Don Kichot
Režie:
Grigorij KozincevScénář:
Jevgenij ŠvarcObsahy(1)
Sovětský barevny širokoúhlý film, natočený podle jednoho z největších klenotů světové literatury stejnojmenného románu španělského spisovatele Miguela de Cervantes Saavedry Je přirozené, že film nezachycuje tento obsáhlý, nekolikadílný román v celém rozsahu. Z dobrodružství Dona Quijota, nazvaného „rytířem smutné postavy" vybírá několik nejdůležitějších episod, které zpracovává v jednotné pásmo vyprávění od prvního odjezdu rytířova z jeho vesnického domu až do chvíle jeho smrti. Jsou to známé historie Quijotových bojů s domnělým obrem Frestonem a zlými kouzelníky, přeměněnými do podob nejrůznějších věcí a lidí. Quijote se utká se surovým sedlákem, s průvodem dvorní dámy vévodkyně, osvobodí galejníky, stane se terčem posměchu pijáků a prodejných žen, zápasí s měchy s vínem, je obětí krutého dvorského šprýmu, bojuje s větrným mlýnem a nakonec podlehne za rytíře přestrojenému bakaláři Carrascovi, je přinucen vrátit se domů a záhy na to umírá. (Filmový přehled)
(více)Recenze (22)
Klasické spracovanie španielskej historickej komédie o 'mentálne postihnutom' Donovi Quijotovi. Aj keď spracovanie je plytšie, po technickej stránke jednoduchšie, exotické prostredie (asi Kuba), ktoré bolo dosť špinavé, dodáva filmu nádych ďalekých krajov. Na druhej strane, postavičky, ktoré stvránili sovietski herci, boli presvedčivé. Hodnotenie: 60% ()
(SSSR) DON QUIJOTE znamenal zásadní obrat v tvorbě Grigorije Kozinceva, který před druhou světovou válkou založil FEKS (Továrnu excentrického herce) a spolu se svým kolegou Leonidem Traubergem natáčel experimentální filmy, aby poté obrátil a znovu si u kritiků i diváků vydobyl kredit jakožto režisér adaptací literárních klasik. Stále v nich dával vyniknout hercům, kteří u něj předváděli svůj široký herecký rejstřík (Oleg Dal v KRÁLI LEAROVI, zde NIKOLAJ ČERKASOV, který po tragických postavách u Sergeje Ejzenštejna v ALEXANDRU NĚVSKÉM a IVANOVI HROZNÉM ukázal i svou komickou stránku). Od experimentování se však odklonil směrem k střednímu proudu a možnosti oslovit širší diváckou základnu, což v tomto konkrétním případě znamená chronologičnost vyprávění, které je subjektivizováno až v samotném závěru (není tedy problém rozpoznat, co je skutečnost a co bláznivé bludy), a styl, který vsází na věrnost kostýmů a lokací, četný kompars, užití detailů pro zvýšení dramatičnosti scény a ilustrativní hudbu. (Vybočují snad jen nápadité úvodní titulky, ve kterých jsou nápisy "stírány" mlýnem a které o necelé dvě dekády později převzala americká adaptace s Peterem O´Toolem.) Na druhou stranu příklon ke klasickým látkám a formální konvenčnost má jednak tu výhodu, že se pro film najde víc diváků, jednak že unikne cenzorní klatbě, ačkoliv se v příběhu idealisty, který přeneseně i doslova bojuje s větrnými mlýny vedoucího aparátu a zkažené společnosti, dá nalézt analogie k dobové situaci v Sovětském svazu (může zkažené a cynické společnosti vládnout naivní idealista?). ()
Don Quijote je již přes 400 let slavným parodickým románem Miguela de Cervantese y Saavedry a ještě dnes dobře slouží k satiricky kritickým výpadům na mravní stav společnosti. Rozmary aristokratické vrstvy jsou sice nejvýraznější, ale kritika míří plošně a nevynechává ani zuřivou škodolibost lůzy. Podmanivé obrazové kompozice, za kamerou stál Andrej Moskvin spolu s Apollinarijem Dudkou a scénografii měl pod palcem Jevgenij Jenej, jsou malířskými plátny v poezii pustiny lidskosti a potemnělého zákoutí lidské duše. A za všechno může osamělost a obrácení se k víře naplnění ve vznešených ideálech osvíceného ducha. Společnost je s výsměchem obnažena v motivacích i cílech směrování, špinavá nahota se zahanbeně krčí v koutě a s nevrlou zákeřností útočí na svého karatele, úsměšek si v odlehčení poskakuje a v dojmu šlechetné hrdosti pokračuje ve své životní pouti. Hlavní postavou obrazového hodokvasu je Alonso Quijano aneb Don Quijote de la Mancha (velmi dobrý Nikolaj Čerkasov), prostý venkovský šlechtic. Jeho osamělost se po dlouhém přemítání v nečinnosti konečně rozhodla otevřít světu, přiklonila se cele k poezii, jde v zájmu slávy ušlechtilých ideálů všem příkladem a bojuje v první linii za lidskou i třídní rovnoprávnost, leč důvěřivost je předem určena k výsměchu a porážce. Niterná existenciální rozervanost přináší pochybnost, přesto je marný boj jediným naplňujícím směrem v krajině života. Důležitou postavou je Sancho Panza (dobrý Jurij Tolubejev), prostoduchý a věrný panoš Dona Quijota. Rytířská iluze posiluje ducha, přesto je jeho nejvýraznější podobou švejkovská vychytralost a naivní upřímnost. Hlavní ženskou postavou je Altisidora (zajímavá Tamilla Agamirova), šlechtična, znuděná neměnností času a Quijote již svou lidskou podstatou slibuje nevšední atrakci. Z dalších rolí: čerstvě vystudovaný bakalář a vytrvalý lékař Quijotova rytířského bláznění Samson Carrasco (Georgij Vicin), prosté venkovské děvče v nevědomí rytířovy lásky Aldonsa Lorenzo alias Dulcinea del Toboso (Ljudmila Kasjanova), z idealistického blázna nadšený vévoda a nejvyšší autorita kraje (Bruno Frejndlich), jeho na Quijota zvědavá žena (Lidija Vertinskaja), starostlivá Quijotova hospodyně (Serafima Birman), útlocitná Quijotova neteř (Světlana Grigoreva), Quijotův vesnický farář (Vladimir Maximov), Quijotův vesnický holič (Viktor Kolpakov), trýzněný malý pasáček Andres (S. Comajev), jeho krutý pán (Georgij Osipenko), či dobromyslná nevěstka Maritornes (Galina Volček). Kozincevův Don Quijote je filmovou poezií, v obrazech kreslí putování vyprahlou lidskou duší. Herecké výkony se poezie drží i ve stavech nouze halucinace a v lehkém odlehčení se letí vstříc nehynoucí slávě. Poetická ruská duše využívá náladu neomezených prostor a zpívá měsíci o smutném rytíři lidské existence. Povedená a příjemná adaptace proslulého knižního titulu! ()
Opravdu by mě v životě nenapadlo, že v Rusku v padesátých letech někoho napadne zfilmovat španělskýho Dona Quijota. Nu což, na světě se dějou i divnější věci :-) Bohužel nemůžu film porovnat s ostatními adaptacemi, ale byl to nádhernej zážitek a podstatu předlohy Kozincev podchytil vskutku dokonale. Moc se mi líbíla část na „ostrově“. Jediná věc, která mi na filmu vadila, byl překlad oslovení señor jako pán, obzvlášť v kontrastu s ruštinou. ()
Překvapivě hravá režijní stylizace s hezkým scénáristickým rozdělením příběhu na akční zpracování příhod a vyprávění. Přiměřená výprava scén, které jsou vlastně rozvedením divadelních obrazů, s filmově zapojenou, poctivě prokofjevovskou ♫ hudbou Kary Karajeva. Výsledkem je slušné referenční zpracování klasické předlohy, těžko si představit, co udělat výrazně lépe, ale je to "jen" Quijote. ()
Reklama