Město ztracených dětí

Vizuální stránka (je skvělá) Města ztracených dětí vypadá jako kříženec Tima Burtona, Teryho Gilliama a dejme tomu i Pitofa. Nádherně stylizované obrazy vytváří správnou atmosféru, jakou má ponurá fantasy pohádka mít. Co film srazilo dolů, to byl superpodivný a zároveň supernezajímavý scénář. Vždyť se v něm skoro nic nedělo, kruciš! A když se dělo, bylo to tak stupidní, až hanba. K tomu všemu mě navíc rozčilovala postava malého "roztomilého" bratříčka, který se pořád něčím cpal a hned nato krkal... a klonovaní pitvořící se idioti to taky moc nevytrhli. Alespoň že se v hlavních rolích ukázalo dobře hrající duo Ron Perlman a Judith Villet, kteří zachránili co mohli. Dávám dvě a půl (skoro jsem film nedokoukal), které zaokrouhluji nahoru (za to, že jsem to nakonec vydržel, a za závěrečnou mládnoucí a stárnoucí scénu). (13.06.2010)

Šikovný caparti, ale čekal sem něco diametrálně odlišnýho. Na můj vkus až moc bizarnosti na úkor harmonie a smyslu vnímání téhle fantasy pohádky. Působilo to na mě až moc uměle a přestylizovaně, což uškodilo přirozenosti, která tam schází. Pro děti naprosto nevhodný. Jinak, tímhle se podle všeho inspiroval Billy Howerdel (kytarista A Perfect Circle) při skládání hudby, aniž by vůbec tušil, že později založí projekt (společně se zpěvákem Tool), na jehož debutu "Mer de Noms", se objeví většína složenýho materiálu, který vznikl právě na základě inspirace City of Lost Children, když si představoval, že tvoří vlastní soundtrack k tomuhle filmu. Nutno říct, že toho materiálu z alba by pro tenhle film byla velká škoda. (17.11.2005)

Komentář se váže k mé druhé projekci 12. 3. 2009: Groteskní kabaret s prvky steampunku (technologické implantáty v retro stylu, nanotechnologie v područí vražedného blešího cirkusu, diferenciace společnosti jejíž jednotlicé vrstvy oplývají specifickou technologií atp.) a estetiky podivného fantastického stylu New Weird (neurčitá asambláž hororu, grotesky, fantasy a sci-fi), pod taktovkou nezaměnitelné imaginace Marca Caro. Město ztracených dětí je – podobně jako Delikatesy – bizarní, ale funkční fantastický slepenec originálních nápadů tvůrčí dvojice Caro/Jeunet a jejich ansámblu. Vytváří hermeticky uzavřený fikční svět, vyjmutý z „původního“ časoprostoru, za jehož hranicemi „nic není“ (podobně jako např. Burtonův Batman, Sin City, Anténa aj.). Tato filmová „snovost“ tvoří autonomní kauzální logické struktury, které obsahují vazby s archetypálními mimovědomými obrazy a umožňující (naladěnému) divákovi zažít percepční exkurzi do oblasti matric kolektivního podvědomí – reziduálního prostoru kolektivních myšlenkových procesů, divotvorného světa Alenky - chcete-li. (12.03.2004)

Navzdory velmi chatrnému scénáři mě film zcela uchvátil audiovizuálním zpracováním a postavami, zejména pak excelentní kreací Rona Perlmana a roztomile dospěláckou Judith Vittet. Jakoby si Caro a Jeunet vydestilovali Burtonovu pohádkovou ponurost a promísili jí s excentričností a existenciálním mrazením Terry Gilliama. To vše v roztodivné křivuli, která nese jen a jen jejich pečeť. Právě to, že Město ztracených dětí působí povědomě a přesto originálně, je pro mě dostatečným důvodem pro pátou hvězdu. (18.09.2008)

Svet prapodivných postáv s technologickými inováciami nasadenými do retro doby (výstižný je popis užívateľa fauxhtuma). Imaginatívne rozprávkovo vytrhnuté z hraníc myslenia bežnej reality. Pútavá atmosféra pobrežných sliepňajúcich pokrivených ulíc, jarmočných atrakcií, detských zlodejských bánd v područí zlomyseľných ježibáb, pološialených vynálezcov a ich výtvorov. Film zasadený do takéhoto prostredia je schopný liečiť silou prostého príbehu v kulisách prepracovaného, na emócie pôsobiaceho výtvarna. Zároveň sa tu nepriamo pojednáva o všeobecne sa strácajúcom sa detstve v prospech strojových vynálezov pracujúcich na princípe sna a tiež v prospech vyžadovania dospeláckych pravidiel od útleho veku. Dnešnému svetu je táto rovina filmu bližšie, než sa na prvý pohľad zdá. (23.11.2012)