Dvaasedmdesátka

Dvaasedmdesátka (1937) patří společně s hrami Periférie (1925) a Andělé mezi námi (1931) mezi ta díla Františka Langera, která se zabývají primárně spravedlností. Námět Langerovi přinesla Olga Scheinpflugová, přičemž vše zapadá do meziválečného trendu zabývat se relativním pohledem na soudobou justici. Na scéně Vinohradského divadla se Dvaasedmdesátka dočkala celkem 56 repríz. Nicméně filmaři se k tématu vrátili až v době, kdy se Langer stal v roce 1947 národním umělcem, což je škoda, protože jak víme, film se nemohl více minout s touto pohnutou dobou. Poúnorová dramaturgie se k umělecky ambicióznímu Slavíčkovu přepisu otočila zády a premiéra posunutá o celých pět let film odsoudila k nepochopení a nezájmu. Výsledek sice není dokonalý, ale původní formální metoda divadla na divadle bude pro filmaře vždycky výzvou. Osobně nevnímám jako ideální volbu obsadit hlaví roli Danou Medřickou, která byla z nepochopitelných důvodů ve 2. polovině 40. let považována za femme fatale. Dobrá herečka? Jistě. Žena vamp? Nikoli. O poznání lépe je na tom Slavíčkův oblíbenec Šmeral. Psychologická rovina je samozřejmě velmi zajímavá. Celkově to bylo předčasné rozloučení s kvalitní předválečnou dramaturgií, která měla ještě mnoho nabídnout. (06.12.2020)

Langrova „Dvaasedmdesátka" i jeho ostatní hry byly oblíbeny na našich scénách, protože se odlišovaly, zejména volbou námětu, prostředím, výběrem postav, jejich jazykem i řešením jejich osudů, od průměrných dramat své doby (dvacátá a třicátá léta). V „Dvaasedmdesátce" jde při inscenaci i o zajímavý experiment divadla na divadle. Rozuzleni příběhu Marty Kulišové nastává ve scéně, v níž herec (ve filmu režisér v podání Rudolfa Deyla st.) předvádí Trojanovi a Martě vyvrcholení jejich tragedie; nezainteresovaný herec vyjádřil to, co Marta nedovedla napsat ve své hře a co Trojan nedovedl při svém pozdním přiznání formulovat, protože „...umělec musí znát i to, co je za slovy — co už člověk nedovede říci, ale jen myslit. A někdy snad ani myslet, ale jen cítit a snít." Tato vrcholná scéna celé hry dopadá ve filmu chladně a nevýrazně. A tak je tomu s celou filmovou „Dvaasedmdesátkou". Zpracovatelům Langrovy hry, ani režiséru filmu, se nepodařilo vyzvednout to, co je v „Dvaasedmdesátce" kladné, uniklo jim Langrovo mistrovství dialogů, jimiž dovedl vykreslit celé hnusné prostředí falešných hráčů, podvodníků a jejich milenek, nepochopili velký otazník v závěru hry — co je to lidská spravedlnost, ani kritiku justičního systému, ani zoufalý výkřik Marty Kulišové, připravené o deset let života. Ve své filmové podobě svědčí „Dvaasedmdesátka" o rozpacích, filmové dramaturgie před r. 1948, kdy byla natočena. Filmový přehled 38/1953 (27.11.2008)

Originální koncept spojující dvě svébytné, byť příbuzné, umělecké reprezentace skutečnosti, se snímku věru nepodařilo naplnit. Vino je především přizpůsobení divadelního představení řeči filmu a ke konfrontaci tedy nedochází. Smysluplnější by bylo zachovat prázdnou scénu vězeňsky inscenované divadelní hry a konfrontovat ji s tvářemi vězňů reagujícími na předváděné drama – prostě zůstat v jednom, izolovaném světě, do něhož vešlo vyprávění jinak než jen nedbale odvyprávěnou historkou na cele. Proměněno v pouhý rámec filmu, pozbývá zachycené divadlo své identity a ponižuje se na malicherný nástroj napomáhající objasnění zločinu. Moc divadla se v tomto pojetí zcela ztrácí a tím i výjimečnost snímku bere za své. (29.07.2017)

,,Tak už jsem zase jenom číslo..." Tenhle film měl nejen smůlu v době vzniku (díky nepříznivé politické situaci se dostal do distribuce až s pětiletým zpožděním), ale stojí v hlubokém zapomenutí dodnes (s výjimkou občasných repriz na CS-filmu). Po rozpačitém úvodu se vzápětí otevře opona na vězeňském "jevišti", kde stojí v roli vězenkyně obhajující svou nevinnu Dana Medřická. Zahajuje se hra, která může znamenat obrat v příběhu nešťastné osoby, z níž se pro všechny kolem stalo pouze číslo - 72. Postupně se nám pomocí retrospektiv, vzpomínek, inscenací a rekonstrukcí odhaluje závažný detektivní případ o podvodu, vraždě, odsouzení a velké nespravodlivosti a v závěru dojde hned k dvounásobnému překvapivému zvratu. Stačilo říct dvě slova. ,,Dvě slova, která jí stála 10 let." Mohlo to být jméno, mohla to být ona zajímavá indice. Jenomže láska s city zvítězila nad svědomím a pravdou, hned dvakrát... Pozoruhodnej noir-film s pěkným temným vizuálem západního střihu a výborným hereckým obsazením, kde především excelují v rolích vzájemných soků Eduard Dubský a Vladimír Šmeral. 80% (deníček - Krátká éra československého filmu 1945-1948) (03.01.2018)

Souhlasím s článkem ve Filmovém přehledu z r. 1953 uvedeným zde Ripem. Perfektní a velice hlubokou předlohu Františka Langra (četla jsem ji už dvakrát a pokaždé mě oslovila trochu jinak) se bohužel nepodařilo dobře převést do filmové podoby. Proto kdo jste nepochopili děj filmu, zkuste si přečíst hru, která vám vysvětlí vše podstatné. Ráda bych hru taky viděla jako divadelní představení, ale bohužel se dnes už nikde nehraje - z pro mě nepochopitelných důvodů (že by pro nás nebylo aktuální téma spravedlnosti?). Velice silná témata spravedlnosti, lásky k druhému člověku a pochopení pro něj, byť dosud neznámému a vzdálenému, a o tom, co nelze slovy vyjádřit... (10.10.2012)