Slečinky z Rochefortu

Muzikál, který nijak nezakrývá svou kýčovitou nálož ani předvídatelnost příběhu opírajícího se o nejzaběhlejší klišé, ale přesto působí i na svůj věk stále svěže. Velkou roli hraje luxusní obsazení (Dorléacová dle mě trochu zastiňuje svoji slavnější sestru a opravdu zamrzí její předčasná smrt ve stejném roce), chytlavé písně, rozmáchlá choreografie a šarm ospalého městečka, kde se skoro zdá, že se všichni znají, ale přesto se po celý děj protagonisté, kteří by se měli setkat k uzoufání míjejí a ty co by se měli setkat s jednou ze sester jako na potvoru narazí na druhou, čímž je tématika dvojčat originálně využita. Film z něhož opravdu dýchá uvolněnost šedesátých let promíchaná s rozotidivnými vůněmi sladké Francie. (03.01.2011)

Svět Demyho muzikálů je plný lesklých, pohledných barviček a příběhů pomalu jako z nejkýčovitější červené knihovny. Ale zároveň je pro mě Jacques Demy výjimečným režisérem, který dokáže s kýčem pracovat nesmírně nápaditě a udělat z něj originální muzikál, dávat mu (tomu kýči i muzikálu) zase jednou trochu jinou podobu... a kdo by se vůbec z pánů pozastavoval nad nějakým kýčem, když zde běhá a tančí krásné lehkonohé stvoření jako Catherine Deneuve? :) Po melancholických Paraplíčkách ze Cherbourgu, byť mi přinesly kapánek silnější zážitek, přináší Demy v opětovné spolupráci s Michelem Legrandem divácky a posluchačsky mnohem vstřícnější kus. Muzikálový experiment se zpěvem úplně všech replik a dialogů je zde již povětšinou 3 roky starou minulostí a snad jen v jedné písni o vraždě uvedené v novinách si tvůrci na něj ještě chvíli vzpomenou a krátce zopakují. Tento kus míchající ve svém stylu šanson s rytmem swingu je především hravý a chytlavý. Srší náramně pozitivní náladou a množstvím nákažlivé energie. Potěšilo mě i hned dvojí velice netradiční hostování: v rámci muzikálu Michel Piccoli, o kterém jsem vůbec netušil, že umí tak hezky zpívat, v rámci francouzského filmu pak pořád šarmantní americký muzikálový klasik Gene Kelly. Za skvělý považuji nápad zapojit občas vedle zpěvu a tance do hry během muzikálových čísel (nečekaně) i hru na hudebních nástrojích, či prolínat v jedné části záběry několika postav ve stejnou dobu, u každé s jinou písní „na rtech“.  [85%] (29.11.2022)

Všichni jsou už v Paříži, Buenas Dias já vám na ni se*u… pokusím se vyjmenovat nějaké klady, přestože poskytnout na jejich spočtení všechny prsty jedné ruky je až zbytečně moc velký luxus. Hudba nebyla tak strašná, ale vyznačovala se jistou mdlostí a zalíbil se mi asi jenom jeden či dva klavírní motivy. Taneční choreografie byla dokonce průměrná. A jako představitel pánského publika bych asi měl ocenit spoustu „krásných“ žen v minisukních, ale popravdě řečeno mě zaujala pouze servírka (dokud také nepropadla té kolektivní horečce jet do města na „P“ a zhnusila se mi) a konkrétně u výskoků tanečnic, u kterých byl pokaždé zvýšený zájem kamery o jejich kalhotky, jsem se opravdu musel smát. A teď z druhé strany. Nejsem si jistý, jestli k mému výslednému stavu nepřispělo ještě spořádání pytlíku medvídků Haribo těsně před projekcí, ale myslel jsem, že umřu na předávkování cukrem, jak sladký byl tento film. A z růžové jakožto oblíbené barvy mužského oblečení se mi už chtělo nepokrytě zvracet. Rozhodně šlo o romantiku v té nejotravnější, nejnesnesitelnější a nejkýčovitější podobě. A konec plný shledání mě opravdu dorazil. A taky budu muset přehodnotit svoje životní priority, jak to, že nebylo mým snem jet do Paříže a žít tam jenom z lásky? Asi jsem out. A příliš mi asi nepomáhá ani můj neárijský vzhled, neschopnost něco kloudného namalovat, složit hudební skladbu či vymýšlet milostné básně. K mému utrpení z filmu přispěl i fakt, že jsem nedokázal najít jedinou sympatickou postavu. Resp. jsem ji objevil až po té, když mi byl „odhalen“ řezník, ale i ten mě vlastně zklamal, místo aby naporcoval všechny ty „milé lidi“ u večeře, skončil u hloupého dortu. Opravdu by mě nenapadlo, že mě dokáže tolik zklamat film s C. Deneuve (její postava byla též nanejvýš otravná), v každém případě z výše zmíněných kladů jsem schopný dát dohromady pouze jednu hvězdičku. (12.03.2013)

Sen o svete, kde sa tancuje, spieva, skladá sa hudba. Hudobné nástroje sa uživia aj na malomeste, chodí sa na výstavy. Námorní vojaci sú výtvarne nadané duše s idealizmom v srdci. Sen, ktorý snívala nielen hipisácka Amerika, ale aj umenia chtivá Európa. Slečinky tento svet zaplnili pastelkovou farebnosťou a naplnením túžby o stretnutí sa s princom. Pochodujúce šíky vojakov pôsobia ako cudzorodý hmyz. Majetnícky frajer ako úbohý trpák. Tento sen bol v roku 1968 zmätený vlnou násilného potlačenia študentskej rebélie v Paríži, vpádom ruských tankov do ČSSR a zvolením Nixona za prezidenta USA. Nasledovala sada udalostí meniacich svet radostného hopsania na svet tvrdého biznisu a kalkulu v každom ohľade. Vrátane kultúry a umenia. Ľudia sa stávajú ustráchaným stádom. Boja sa každej médiami vzývanej hrozby, od eboly po globálnu vojnu. Straší sa obsadením Európy bradatými mužmi v splývavých dišdašiach a burnusoch, presadzujúcich červíčkovité písmo ako základ pochopenia vesmíru. Na odreagovanie a znovu navodenie sna o inej možnosti prežívania a myslenia nie je nikdy neskoro. Stačí si pozrieť tento jemne naivný, no úprimne znejúci muzikál. (15.02.2015)

Slečinky je ten typ žánrového filmu, pri ktorom si uvedomujeme, že pokiaľ by sa jeho dej presne takto odohrával v inom, vážnejšom žánri, jednalo by sa o tuctový gýč. Lenže ako muzikál to funguje a priam si predvídateľnosť a divákovo potešenie z happy endu vyžaduje. Texty piesní sa vo francúzštine krásne rýmujú, čo je dosť zvláštne sledovať s doslovnými titulkami, ktoré túto výsadu samozrejme nemajú. Stále je to ale omnoho lepšie, ako sa pokúšať o dabing, ktorý by celý film zabil. No a ako dobre vieme, francúzi nežijú ničím iným, ako celodenným snením o láske a Slečinky sú oslavou tohoto ich pozitívneho prístupu k životu. Prečo ale musí mať komediálny muzikál až dve hodiny, mi je trochu vzhľadom k zámernej jednoduchosti diela miernou záhadou. Človek sa potom bude k filmu v budúcnosti vracať ťažšie. (21.10.2013)