Nespoutaný Django

V předchozích Tarantinových filmech byly postavy součástí popkulturního světa: bavily se o něm, používaly tamní díla k definici sama sebe či k přepsání velké historie tak, jak ji známe. Tentokrát je ale vše jinak, protože se cinefilům známý svět popkultury, který je zkombinovaný do důsledně promyšlené koláže, využívá k velmi podvratnému komentáři společnosti. (Ve Spojených státech je třeba se ušpinit, jelikož fungují na principu "komoditního fetišismu" a lidé jsou nuceni hrát své role, čímž ztrácí svou identitu.) Vedle toho si ale poslední tarantinovku lze užít jako epickou podívanou, u které je dobré být obeznámen s inspiračními zdroji. Těch je přehršel (napříč kontinenty, roky i žánry) a velmi důmyslně se přepracovávají (hixploatace) či se sebeuvědoměle poukazuje na to, v čem předtím selhávaly, aby mohly být stvrzeny jako soběstačný žánr (blaxploatační western). Ovšem i necinefilové by mohli ocenit hru s diváckým očekáváním, jež je systematicky neuspokojováno (a když uspokojeno je, je dobré mít po ruce Kleenex), či efektivnost užitých stylistických prostředků a postupů (Django je Jackie Brownová s koulema, písně taktéž vyjadřuje myšleky či komentuje dění, kostýmy slouží - jako u Billa nebo Panchartů - k sebeurčení). Ačkoliv je mi stále nejbližší válečná eskapáda, nemám problém uznat, že druhý díl lekce alternativní historie je nejlepším snímkem QT. Více v polemické kritice. (08.01.2013)

Nechápu, jakou magií Tarantino disponuje (asi černou), že si mě dokázal opět takhle získat. Doslova ŽERU každý jeho dialog, monolog, slůvko... Očka mi žáří radostí a hýřím štěstím pokaždé, když nechá jeden ze svých pitoreskních charakterů promluvit. Django je vybroušený klenot ladně kombinující odkazy na klasický western, až nečekaně vyčnívající a fungující humor, impozantní vzestup otroka, boj za osudovou lásku, brutalitu hraničící s nevkusností i nezapomenutelné postavy podpořené charismatickými herci podávajícími maximum. Nespoutaný Django je esence všeho, co mám na filmu nejraději. Zpětně jsem schopen snímku připsat určité nedokonalosti (krapet natáhnutý závěr, Quentinovo rušivé cameo), ale já nechci - naopak si chci užívat ten slastný pocit, jako na projekci, pořád... 10/10 (16.01.2013)

Považuji se za racionálního muže, člověka vědy a ctitele přírodních zákonů. Nevěřím na vodníky a hejkaly, usmívám se nad výplody astrologů, krčím rameny nad vírou v proroctví a magii. Výjimečně ale narazím na mystérium, na něco, co zjevně překračuje hranice našeho světa, co nelze vysvětlit logikou, běžnými myšlenkovými postupy. Rozumím tomu, proč se kdysi Tarantino prosadil s Pulp Fiction - historkami z podsvětí. Jeho scénář rafinovaně pracoval s odkazy a popkulturou, byl novátorský a vtipný. Jenže jak přibývaly nové tituly, nápady se vytrácely, snaha být cool přecházela v křeč, citace se měnily v kopírování, snaha vyjít vstříc očekáváním fanoušků vedla ke ztrátě soudnosti. Úspěch ale kupodivu zůstal. Těžko říct, z čeho plynou extatické obdivné komentáře, snad za ně může davová sugesce, neznámé drogy nebo úplatky (ale v tom případě mě Tarantino hanebně vynechal). V celém filmu nacházím snad dvě vtipné scény - je jím představení Christopha Waltze a střetnutí s Ku-Klux-klanem. Zbytek je upocený jako humor cirkusového klauna z toho nejlacinějšího provinčního cirku po pár panácích vodky. Scénář je nenápaditý, opírá se o špatně napsané postavy, se kterými ostatně režisér neumí pracovat. Výsledkem je užvaněný, přestylizovaný a šablonovitý snímek s přetaženou stopáží. Takový Martin McDonagh dnes umí nadhled, hrátky se žánrovým očekáváním a pulpovou estetikou ve snímcích jako V Bruggách či Tři billboardy kousek za Ebbingem používat o několik tříd výš než Tarantino. Můžete si vykládat Nespoutaného Djanga jak chcete, ale pro mě je to případ slušně obsazeného, ale naprosto nezvládnutého filmu. Dlouhou dobu jsem měl tendenci Tarantinovu sebestřednost, nedostatek soudnosti a zjevné přešlapy přehlížet, teď to schytal naplno a možná i za má předchozí zklamání. Celkový dojem: 10 %. (24.10.2018)

Černej dynamit. Provokativní kopanec do koulí, který Tarantino uštědřuje xenofobii a rasismu na poli žánru "bílého muže", jakým je western (zároveň ale svým způsobem nešetří ani "niggaz"). Pokud bych Djangovi něco vytýkal, bylo by to vedle toho, že některé části skutečně působí, jako by je střihal zfetovanej negr autogenem, pak snad jen hodně digitální look. Vím, že Tarantino prostě westernovým lokacím chtěl dodat moderní patinu, vím, že se nechtěl zbytečně svazovat konvencemi spaghtetti westernu, ale Django na některých místech vyhlíží stylisticky dost chatrně (spíš nestylově - vlastně myslím, že Django je v kině důležité vidět hlavně proto, aby si člověk užil sborové salvy smíchu). Tam bych ale skončil. Dokonalé punch lines (ty nedávají rány, ale trhají koule a rvou je do huby), skvělé herecké výkony přišité ke znamenitým postavám, absurdně černý humor, neodolatelné těkání mezi velebnou epikou, blaxploitation a grindhouse krvákem, dramatický timing, který si mě Tarantino získal po letech odporu v Panchartech. Co mě na jeho nových filmech baví nejvíc je, jak svou lehkou krvavou a neuctivou ruku obrací proti velkým dějinám a "sociokulturním" konceptům. Tahle černošská verze Nibelungů, kde bílá pýcha z KKK nevidí přes pytle na cestu a proti kolonelům v bílé bojuje Němec popíjející pivko... no prostě mě chytla za pytel. (08.01.2013)