Betonová zahrada

Knih Iana McEwana jsem přečetl několik a The Cement Garden mezi nimi nijak nevyčnívala, respektive byla stejně výborná jako ty ostatní. Ovšem to její filmové zpracování září mezi podobně laděnými nekomerčními filmy se sociální (nebo chcete-li rodinnou) tématikou jako diamant mezi obyčejnými šutráky. Má tak silnou a přitažlivou atmosféru, až jsem chvílemi litoval, že si nikdy nic tak existenciálně silného neprožiju. I ten sourozenecký incest mi v kontextu příběhu přišel naprosto v pořádku, jako něco přirozeného, samozřejmého... A jako perlička se ve filmu taky vyskytuje skvělá verze Greensleeves, mého oblíbeného to songu. Od prvního zhlédnutí v nějakém art kinu moje velká filmová láska; kdyby zdejší top 10 byla top 20, Cement Garden je tam. (07.04.2013)

Dokud se tam neobjevil Derek, bylo to na plnej. I tak ale celkově velmi působivý film, nádherná práce kamery, hudby, střih báječně a logicky posouvá děj dál, líbí se mi záběry plné slunce a k tomu kontrast domu, co zepředu vypadá jako sklad železářství. Chemie mezi Julií a Jackem je patrná téměř od prvních minut, takže jejich intimní vztah (před kamerou) může vyvolat na konci až zklamání. Nejvíc vzrušující je scéna natírání krémem. (13.08.2016)

Předlohu Iana McEwana Betonová zahrada jsem četl kdysi dávno, ale jestli mě paměť neklame, tak filmová adaptace je ji naprosto věrná a dělá ji čest. V knize je samozřejmě rozehráno mnohem víc motivů a je psychologicky propracovanější, film mě zase naprosto nadchl dokonalou mizanscénou/kamerou, záběry na praskající beton, ze kterého vylézají mravenci... celkově kulisy byly prvotřídní. (16.08.2010)

Cementová zahrada mě tenkrát beznadějně pohltila a s napuchlými víčky zalila celého do betonu. Dodnes se moje srdce tlukotem marně pokouší rozbít tu tíživou desku. Zatím ji dokázalo jen nepatrně rozpraskat, ale i malé prasklinky stačí mé mrtvolně nasládlé duši, aby se pokoušela drát zpátky na povrch. Bez ohledu na to, že se svým zápachem zbytečně připomíná těm živým nahoře v domku. Moje tělo sice stále ještě zůstává uvězněné vedle jejich mámy, v bedně ve sklepě, ale můj chtíč si už občas nahoře v pokoji odhodí z čela dlouhé mastné vlasy, když divoce onanuje vkleče před zrcadlem. Je to přece tak veselé, když je člověk mladý a neovladatelná touha po rozkoši ho prohání sem a tam, jak vítr odpadky po smetišti na periferii města. Ahoj malý bráško, v těch holčičích šatech jsi roztomilý. Ale je horko a já nemůžu usnout. Co kdybychom si spolu lehli do dětské postýlky jako dva naháčci ? A tobě to taky moc sluší, moje něžná sestřičko v bídě. Pojďme se vysmát samotě a zákazům a pomilovat se. Připadá mi to tak přirozené. (22.12.2012)

Od Iana McEwana jsem něco málo četl a bavilo mě to. Především hloubka psychologie jeho postav, kterou dokázal vždy skvěle popsat, byla obdivuhodná a vtahující. Ať už postavy řešily nějaké banality, či extrémní situace, vždy bylo zajímavé pozorovat jejich vnitřní svět a vývoj. Proč se tak rozepisuju u knih autora předlohy? Protože to stejné mi přišlo jako hlavní plus filmu Betonová zahrada, který je další filmovou adaptací jeho knihy. Námět silného příběhu je dostatečně známý: čtyři sourozenci ve věku zhruba deset až dvacet let zatají smrt svých rodičů, aby je nesebrala sociálka. Téma jako stvořené pro ponoření se do psychologie postav. Režisér Andrew Birkin stvořil komorní snímek o pár postavách s velmi dusnou atmosférou jednoho horkého léta. Počasí je spalující, situace někde mezi beznadějnou a zoufalou a čtyři mladí hrdinou se s tím vyrovnávají každý po svém. Herecké výkony jsou přesvědčivé a vůbec celý snímek na mě působí hodně autenticky. Je to další z řady filmů, na kterém lze ocenit kvalitu všech složek, fungující celek a přesto z něj nebudete mít dobrý pocit. (17.01.2024)