Zdrojový kód

Jo kdyby Jake ukázal zadek, dala bych pět :o) Ale teď vážně, můžete mi říct, jak se v tomhle žánru rozlišuje film, který je chytrý a film, který se snaží být chytrý? Já v tom nevidím asi ten podstatný rozdíl. Za to ale vidím schopného herce v ruku v ruce se schopným režisérem a se solidním scénářem, který vytvořili zajímavý film. Napínavý ale zábavný, svižný a vážný, přesto s jistou nadsázkou. Ale hlavně nenudil. Co víc si přát? (kromě toho zadku?) (08.08.2011)

Celkem zajímavý nápad, který se ale dalším a dalším dějem dostává do začarovaného kruhu, který nechápou ani samotní tvůrci. Film měl několik velmi silných pasáží a pokud by skončil v jedné chvíli, člověk by byl spokojen a dokonce i trochu dojatý, a to čistou sílou záběru, nikoliv umělou emocí a patosem. Bohužel, Američané nikdy nepochopí, že nejlepší hráči odchází od stolu v tom nejlepším. 64% (27.06.2011)

Vhoďtě do mixéru Inception, trochu Matrixu a třeba Daybreak (Butterfly efekt, Na Hromnice o Den Více, nebo prostě podobnej film, kde se děj točí kolem neustále se opakující události) a dostanete tenhle film. Dívalo se na to pěkně a dokázalo mě to udržet u obrazovky, ale ve výsledku sem postrádal špetku originality. Kdybych cestou z kina neshlídnul bitku houmlesů, tak bych byl možná celkověz večera lehce zklamanej. (10.07.2011)

Na Hromnice o osm minut více - s tím, že Gyllenhaal nehlásí počasí, ale stopy vedoucí k odhalení zločince, A.MacDowell vystřídala B.Monaghan a sviště terorista se špinavou bombou.. Co mise v paralelní realitě, to v podstatě jiný žánr (od katastrofického přes akční thriller a absurdní komedii až po melodram), tápání objektu experimentu v kabině ala 12 opic a hollywoodským sladidlem lehce dochucené existenciální poselství Carpe diem. Po Moonu Duncan Jones opět ukázal, že se umí vytasit velmi slušnou formou a diváka donutí použít hlavu takovým způsobem, že se mu po čase nezavaří a ani nedojde k jejímu svévolnému klimbání. Pro ty, jimž se přesto zachoval mozek podobně jako motor stodvacítky s prasklým chladičem, nabízím klíč z kuchyně Red Dwarf, jenž může sloužit k pochopení základní premisy snímku: HOLLY: „Máš základní rozměry, ne? Délku, šířku, hloubku a čas. V pátém rozměru je paralelní skutečnost. Dvě těla, která sdílejí stejný prostor, ale jeden o druhém neví.“ RIMMER: „To je jako moji rodiče v posteli..“ (15.11.2011)

Našláplý úvod s přelety nad městem a předzvěstí věcí obrovských (boží soundtrack!) téměř vrací mysl do devadesátek, už chybí jen ten John McClane. A i když ta nostalgie postupně ubývá na vrub současného look&feelu, nikdy doopravdy nezmizí. Samozřejmě nechybí nějaké to ale: Duncan Jones má k dispozici látku na jednu krátkou povídku. A ví to moc dobře. A snaží se ze všech sil, aby to nešlo prohlédnout. Past zvaná pointa nakonec předčasně sklapne a ke slovu se zákonitě dostává materiál, která musí naplnit kvóty hollywoodských "thrillerů s dojezdem" (a hlavně kvóty stopáže celovečerních filmů). Na moment zamrzí, že ten potenciál nešel mnohem výš, ale nakonec to vůbec není takový problém. Jones totiž netlačí na pilu a plynule přeřazuje na mód "upřímného thrilleru", kde působí něuvěřitelně sebejistě. A baví s velkou grácií. Výsledkem je příjemný "rychlý film", který zbytečně neopakuje, netáhne se, a říká jen to podstatné - a i když to podstatné už zaznělo v jiných filmech a nic zásadně nového se tu neodehrává, slovy hudebních znalců prostě "šlape jako máloco". Slabší, ale velmi radostné čtyři za tenhle mírně nedomrlý, ale po všech stránkách velesympatický zážitek. Gyllenhall by s přehledem utáhl roli Bournea (prosím prosím). (01.04.2011)