Skalní v ofsajde

Komedie, která v druhé půli začne nabírat na obrátkách a zvrhne se v šílenou crazy šílenost. Líbí se mně, že není poplatná své době, jako mnoho podobných snímků z počátku šedesátých let. Žádné budování se nekoná, tady jde čistě o sportovní nadšení a s ním spojené absurdně humorné situace. Nejlepší je, když se trojice kamarádů musí dostat na fotbalový zápas s Brazílií, jenže jsou zadrženi na policii a tak si musí přivodit horečku pomocí mýdla, křídy a kávy, aby je mohli odvézt do špitálu, kde by dostali injekci a hned mohli vyrazit na toužený zápas (tuhle vymakanost ještě několik let po natáčení praktikovali žáci a studenti na školách :)). Je to fakt kolikrát hodně ujetý, ale zábavný, často připomínající nějakou grotesku. Události, které František Dibarbora (Sekáč) prožívá s rodinou během jednoho týdne by se snad ani nedaly stihnout, proto je to fakt bláznivý. Nejsmutnější a tragický však zůstává fakt, že dva herci z trojice kamarádů spáchali sebevraždu. Anton Mrvečka trpěl nesnesitelnými bolestmi hlavy (až po smrti doktoři zjistili, že měl rozšířenou mozkovou atrofii) a v roce 1985 skočil z okna psychiatrické léčebny. Bylo mu 51 let. Arnošt Garlatty měl obrovské problémy s alkoholem a strašlivá rodinná tragédie zapříčinila to, že se oběsil v koupelně na prádelní šňůře. Zemřel v roce 1962 ve věku 45 let a Skalní v ofsajde byl jeho posledním celovečerním filmem. Přetěžké osudy.... (14.09.2021)

Podobný pocit, ako z filmu Šťastie príde v nedeľu. Vďaka bohu za kinematografiu, vďaka ktorej si môžeme pozrieť Bratislavu z doby nedávno až dávno minulej. Fotky sa nehýbu, takže filmy sú preto vzácnejšie. Neodporúčam dnešným fanúšikom Slovana Bratislava, ktorí smutne prechádzajú popri zdevastovanom štadióne Tehelného poľa. Alebo odporúčam, nech sa pozrú krutej pravde prostredníctvom slávnej histórie štadióna priamo do očí. Rodina, ale aj futbal je základom štátu! Po rokoch to už tak nefunguje, nostalgia však áno, ale bohvieká sranda to vďaka totálne briblblému a nelogickému chovaniu ústrednej architektonickej trojky nie je. (14.08.2012)

V ceskoslovenskej kinematografii v konciacich sa 50. rokoch pomaly ale isto ustupoval budovatelsky patos, a tak sa obcas natocila aj nejaka komedia. Ako napriklad tato. Namet o futbale je sam o sebe silny namet na komediu, ale pravdupovediac, tie na Slovensku sa prilis nevydarili. Tato je vsak vynimkou. 70 % (24.06.2014)

Príjemný humorný filmík o športe a čo všetko je skalný fanúšik schopný obetovať pre jeden zápas. Dokonca aj šťastie rodiny, či vlastné zdravie. Miestami často pritiahnuté za vlasy a pár scén zaváňalo dnes už trápnosťou, ale inak je to milé, nespútané, usmievavé a hlavne pomerne naivné. 70%. (27.10.2006)

Absolútna špička medzi komédiami, u ktorej mi je ľúto len to, že sa ju ani po toľkých rokoch nikto nepokúsil kolorizovať. Inak čo situácia to gag, nejaký vtip a pritom všetko také prirodzené. Na humor im stačili bežné životné situácie. Hoci sa tento film časovo aj herecky prelína s Šťastie príde v nedeľu, tento je z nich lepší, hoci oba filmy sú klenotmi. A podobajú sa aj v niečom smutnom. V obidvoch hrala ústredná trojica a v obidvoch dvaja z troch ukončili život priskoro a dobrovoľne. Len Dibarbora žil, koľko mohol. (21.03.2022)