Reklama

Reklama

Nespoutaný Django

  • USA Django Unchained (více)
Trailer 2
USA, 2012, 165 min

Scénář:

Quentin Tarantino

Hrají:

Jamie Foxx, Christoph Waltz, Leonardo DiCaprio, Kerry Washington, Samuel L. Jackson, Walton Goggins, Dennis Christopher, James Remar, David Steen (více)
(další profese)

Píše se rok 1858 a v Americe právě probíhá občanská válka. Texasem vedou bratři Ace a Dicky Speckovi pěšky skupinu spoutaných černých otroků a mezi nimi je i hlavní hrdina otrok Django. Ten má šanci získat díky nájemnému lovci lidí dr. Schultzovi svobodu, pokud se mu povede dopadnout vraždící bratry Brittlovi. Djangovi se tak zároveň naskytne příležitost najít ženu, kterou musel před lety nedobrovolně opustit. Ani jeden z hlavních hrdinů však netuší, jak blízko jsou nejnebezpečnějšímu dobrodružství svého života... (TV Nova)

(více)

Videa (42)

Trailer 2

Recenze (3 235)

Bluntman 

všechny recenze uživatele

V předchozích Tarantinových filmech byly postavy součástí popkulturního světa: bavily se o něm, používaly tamní díla k definici sama sebe či k přepsání velké historie tak, jak ji známe. Tentokrát je ale vše jinak, protože se cinefilům známý svět popkultury, který je zkombinovaný do důsledně promyšlené koláže, využívá k velmi podvratnému komentáři společnosti. (Ve Spojených státech je třeba se ušpinit, jelikož fungují na principu "komoditního fetišismu" a lidé jsou nuceni hrát své role, čímž ztrácí svou identitu.) Vedle toho si ale poslední tarantinovku lze užít jako epickou podívanou, u které je dobré být obeznámen s inspiračními zdroji. Těch je přehršel (napříč kontinenty, roky i žánry) a velmi důmyslně se přepracovávají (hixploatace) či se sebeuvědoměle poukazuje na to, v čem předtím selhávaly, aby mohly být stvrzeny jako soběstačný žánr (blaxploatační western). Ovšem i necinefilové by mohli ocenit hru s diváckým očekáváním, jež je systematicky neuspokojováno (a když uspokojeno je, je dobré mít po ruce Kleenex), či efektivnost užitých stylistických prostředků a postupů (Django je Jackie Brownová s koulema, písně taktéž vyjadřuje myšleky či komentuje dění, kostýmy slouží - jako u Billa nebo Panchartů - k sebeurčení). Ačkoliv je mi stále nejbližší válečná eskapáda, nemám problém uznat, že druhý díl lekce alternativní historie je nejlepším snímkem QT. Více v polemické kritice. ()

H34D 

všechny recenze uživatele

Nechápu, jakou magií Tarantino disponuje (asi černou), že si mě dokázal opět takhle získat. Doslova ŽERU každý jeho dialog, monolog, slůvko... Očka mi žáří radostí a hýřím štěstím pokaždé, když nechá jeden ze svých pitoreskních charakterů promluvit. Django je vybroušený klenot ladně kombinující odkazy na klasický western, až nečekaně vyčnívající a fungující humor, impozantní vzestup otroka, boj za osudovou lásku, brutalitu hraničící s nevkusností i nezapomenutelné postavy podpořené charismatickými herci podávajícími maximum. Nespoutaný Django je esence všeho, co mám na filmu nejraději. Zpětně jsem schopen snímku připsat určité nedokonalosti (krapet natáhnutý závěr, Quentinovo rušivé cameo), ale já nechci - naopak si chci užívat ten slastný pocit, jako na projekci, pořád... 10/10 ()

Reklama

gudaulin odpad!

všechny recenze uživatele

Považuji se za racionálního muže, člověka vědy a ctitele přírodních zákonů. Nevěřím na vodníky a hejkaly, usmívám se nad výplody astrologů, krčím rameny nad vírou v proroctví a magii. Výjimečně ale narazím na mystérium, na něco, co zjevně překračuje hranice našeho světa, co nelze vysvětlit logikou, běžnými myšlenkovými postupy. Rozumím tomu, proč se kdysi Tarantino prosadil s Pulp Fiction - historkami z podsvětí. Jeho scénář rafinovaně pracoval s odkazy a popkulturou, byl novátorský a vtipný. Jenže jak přibývaly nové tituly, nápady se vytrácely, snaha být cool přecházela v křeč, citace se měnily v kopírování, snaha vyjít vstříc očekáváním fanoušků vedla ke ztrátě soudnosti. Úspěch ale kupodivu zůstal. Těžko říct, z čeho plynou extatické obdivné komentáře, snad za ně může davová sugesce, neznámé drogy nebo úplatky (ale v tom případě mě Tarantino hanebně vynechal). V celém filmu nacházím snad dvě vtipné scény - je jím představení Christopha Waltze a střetnutí s Ku-Klux-klanem. Zbytek je upocený jako humor cirkusového klauna z toho nejlacinějšího provinčního cirku po pár panácích vodky. Scénář je nenápaditý, opírá se o špatně napsané postavy, se kterými ostatně režisér neumí pracovat. Výsledkem je užvaněný, přestylizovaný a šablonovitý snímek s přetaženou stopáží. Takový Martin McDonagh dnes umí nadhled, hrátky se žánrovým očekáváním a pulpovou estetikou ve snímcích jako V Bruggách či Tři billboardy kousek za Ebbingem používat o několik tříd výš než Tarantino. Můžete si vykládat Nespoutaného Djanga jak chcete, ale pro mě je to případ slušně obsazeného, ale naprosto nezvládnutého filmu. Dlouhou dobu jsem měl tendenci Tarantinovu sebestřednost, nedostatek soudnosti a zjevné přešlapy přehlížet, teď to schytal naplno a možná i za má předchozí zklamání. Celkový dojem: 10 %. ()

Marigold 

všechny recenze uživatele

Černej dynamit. Provokativní kopanec do koulí, který Tarantino uštědřuje xenofobii a rasismu na poli žánru "bílého muže", jakým je western (zároveň ale svým způsobem nešetří ani "niggaz"). Pokud bych Djangovi něco vytýkal, bylo by to vedle toho, že některé části skutečně působí, jako by je střihal zfetovanej negr autogenem, pak snad jen hodně digitální look. Vím, že Tarantino prostě westernovým lokacím chtěl dodat moderní patinu, vím, že se nechtěl zbytečně svazovat konvencemi spaghtetti westernu, ale Django na některých místech vyhlíží stylisticky dost chatrně (spíš nestylově - vlastně myslím, že Django je v kině důležité vidět hlavně proto, aby si člověk užil sborové salvy smíchu). Tam bych ale skončil. Dokonalé punch lines (ty nedávají rány, ale trhají koule a rvou je do huby), skvělé herecké výkony přišité ke znamenitým postavám, absurdně černý humor, neodolatelné těkání mezi velebnou epikou, blaxploitation a grindhouse krvákem, dramatický timing, který si mě Tarantino získal po letech odporu v Panchartech. Co mě na jeho nových filmech baví nejvíc je, jak svou lehkou krvavou a neuctivou ruku obrací proti velkým dějinám a "sociokulturním" konceptům. Tahle černošská verze Nibelungů, kde bílá pýcha z KKK nevidí přes pytle na cestu a proti kolonelům v bílé bojuje Němec popíjející pivko... no prostě mě chytla za pytel. ()

Matty 

všechny recenze uživatele

Budu SPOILERovat. Druhé zhlédnutí objasnilo některé zdánlivé strukturní vady (trojitý konec, nefunkčnost milostné linie), ale stále mi přišlo, že film má zásadní problémy s tempem a soudružností: nepřetržité měnění tónu za pochodu je dost samoúčelné, některé záběry a scény z filmu čouhají (dvojité cameo Zoe Bell jako ženy sledující z okna přijíždějícího Djanga a Schultze a jako členky gangu). Nevadí, že postavy moc mluví o skutečnostech, které by se daly odbýt jedním záběrem – Tarantino byl v interiérových dialozích vždy silnější než ve vyprávění obrazy, takže lze pochopit, že krajina zde plní čistě dekorativní funkci. Vadí, že některé kecací scény vyprávění nikam neposunují, ani nenabízejí jinou přidanou filmovou hodnotu typu pozvolna gradovaného napětí (na čem z velké části stáli Pancharti). Vyloženě vycpávková je divně sestříhaná KKK odbočka po dopadení bratrů Brittleových (vložený flashback působí napoprvé poněkud matoucně). Jedna dějová linie byla uzavřena, k otevření další (Hildi) zatím nedošlo. Vyprávění několik minut stojí. Schultzovo následné zasvěcování Djanga do pravidel tržního mechanismu spouští rábovu proměnu v pána, která je završena v samém závěru radikální obměnou šatníku. Společně s výchovou ke kapitalismu ale dochází k poměrně zbytečnému (z hlediska vyprávění, nikoli diváckého požitku) výcviku Djanga v nejrychlejšího střelce amerického jihu. Vícevrstevnatá proměna protagonisty přesto patří k těm nejlépe vystupňovaným v rámci celé Tarantinovy filmografie. Od začátku jsme připraveni na Djangovo převzetí zodpovědnosti od jeho mistra, vůči němuž nejprve vystupuje jako malý chlapec, dychtivý dozvědět se, jak to bylo s tou německou princeznou. Postupně ale projevuje stále více samostatnosti, ačkoli mu role, které musí ztvárňovat a které mu rozhodně nejsou vlastní, brání naplno se projevit (jeho mikrosvět se musí podřizovat tomu Schultzovu, ač později, poprvé výrazně během scény se psy, se s ním dostává do konfliktu). S o to větší pompou může v blaxploitation finále převzít pozici hlavní morální autority, odhodit všechny masky (a sedlo z koně) a jako zcela svobodný hard ass nigga motherfucker postřílet asi dva tucty bílých padouchů (a jednoho bílého negra, který svého pána uctívá víc než vlastní matku a v rámci vyprávění prodělává ve vztahu ke svému mistrovi podobný významový posun jako Django). Django se konečně explicitně pouští do toho, co Tarantino dělá za kamerou – bourá stereotypy. Většina postav, na něž nezařaditelný německý ex-zubař a odpoutaný otrok narazí, totiž odpovídá určitému archetypu z americké mytologie nebo z exploatační kinematografie (mammy, jižanská kráska, eugenikou posedlý zlosyn). Výjimkou bohužel není ani Hildi, na Tarantina nezvykle plochá ženská postava, které je vesměs dovolena jenom brečet, křičet a nechat se zachraňovat. Nespoutaný Django je neuvěřitelně stylovou záležitostí, excelentní v mnoha dílčích oblastech (soundtrack, herci, punchlines) a odvážnou v nerespektování westernových konvencí (i když některé z nich – třeba střelbu na koně, nebo učinění využití bílých amerických kovbojů jako padouchů – už mnohem dříve porušili italští režiséři), ale v celku ne úplně vyladěnou. Z „dojmového“ hlediska jde ale intenzitou divácké potěchy o skoro dokonalý počin a některé scény z něj si ještě pustím mnohokrát. 80% Zajímavé komentáře: Marigold, kiddo, Bluntman, Slasher, Mertax, Šakal, mcb () (méně) (více)

Galerie (123)

Zajímavosti (129)

  • Leonardo DiCaprio (Calvin Candie) se dvakrát zranil během zkoušení scén. Poprvé, když při večeři třískl rukou do stolu a omylem udeřil skleničku, po čemž následovala Leova dokonalá improvizace, která byla nakonec použita ve filmu, a podruhé při scéně s kladivem, kdy se Leo praštil do hlavy. Ve filmu pak kladivo nahradila pěnová replika. (cihlenka)
  • Kromě hiphopu došlo ještě k dalšímu hudebnímu anachronismu. Děj se odehrává dva roky před začátkem občanské války. Během pití koňaku v lobby v Candylandu hraje otrokyně na harfu "Für Elise" od Beethovena. Tato skladba byla sice napsána v roce 1810, 51 let před občanskou válkou a 49 let před dějem filmu, avšak skladba byla publikována roku 1867, až po objevení rukopisu Ludwigem Nohlem. (Zdroj: ČSFD)
  • Film spôsobil rozkol medzi režisérom a skladateľskou legendou Enniom Morriconem. Ten prehlásil, že už s Tarantinom nikdy viac spolupracovať nebude, pretože, ako sa vyjadril, je hudba v jeho filmoch používaná úplne nezmyselne. Neskôr však spolupracovali na ďalšom režisérovo filme Osem hrozných, za ktorý Morricone získal Oscara. (Macejko)

Související novinky

Nový film Willa Smitha se odsouvá na příští rok

Nový film Willa Smitha se odsouvá na příští rok

10.05.2022

Příběh o tom, jak Willu Smithovi (Já, legenda, Král Richard) jedna facka změnila život, se bude psát nejspíš ještě nějakou dobu. V tuto chvíli má herec desetiletý zákaz účasti na Oscarech, přišel o… (více)

Tarantino potřebuje hit

Tarantino potřebuje hit

30.07.2019

Devátý snímek režiséra Quentina Tarantina Tenkrát v Hollywoodu započal svoji americkou jízdu za dolary. Za úvodní víkend z toho bylo 40,4 miliónů dolarů, Tarantinův rekord, film ale bude potřebovat… (více)

Tarantino znovu ulovil DiCapria

Tarantino znovu ulovil DiCapria

13.01.2018

Devátý film Quentina Tarantina nás zavede do roku 1969. Květinové hnutí bude pomalu končit, Amerikou otřese řádění Mansonova gangu, při němž zahyne herečka Sharon Tate, a jeden stárnoucí televizní… (více)

V pravé poledne čeká remake

V pravé poledne čeká remake

17.09.2016

Westerny v posledních letech slaví opatrný comeback. Opravdová kuráž vydělala 252 milionů dolarů, Nespoutaný Django si došel pro 424 milionů a za úspěch se dá považovat i 155 mega, jež nastřádala… (více)

Reklama

Reklama