47 róninů

Přiznám se, že jsem nikdy nějak zvlášť neinklinoval k fanatickým škrkavkám v kimonu s bušidó kodexem, který se sice tváří strašně čestně, ale paradoxně je nepěkně na palici... tedy snad v pubertálním mládí, ale to se nepočítá, hormonální změny v rachitickém těle jsou poměrně extrémní záležitostí a vychýlení zdravého rozumu snadné, navíc karate je svinstvo, jak ví každá evropská babička kopající hovno pod postel. Tedy jsem po skončení barevných ostrovních cingrlat pod knutou despotických šógunů sečetl, zhodnotil a odběhl si opláchnout penis hypermanganem, po prokapání oka borovou vodou a vypláchnutím tlamy rumem jsem dospěl k názoru, že tři pizdy jsou hodně a nekompromisně jednu katanou uťal. Já si prostě myslím, že to mají z těch ryb a jednou vydám vědeckou práci, která bude pojednávat o vlivu jodu na centrální nervovou soustavu, která pak nutí skelet, aby se servilně klaněl před každým čuramedánem, který si nezaslouží ani pochcat… Neplést se slušností, hrdostí a peytl ví čím ještě. Leda hovno! Japonská krutůra mě prostě míjí, tedy jsem velmi objektivně neobjektivní, a i když se zdá, že pověst o čtyřiceti sedmi samurajích je veskrze chlapská, heroická a ptáka topořící podívaná plná cti a hrdosti, pak je to pravda jen zčásti, druhá půlka je totálně blbá a blbější. Pokud mám hovořit k filmu, hrozně, ale šíleně jsem se nudil, závěrečná šípovaná, kudlovaná a sekaná byla sice ok, ale bylo toho málo, a když už mohl do rvačky zasáhnout se svým celým metrem a půl okovaný postrach z tábora padouchů, trčícím nad všemi jak hora Fudži, zrádní, šikmoocí trpajzlíci ho vyhodili do vzduchu…no, k hovnu. Opět zkrátka spíš pro děti, které se u každého Hobitka počurávají do šusťáků, fantasy mě nebere, ale byl bych ochoten udělat výjimku… ovšem to zazdily cupitající mořské Anny, cože konkubíny??? Jak asi roztáhnou nohy, he? Taky mi tam chyběl ňákej bílej xicht, či alespoň historicky přesný negroameričan. Jenkijové jdou zřejmě do sebe a Pearl Harbor pomstí rafinovaněji. Přesto kravina. (29.04.2014)

V Japonsku je historický príbeh o 47 Roninoch azda ten najznámejší. Bol už nespočetne krát pretavený do divadelných hier, románov, televíznych seriálov a filmov. Tomuto snímu avšak niečo chýba. Problém adaptácie je, že je vrcholne nejaponská. Prakticky všetko mimo rámca pôvodného príbehu do filmu nepatrí. Hlavný hrdina Kai je de facto postava navyše, akoby úplne vedľajšia, scenáristi sa jej urputne snažia pripísať nové línie, ďalej útek do provincie, love story s Mikou, Kaiov pôvod či určité schopnosti. Napríklad film je fantasy len do určitej miery. Je tu postava zlej čarodejnice, príšera v lese a istými schopnosťami oplýva aj hlavný hrdina Kai, ktorý ich však vytasí len raz a to v záverečnom boji. Film mohol dopadnúť proste aj lepšie. Herecké výkony fajn, kvalitná práca s kamerou a efektami i bohatá výprava. Myslím si že je to film hodný štyroch hviezd. (05.10.2014)

Ultimativní zoufalost. Přísahám bohu, že během první hodiny se v tom filmu nestane ale vůbec nic. A když se v druhé sem tam něco dít začne, přejete si, aby to zůstalo u toho ničeho. Po RIPD nejzprasenější blockbuster roku, kde je zároveň všechno a zároveň vymeteno. Keanuova upřímná snaha je především smutně směšná a vše ostatní už je jen smutné. (28.12.2013)

Nikdy se mi nestalo, že bych v kině usnul něco přes 5 minut, abych navíc v zápětí zjistil, že se za tu dobu na plátně absolutně nic nestalo. Totálně odfláklá práce po všech stránkách, která i přes svůj nesmyslně nabubřelý rozpočet vypadá jak pilot k seriálu na HBO a v němž je navíc postava Keanu Reevese vlastně naprosto zbytečná. Akce diváka většinou spíše uspává, přestříhávání je na filmu až bolestivě vidět a kromě závěrečné akce a jako vždy charismatického Hirojuki Sanady nemá film vůbec co nabídnout. Aspoň, že tento japonský řízek dostává minimálně stejně prostoru jako Reeves. Jeden z nejzbytečnějších filmů roku. (05.01.2014)

47 roninů je ve vztahu k tradicím film citlivý (což se projevuje i v jeho konci), a zároveň ovlivněný klasickými hollywoodskými principy: (a) individualismem skrze psychologické definování postav, (b) příčinným řetězením vyprávěných událostí, (c) dvěma liniemi akce, z nichž jedna je pracovní a druhá milostná. Právě neustálá oscilace filmu mezi těmito vzorci postupů podle mě utváří dynamiku ozvláštňování, jež jej sice (přeneseně řečeno) staví trochu mimo čas a prostor, ale zároveň ho činí jistou měrou nezaměnitelným a divácky lákavým. Více tady. (08.02.2014)