Obsahy(1)
Observační dokument o průběhu přijímacích zkoušek na pražské AVU. Jak lze ale měřit výtvarné nadání? “Zkouška umění je film, který složitý a intenzivní proces výběru uchazečů a uchazeček zachycuje skrze konkrétní fragment v celé jeho citlivé komplikovanosti. Jde o pohled do specifického prostředí plného upřímné i syntetické emocionality, provokativního tázání a hledání porozumění v nesrozumitelných věcech,” říká o filmu prof. Tomáš Vaněk, emeritní rektor AVU. Zkouška umění sleduje ve třech rozdílných ateliérech přijímací řízení na Akademii výtvarných umění v Praze. Adéla Komrzý a Tomáš Bojar natáčeli zákulisí přijímacích zkoušek v roce 2019. ”Ať se diváci na film podívají a uvidí sami. Třeba se s ním minou, třeba ne, ale všechno důležité, oč nám s Adélou a Hedvikou (střihačka) šlo, je v něm doufejme nějakým způsobem ukryt“, hodnotí poselství filmu režisér Tomáš Bojar. (Česká televize)
(více)Videa (2)
Recenze (97)
Ve všech směrech vynikající film... To, co je v něm k vidění, je na jednu stranu k smíchu, na druhou vůbec ne - zvlášť když si člověk představí, jak asi bude vypadat následné studium přijatých uchazečů, když vidí a slyší, co se mj. také řeší u přijímaček. Ani trochu nezávidím pedagogům uměleckých vysokých škol, jejichž způsob výuky bude kvůli pudu sebezáchovy čím dál víc připomínat opatrný tanec mezi hadími vejci: protože nekorektně urazit jednu/jednoho uchazečku/uchazeče (a potenciální/potenciálního studentku/studenta), která/který si za svých cca dvacet let nedokázala/nedokázal ujasnit, jakého je vlastně pohlaví, tím, že přes její/jeho kategorický požadavek zapomene vystresovaný nebožák oslovit ji/ho v množném čísle, bude větší pedagogické selhání, než když ji/ho vůbec nic nenaučí... Není to jen problém AVU, letos v červnu kvůli atmosféře úzkostlivého sledování hyperkorektnosti raději dobrovolně odešel z VŠUP jeden z pedagogů: https://cavu.cz/dopis-Jiriho-Cernickeho-VSUP. A vůbec se mu nedivím. ()
Nejvtipnější český film roku. Pokud netušíte, jak to vypadá u přijímaček na umělecké obory, budete zírat. Do filmu nevybrali ty největší exoty, ale jde skutečně o reprezentativní vzorek toho, co se tam hlásí (mám z hodnověrného zdroje). Na obor se typicky přihlásí třeba 100 uchazečů, cca 90 je vyhozeno v prvním kole na základě domácích prací (znáte to, rodiče a tetičky děcko chválí, jak umí dobře kreslit, takže děcko pak zkusí podat přihlášku na AVU), zbylých 10 projde do druhého kola (které uvidíte ve filmu), no a nakonec přijmou... třeba dva. Sestava, kterou uvidíte ve filmu, je skutečně výživná (provokatéři, exhibicionisti, ňoumové a psychicky labilní děti včetně jednoho nebinárního Alžbětka, kteří všichni mají společného to, že si myslí, že jsou borci, na jejichž tvorbu bude zvědavý celý svět). Škoda, že u přijímaček není kamera každý rok, byla by z toho dobrá reality show. Nutno ale říci, že někteří pedagogové nepůsobí o mnoho serióznějším dojmem. Dobrý kontrast k tomuto panoptiku tvoří dvě báby na vrátnici, které zde zastupují hlas "normálního" lidu a jejichž hlášky jsou neméně vtipné. Tleskám. Co tento film udělá s počty a skladbou uchazečů v příštích letech, si netroufám odhadovat. ()
Keby mi niekto po zhliadnutí tohto filmu povedal, že umelecké školy sú jedinečnou baštou slobody v takej podobe, v akej by v akomkoľvek totalitnom režime nemohli existovať a že by sme si ich mali vážiť, lebo sú vo svojom nehierarchickom prístupe k študentom a ich talentom, zásadnou inštitúciou v demokracii, povedal by som takémuto človeku, že s ním súhlasím. A keby mi niekto konzervatívnejšie nastavený povie, že tu 100 minút sledujeme mestské kaviarenské snowflakes, ktoré nemajú kontakt so "skutočným" pragmatickým svetom (tu symbolicky vyobrazeným v podobe queerfóbnych vrátničiek) a ktoré nikdy neboli nútené manuálne pracovať, asi by som do istej miery súhlasil aj s ním. Bol by to parádny námet na hlbšiu spoločenskú diskusiu o význame umenia, ktoré často prestáva byť aktom kolektívnym a začína byť až príliš introspektívnym (vytráca sa spoločenská/politická angažovanosť, každý tvorí "o svojich pocitoch"). To by ale polarizovaná spoločnosť musela byť ochotná diskutovať, čo sa dnes už takmer vôbec nedeje. ()
Tvůrcům bylo umožněno zaznamenávat průběh přijímacích zkoušek na pražské AVU a dokument nejlíp funguje jakožto bizárek, protože učitelé i uchazeči jsou fakt na pěst. Obzvlášť uchazeči působí jako netalentované sněhové vločky a divák se jim může leda tak vysmívat. Je to poněkud pokleslé, ale právě to vnímám jako hlavní sílu dokumentu. Já jsem přitom ze stejné generace a sám mám vestudovaný umělecký obor, zabývám se malbou a beru psychedelika. Takovej exot se ze mně ale nestal. Současně je ale třeba si uvědomit, že dokumentaristům bylo umožněno natáčet jen ve vybraných ateliérech, takže záběr je poměrně úzký a nepříliš vypovídající. Přesto docela dobře hraje divákovi na předsudky. Tvůrci také byli nařknuti z toho, že jen udělali z účinkujících debily, jenže oni je ze sebe spíše udělali sami a tvůrci prý vyřadili ty nejcitlivější momenty, aby toto nařčení co možná nejvíce zmírnili. Já bych ale ocenil, aby to pořádně vyhrotili, protože takhle jsem se docela nudil. Určitě bych také ocenil více montáží na portfólia, s nímiž uchažeči an zkoušky přicházeli. ()
Příšerně natočený a ještě hůř sestříhaný komediální dokument, který vše vyvažuje jen geniálně tragickým obsahem uchazečů a pedagogů. Kdo někdy koukal na práce uměleckých fakult, tak bohužel ví, že tento film odráží naprostou skutečnost a nejedná se jen o extrémní vzorek tupců. Totéž bohužel platí i o některých lektorech (zde dvou slečen s vizuálním přirovnáním: Přerostlý Asterix a Duhový Obelix). Pak nemají být takové obory pro smích. Z prestiže do póvlu. Smutné. ()
Galerie (6)
Photo © Adam Hříbal
Zajímavosti (1)
- Po závěrečných titulcích následuje ještě jedna scéna s výkřikem. (griph)
Reklama