesa alebo budem sledovať bielu stenu. Vďaka HUDBE som zistil, podobne ako pri gruzínskom ZAČIATKU, že ma takáto podoba artovej kinematografie naozaj a vyslovene serie. Je to art nie vo svojom slova zmysle, ale pravom opaku umenia, maximálne tak introvertná obrazová esej, ktorá potrebuje vysvetlívky ale principiálne ich odmieta. Možno len nie som v v tom správnom životnom období alebo naladení oceňovať zábery z akoby zabudnutej pustenej kamery a dlhé minúty významne hľadiacich (rozumej čumiacich) ľudí a domýšľať si, čo mi autor chce, či skôr nechce povedať alebo či vôbec má čo povedať... alebo som len proste ten ignorant. Nuž čo už, dokážem s tým žiť. ()
Zatím nejodvážnější a nejkrásnější film Angely Schanelec. Film vymykající se času a prostoru, nejen vypravěčsky, ale celkově. V jistém slova smyslu je strašně jednoduchý až primitivní, zároveň ale stěží proniknutelný. Působí, jako by vypadl z nějaké dávno minulé éry, kde ještě lidé nevyvinuli složitější vyjadřovací prostředky a svoje stavy mysli a pohnutky těla vyjadřovali rozvážnými objetími, vyluzováním zvuků, prostým pohybem. Zároveň ale působí jako film z éry mnohem vyspělejší, než je ta naše; z časů dávno po současné překotné modernitě, kdy se lidi naučili se zklidnit, vnímat víc jeden druhého i všechno kolem s klidem a vyrovnaností, včetně nevyhnutelné a všudypřítomné smrti. Když Iro vejde do lékárny, aby pro Jona koupila pantenol a obvazy na jeho poraněné nohy, došlo mi, že v tomto filmu neexistuje společnost, jak ji známe. Alespoň ne společnost hierarchická a jasně rozparcelovaná, s národními státy, řízením podniků a institucí, strukturami vedení a podřízenosti. Film místo toho buduje kolektiv věcí, zvířat a lidí, v němž lidé jednoduše žijí, plavou, milují se, hrají si, učí se, dozorují a opatrují se, střídavě mluví a zpívají různými jazyky a pochopitelně umírají. Třeba je to jenom moje představa a třeba to tak ve filmu být nemá a není. Myslím, že je to ale úplně jedno. Tohle je nesmírně imaginativní a imaginaci probouzející film, jehož síla tkví právě v tomto: v naznačování a sestavování horizontů a světa, který se zdá být úplně mimoběžný a cizokrajný ve vztahu k našemu známému světu a filmům, které se v něm točí, ale ve skutečnosti se jeho podstaty dotýká víc než kterékoli klasicky natočené nebo konvenčně realistické dílo. Vím, že tady už vstupuju na ošemetnou půdu esenciálních kvalit a nepolapitelného transcedentna, ale ten film se jí dotýká, stejně jako Bressonovy nebo jiné duchovní filmy. Dělá to ale svébytně a se samozřejmým, a přitom suverénně kontrolovaným akcentem na tělesnost a múzičnost, která v soudobé kinematografii nemá obdoby. _______ Asi nejblíž má film k režisérčinu dřívějšímu filmu Cesta snů, který mi tehdy tolik nesednul a měl bych si ho někdy pustit znovu. V závěru Hudby se ale krátce po sobě objevují upomínky na starší filmy, v nichž ještě režisérka nechávala postavy celkem běžně mluvit: jezírko připomínající rybník z čechovovského Odpoledne a nakonec poslední záběr, dlouhá vláčná jízda zdálky sledující volně se prostupující řetízek z postav kráčjících po cestě dopředu, mezi stromy: přesně tak se uzavírá i film Můj pomalý život. _______ Jinak mě zaráží, jak si někdo může dovolit režisérku na dálku diagnostikovat jako autistku a de facto ji tím urážet - není tohle vrchol arogance? Jenom proto, že film nekomunikuje zrovna s vámi, tak to znamená, že nekomunikuje s nikým, nebo dokonce se světem? Proč by Schanelec měla vést "dialog s dobou"? Vždyť to přesně dělá naprostá většina ostatních filmařů. A soudit ji podle rozhovorů - co když prostě AS není člověk, který se vyjadřuje slovem, notabene v cizím jazyku, který ne úplně ovládá? Za Schanelec mluví filmy, které jistě mohou budit - a pravidelně budí - pozdvižení, nesouhlas, radikální odmítnutí. Chápu, je to kontakt s něčím radikálně jiným, ale to by nás přece mělo vést spíš k pozornějšímu zkoumání, pokoře a obratu k vlastním limitům a předpokladům, místo abychom svoje míjení s dílem svalovali na to dílo, nebo dokonce jeho autorku, nebo ne? Možná jsem pořád moc velký idealista. () (méně) (více)
WTF? .... WTF? WTF? ... áha, ono je to tak asi naschvál... Welcome To Film! :) To je tak, když jdete intuitivně na film a pořádně se nepodíváte, co to je a režisérku neznáte. První varování přišlo v podobě skoro prázdného kina, které ještě několik diváků během projekce opustilo a pak už jsem se prostě hecnul a když to mělo tak epesní recenzi v Cahiers du Cinema, tak to přece aspoň dokoukám. Subjektivní stopáž filmu byla tak 3 hodiny, ale jinak celkem zajímavý nevšední zážitek. Jen teda u filmů Davida Lynche či Jodorowského si jsem mnohem jistější, co jsem to vlastně viděl... [Ponrepo] EDIT: Nakonec jsem zašel do Ponrepa i na další projekci a přidávám ještě jednu hvězdičku. Jeden z mála filmů, kterému subjektivně mnohem delší stopáž hraje do karet. Druhou projekci nedokoukali minimálně dva diváci, což byla tak pětina až desetina osazenstva. ()
Galerie (16)
Photo © Atalante Cinema
Související novinky
Desátý ročník Be2Can začíná zítra!
Be2Can, přehlídka výrazných filmů ze tří největších filmových festivalů v Berlíně, Benátkách a Cannes, oslaví jubilejní desátý ročník. Odehraje se mezi 4. a 11. říjnem a do programu ji zařadí 28… (více)
Reklama