Chybný pohyb

Pri filmoch Wima Wendersa sa cítim, ako ryba na suchu. Pri filmoch takého Fassbindera, keď už sme v Nemecku 70tych rokov, ako ryba vo vode. Stále je to rovnako ladený ťažký art, ale jednoducho jedného chápem viac, druhého menej. Ja som mal pri tomto filme problém ani nie s obsahom, ktorý určite zmysel dáva, ale s jeho kontextom. Postavy filozofujú pri obyčajnom bezcieľnom chodení o politike, písaní, poetike v politike, minulosti národa, ale pritom sa dej neodohráva v žiadnom hmatateľnom prostredí, kde by tieto reči pôsobili viac k veci. Prečo sa o nich pri daných situáciách bavia? Ale je to už asi dobou vzniku, keď to zrejme pôsobilo prirodzenejšie a asi to bol aj zámer. Ponárať sa do myšlienkových hĺbok tohoto filmu a niekoľkých ďalších tohoto režiséra mi nespôsobuje také potešenie, ako hľadanie významu v tých Bergmanových, alebo Fassbinderových, ktoré určite nie sú jednoduchšie, alebo menej artové. A pritom sú svojou umeleckosťou aj zábavné. (20.01.2013)

Wima Wendersa mám jako režiséra rád, zvláště jako specialistu na osobité road movies, ale tady mě vhodil na můj vkus až do příliš velké deprese plné odcizení a existenciální prázdnoty. Časté filozofování postav putujících jen proto, aby putovali a filozofovali, tu občas i navzdory zábleskům hlubších podnětů pro mě vyznívalo jakoby do prázdna. Jakoby se ono odcizení z postav, jejich pustého světa a chladného partnerského vztahu pronášelo i do stylu celého filmu. Dokud mě Wenders vedl tímhle putování skrze vizuál, hudbu a atmosféru dlouhých cest, ať už pěšky nebo jakýmkoliv dopravním prostředkem, dost jsem si lahodil. Jakmile se postavy zastavily, aby začly filozofovat, pronášet vnitřní monology, později i páchat sebevraždy nebo hrozit na hraně zabití, vynáří se ve mě pocit, že ne celkem rozumím tomu, k čemu a s jakým sdělením mě chce Wenders dovést. Ve výsledku zajímavé putování tak prakticky kráčí pro mě směrem k naprosté nicotě. Mimo putovních sekvencí se mi ještě hodně líbila scéna s návštěvou v bytě osamělého továrníka, který mi připadal snad nejzajímavější postavou, tedy dokud... se jednoho dne nepomátl. Zde jsem se s Wendersem příliš nepotkal, přestože mě potěšil mj. obsazením Hanse Christiana Blecha do výrazné role. [60%] (28.04.2023)

Zvláštní film. Dle individuálního vyladění diváckých preferencí ho lze hodnotit v podstatě libovolně - někomu to může přijít jako nesnesitelná nuda, jiný v tom bude vidět geniální film. Osobně jsem rád, že jsem ho viděl - s Wendersovou tvorbou se seznamuji pomalu a "Chybný pohyb" je teprve třetím filmem, který jsem od něj viděl. Až od něj budu znát více filmů, zřejmě můj názor časem více vykrystalizuje - zatím se mi Wendersovy filmy jeví jako pozoruhodné, leč poněkud nudné a podivínské experimenty, kterým jsem ne zcela přišel na chuť. Mimochodem příjemně mě zde překvapila přítomnost Hanny Schygully, německé herečky, která mě již před časem zaujala svými rolemi ve filmech mého velkého oblíbence Fassbindera. UPDATE 9.2.2019 - Napodruhé se mi to hodně líbilo - když se člověk dokáže naladit na Wendersovu poetiku a pomalý rytmus a nikam nespěchá, naskýtá se zde nevšední zážitek. Ve filmu zazní hodně zajímavých myšlenek a je plný specifické krásy, která s časem zraje jako víno - a navíc zde Nastassja Kinski (v závěrečných titulcích uvedena jako Nastassja Nakszynski) ukáže prsa (ve 14 letech!). Myslím, že se o tom filmu dá dlouho přemýšlet a rozvalovat ho v hlavě, a přijde mi škoda, že na to v dnešní době není moc čas. (11.03.2012)

Tohle bude hodně sebezpytný komentář. Takové malé nakouknutí do rozháraného nitra Giblmy. Falešný pohyb mi totiž přišel neobyčejně intimní co se týče samozřejmého odhalování vnitřních pochodů postav, které hlavní hrdina na své cestě postupně potkává. Nejtajnější obavy, sny a touhy, potlačené zážitky, které jsou ale bolestně živé. Asi není dobré pouštět si film na splín, existence se totiž zdá být ještě tíživější, prázdnota hmatatelnější. Ve výsledku mi bylo hrozně nepříjemné, že jsem Chybný pohyb neviděla sama, stejně jako Wilhelm totiž nechci, aby mé zmítání někdo viděl. (Ale v pořádku, dva díly cynického Ať jedí koláče, mě z hloubavé nálady zase dostaly.) Tezovitost? Neuvěřitelnost chování postav a násilné spojování dějových linií? Vždyť ono je to přece jedno! (24.02.2012)

Mé první setkání s tvorbou Wima Wenderse a musím říct, že velmi mimořádné, příjemné a zvláštní. Je zajímavé, jak strašně rychle mi těch sto minut uteklo. Již od počátku mě sice trochu zarážela logika v jednoduše vzniklých vztazích mezi hlavním hrdinou a postavami, s kterými se setkal. Vůbec se neznali, ale hned spolu začali podnikat "road movie." Jak jednoduše navázal vztah s dívkou, která se dívala z okna vlaku jedoucího na druhé koleji, obdržel její číslo a za chvíli se již setkali, jakoby to byli dávní přátelé. Nebo situace, že sedíte ve vlaku a najednou si k Vám přisedne dospívající, mlčenlivé děvče a opře si o Vás hlavu, mi nepřišla příliš pravděpodobná. Poté jsem nechala logiku stranou a začala se ponořovat do minimalistické psychologické sondy lidského jedince a témat, která jsou mi blízká, a jsem vždy ráda, když je na ně ve filmu zaměřena pozornost. Samota, prázdnota naší existence, odloučení, nepochopení světa, kde svět nechápe nás, lidská duše a její hloubka a filozofování o tom všem. Záběry, kde mlčení či pohledy dokáží být ještě výmluvnější než slova. Skupinka lidí, která spolu dokázala krásně mlčet a dokázali beze slov pochopit pocity a myšlení toho druhého. Dokážeme s lidmi mluvit, ale jen s málokterými máme pocit, že si dokážeme porozumět, vnímat a cítit toho druhého, i když mlčíme... (04.03.2012)