Utajený

Když jsem před pár lety viděla "Pianistku", zůstala jsem stát s pusou dokořán. Byl to naprosto fascinující divácký zážitek, film, který mě dokonale porazil. Jméno Michael Haneke jsem si zapsala za uši a těšila se na další film, který od něj uvidím... Ale ovace se nekonají. "Utajený" se zpočátku tvářil jako velmi dobrý film, dlouho se mi i líbil. Ale pak začal být utahaný, rozvleklý, nudný, opakující se - žádný nový impuls, zvrat, nebo prostě cokoli, co by příběh posouvalo dopředu. Pak "velká pointa" a nedořečený konec, který jako by s předchozím děním na plátně nijak nesouvisel. Jako by Haneke nevěděl jak tu svoji nepovedenou bžundu zachránit, a tak od ní utekl. Škoda dvojnásobná, když si k tomu přivedl takové herce jako je Daniel Auteil (od "Války policajtů" jej bedlivě pozoruji a zjišťuji, že se mi chlapec čím dál tím víc začíná zamlouvat) a Juliette Binoche. Ach jo. (01.04.2006)

Inteligentní film (což pro někoho může být alarmující), který má několik opravdu nezapomenutelných scén. Ke konci filmu, kdy syn vstoupí do výtahu, jsem měl opravdický strach (tohle se mnou zatím udělal jen Let číslo 93 a Potomci lidí). Opravdu dobrá a poctivá filmařina, u které si rozhodně moc neodpočinete. (14.06.2007)

Monotónnost a jednoduchost - tahle dvě slova měl kameraman ve svém pracovním rozvrhu podtržena červeně. Přispívá to kvalitám filmu, který šikovně a naoko chladně poukazuje na dávné hříchy člověka, respektive na situace, jaké mohou nastat, pokud takové činy někdo po čase vytáhne na povrch. Georges ony situace zrovna zažívá a čím blíže jsme k závěru, tím méně jsme si jisti, nakolik s ním můžeme sympatizovat. Ve vzduchu permanentně visí cosi nezodpovězeného a nikdo vám nepotvrdí, zda jde vážně o takovou maličkost, jak ji prezentuje Georges, nebo o pouhou hru kdysi ublíženého chlapce. Nevíme nic. Sledujeme odcizování, nedůvěru a uzavřenost, vkrádající se do jedné spokojené rodiny a přemýšlíme, jak moc je potřeba ke zničení vztahů, k odhalení jejich slabin, ke zničujícímu strachu z nejistoty... (03.09.2008)

Jeden z nejfilmovějších filmů, jaký jsem kdy viděl. Haneke využívá potenciál filmového média s přesností a důkladností chirurga na operačním sále. I v Caché si hraje s formálními prvky filmu co do zobrazovaného, ale jejich rozsah zde působí jakoby v rámci vnitřního konceptu filmu. Tím nechci říct, že by film postrádal Hanekeho chladnost nebo vnější nadhled, ale samotné prvky na mě působí snahou demonstrovat spíš možnosti filmu zevnitř, než upozorňovat na možnosti tvorby jeho struktury nějak explicitně, a tím ji v podstatě narušovat. Samozřejmě Haneke prostřednictvím kazet, které hlavní hrdina dostává, vstupuje do díla a určitým způsobem ho tak odcizuje. Vnitřně opět vede polemiku nad působností filmového záznamu (úhel skutečnosti, jak ji zobrazují kazety), ale tentokrát ji drží pevně v samotném rámci filmu. Poslední dva záběry pak vyjadřují těmi nejčistšími filmovými prostředky epilog, který by převeden do verbálního projevu nebo proklamace některého z hrdinů nutně působil kýčovitě. _ Film obsahuje ve své nepředvídatelnosti jednu z nejvíce šokujících scén, co jsem kdy viděl. (26.01.2010)

Ze začátku jsem se vůbec nechytal a ani pořádně nevěděl, která bije. Čekal jsem nějaké řízné drama s vydařenou akcí, ale dočkal jsem se úplně nečeho jiného. Caché je na první pohled, pomalu plynoucí, nic neříkající film, na ten druhý je to výborná psychologická mozaika, jejíž stopy vedou až dávno do minulosti a hlavně s koncem, který si každý divák může vyložit, tak trošku po svém. A to je možná spolu s tradičně výbornými hereckými výkony jeho největší síla. (15.04.2015)