Osm hrozných

Pane bože, někdo zastavte Tarantina před tím, než splní své výhrůžky a natočí ten svůj devátý a desátý film. Očividně kompletně zapomněl, co dělá dobrý film dobrým filmem, a co je ještě víc zásadní, zcela zapomněl, co dělalo jeho vlastní první filmy dobrými. Protože to docela určitě nebyly tři hodiny předhánění se v podělaných přízvucích, god dang it! (25.11.2017)

Délka a pomalý rozjezd, to zde někteří hodnotí záporně. Já ovšem vrním blahem a tleskám, ta pomalost zde byla využita naprosto účelně... a navíc diváka synchronizovala s tempem doby, kdy nebylo potřeba všechno rychle odkliknout a být online a na mobilu. Takhle parádnímu rozehrání postav smekám, ze všech udělalo pořádné postavy v příběhu, které vám nejsou šumák. Vydržel bych i o hodinu víc :-) ... jo a to gore... snad bylo opět, jak to režisér umí, především zahuštěno v uzavřeném prostoru, proto se zdálo tak hutné... jinak jako obvykle, přehnaný naturalismus (oxymoron) je vyprávěcím nástrojem, nikoli cílem. Na první dojem nejlepší Tarantinovka, uvidíme, až se mi to rozleží. P.S. točeno na Panavision 70mm, to fakt není film do obýváku nebo na notebook... (05.01.2016)

Wyomingskou chatovou zabijačku, co nebere ohled, jestli je prase Yankee, Rebel nebo cabron, lze rozdělit na dvě nepříliš symetrické půlky. Ta první expoziční je poměrně povislá a její náplní je před zrcadlem stojící nahý bílý negr Tarantino, kterého už z toho kontaktu s vlastním dingusem musí bolet dlaň. Ta druhá, o poznání pevnější, je očekávaně explicitní a podvratná a od okamžiku, kdy černý Hercule Poirot začne vyšetřovat travičství a protivníky vycukávat historkami o svém teplotním tělesu, i místy zábavná. No a mezi nimi je Hnědý věnec, kterým prolézají davy nekritických fandů a přitom by si maximálně zasloužil utřít za tu svou zesebeposranost Abovým psaním.. Je zvláštní, že o trup výš se nachází orgán, který si ve své skromnosti už přes padesát let drží laťku a bez něhož by Osma plná nenávisti ztratila několik motorických funkcí (ústřední hudební motiv ďábelsky zlověstný, doprovod scény pochodu nahého zajatce po sněhu zase připomene pouštní „Il Deserto“ z Hodný, zlý a ošklivý). Vlastně může i působit jako vzor pro režiséra, co si užívá uměle udržované aury geniálního scénáristy a jehož dílo má trvale sestupnou či stagnující tendenci. Co jsem napsal o Tarantinovi u Djanga, platí i teď, jen se to víko rakve možná nepatrně pootevřelo.. (02.02.2016)

Filmoví fajnšmekři naleznou odkazy na televizní westerny 50. let a další zapomenuté či neznámé bizarnosti, ke kterým se cinefil Tarantino vztahuje, i bez jejich znalosti má však film co nabídnout. Typicky dlouhé dialogy neberou konce, neboť se snímek de facto skládá jen z promluv jednotlivých postav. Ani kávový dýchánek zúčastněných není časem posezení beze slov či tlacháním o mizerném počasí. Všechny rozhovory mají svůj daný cíl, poskytují určitá vodítka k odhalení hledaných, budují napětí a na začátku seznamují s minulostí protagonistů. Režisér po nás chce trpělivost. Pokud budete po hodině zívat, můžou vás probrat finální jatka, těžko však doceníte břitkost dialogů a sofistikovaně rozesetá vodítka. To je také důvod, proč Tarantina milují dnešní otrlí teenageři a zároveň seriózní kritici, kteří však v režisérovi hledají někdy vrstvy, které ne vždy má./// Osmička je zejména v poslední třetině plná gore výjevů, jejichž děsivost snižují přehnané výstřiky krve či ironické hlášky. I přes nadsázku dokáže násilí však občas znechutit a místy jako by se film svou celkovou teatrálností stal parodií na sebe sama./// Mnoho replik je čistě komediálních a rozhodně nefungují všechny. Zároveň se však Tarantino nevzdává vážnějších tónů. Jedná se o jeho nejpolitičtější film, v němž komentuje etnické rozpolcení USA a rasismus, který tematizoval již v Djangovi. Ďábelský Jackson je pro něj vděčným instrumentem, který vyprávěním brutální historky o vynucené felaci přeneseně trestá (a doslova umlčuje) arogantního bílého může, který se v minulosti na černém tolikrát provinil. The nigger in the stable has a letter from Abraham Lincoln? [Kino] (10.03.2016)