Režie:
Quentin TarantinoScénář:
Quentin TarantinoKamera:
Robert RichardsonHudba:
Ennio MorriconeHrají:
Samuel L. Jackson, Kurt Russell, Jennifer Jason Leigh, Walton Goggins, Demián Bichir, Tim Roth, Michael Madsen, Bruce Dern, James Parks, Dana Gourrier (více)VOD (4)
Obsahy(2)
Několik let po občanské válce se zasněženými kopci Wyomingu řítí dostavník. Veze se v něm John Ruth (Kurt Russell), lovec lidí, známý také jako „Kat", a Daisy Domergueová (Jennifer Jason Leigh). Jeho čeká odměna, vypsaná na její hlavu, ji soud a oprátka. Po cestě potkají dva muže – majora Marquise Warrena (Samuel L. Jackson), bývalého vojáka, ze kterého se také stal obávaný lovec lidí a Chrise Mannixe (Walton Goggins), jižanského odpadlíka, který o sobě tvrdí, že je novým šerifem ve městě, kam mají všichni namířeno. Když jim silná vichřice zabrání pokračovat v cestě, rozhodnou se hledat útočiště v dřevěnici u Minnie, která je oblíbenou zastávkou dostavníků. Ve dveřích je však nevítá majitelka, ale několik cizinců, kteří se rozhodně netváří přívětivě. Nad horským průsmykem zuří sněhová bouře a osm pocestných začíná tušit, že se do města asi nedostanou... (Forum Film CZ)
(více)Videa (28)
Recenze (2 105)
Pane bože, někdo zastavte Tarantina před tím, než splní své výhrůžky a natočí ten svůj devátý a desátý film. Očividně kompletně zapomněl, co dělá dobrý film dobrým filmem, a co je ještě víc zásadní, zcela zapomněl, co dělalo jeho vlastní první filmy dobrými. Protože to docela určitě nebyly tři hodiny předhánění se v podělaných přízvucích, god dang it! ()
Délka a pomalý rozjezd, to zde někteří hodnotí záporně. Já ovšem vrním blahem a tleskám, ta pomalost zde byla využita naprosto účelně... a navíc diváka synchronizovala s tempem doby, kdy nebylo potřeba všechno rychle odkliknout a být online a na mobilu. Takhle parádnímu rozehrání postav smekám, ze všech udělalo pořádné postavy v příběhu, které vám nejsou šumák. Vydržel bych i o hodinu víc :-) ... jo a to gore... snad bylo opět, jak to režisér umí, především zahuštěno v uzavřeném prostoru, proto se zdálo tak hutné... jinak jako obvykle, přehnaný naturalismus (oxymoron) je vyprávěcím nástrojem, nikoli cílem. Na první dojem nejlepší Tarantinovka, uvidíme, až se mi to rozleží. P.S. točeno na Panavision 70mm, to fakt není film do obýváku nebo na notebook... ()
Wyomingskou chatovou zabijačku, co nebere ohled, jestli je prase Yankee, Rebel nebo cabron, lze rozdělit na dvě nepříliš symetrické půlky. Ta první expoziční je poměrně povislá a její náplní je před zrcadlem stojící nahý bílý negr Tarantino, kterého už z toho kontaktu s vlastním dingusem musí bolet dlaň. Ta druhá, o poznání pevnější, je očekávaně explicitní a podvratná a od okamžiku, kdy černý Hercule Poirot začne vyšetřovat travičství a protivníky vycukávat historkami o svém teplotním tělesu, i místy zábavná. No a mezi nimi je Hnědý věnec, kterým prolézají davy nekritických fandů a přitom by si maximálně zasloužil utřít za tu svou zesebeposranost Abovým psaním.. Je zvláštní, že o trup výš se nachází orgán, který si ve své skromnosti už přes padesát let drží laťku a bez něhož by Osma plná nenávisti ztratila několik motorických funkcí (ústřední hudební motiv ďábelsky zlověstný, doprovod scény pochodu nahého zajatce po sněhu zase připomene pouštní „Il Deserto“ z Hodný, zlý a ošklivý). Vlastně může i působit jako vzor pro režiséra, co si užívá uměle udržované aury geniálního scénáristy a jehož dílo má trvale sestupnou či stagnující tendenci. Co jsem napsal o Tarantinovi u Djanga, platí i teď, jen se to víko rakve možná nepatrně pootevřelo.. ()
Velký tarantinovský revival a po dlouhé době film, za který by mi nebylo líto zaplatit vyšší vstupné (ještě raději bych jej ovšem dal za projekci ze 70mm kopie). Tváře známé z předchozích filmů, návrat ke komornímu „whodunit“ pojetí Gaunerů (přestože epické ustavující záběry a nápadité využívání členitosti prostoru vyniknou nejlépe na velkém plátně), odkazování k vlastnímu univerzu (tabák Red Apple), členění do kapitol (které kromě rytmizace vyprávění slouží k odtajňování nových informací a přesměrování diváckých očekávání), nechronologická organizace vyprávění (nerozbíjející film, ale přispívající k jeho celistvosti), vizuální i motivické odkazy ke spaghetti westernům (Jackson stylizovaný jako Lee Van Cleef) nebo westernům Johna Forda, stejně jako ke (slapstick) splatterům nebo Carpenterově Věci, variování vyprávěcích schémat z blaxpoitation nebo samurajských filmů, nikoli jednotlivé scény, ale skoro celý film založený na čekání (nás a postav) na to, co se stane (a když se konečně něco stane, provokativně přichází – v roadshow verzi – přestávka, po které následuje flashback s godardovským autorským komentářem) a zda se v závěru ukáže, že spolu některé postavy byly propojené i jinak než řetězem. Právě neustále oddalování akce a dialogické natahování scén akce prostých, jimž trpělivost svých diváků rád pokoušel již zmíněný Godard (viz výsostně retardační scéna z U konce s dechem s Belmondem a Sebergovou žvanícími v hotelovém pokoji), dělá z Osmi hrozných unikátní film nejen v kontextu současné hollywoodské produkce, nabízející diváckou satisfakci mnohem rychleji, ale i Tarantinovy tvorby. Sadisticky dlouhou předehrou není jen první polovina filmu. Různé zdržovací taktiky režisér uplatňuje od začátku do konce a ještě postavy nechává, aby na to provokativně upozorňovaly (Let’s slow it down). Bez ohledu na množství rozpoznaných (sebe)referencí jde o mistrně napsaný a zahraný film, v němž do sebe nakonec vše elegantně zacvakne, jen to záměrně trvá déle než by bylo třeba, a který by jen zdánlivě fungoval stejně dobře jako divadelní hra (své divadelní aranžmá si film uvědomuje a s chutí jej tematizuje). Většina postav hraje nějakou roli a film velký díl svého napětí těží z nevědomosti postav/diváka, kdo tahá za který konec provazu. Přestože prolhané svině jsou v zásadě všichni (kdo není, dlouho nepřežije), vaše sympatie se budou neustále přesouvat od jedné postavy k další podle toho, co vám o ní Tarantino prozradí. Stejně velký podíl na dynamice filmu jako minuciózní redistribuce moci (tkvící nejen v tom, kdo má v ruce nabitou zbraň, ale také v tom, kdo co ví – viz celá čtvrtá kapitola) mají rychlé dialogy, energické herectví a pohyb kamery (vedoucí naši pozornost k důležitým motivům), nasvícení, přeostřování, práce s hloubkou (výškou a šířkou) prostoru nebo střih (zohledňující, kdo se na koho a jak dívá). Osm hrozných by ještě víc než Nespoutaný Django chtělo být politickou alegorií ve stylu podvratných counterculture westernů ze 70. let, upozorňující nepříliš citlivými prostředky na paralely mezi rasismem a kapitalismem. Doslovnost ideologické roviny filmu (hlášky jako „Když mají černí strach, bílí jsou v bezpečí“, rozčlenění baru na jednotlivé americké státy) kontrastuje s mnohem jemnějšími prostředky, jimiž Tarantino vyvolává napětí, vytváří stísňující atmosféru nedůvěry a sděluje podstatné informace o tom, kdo je čí spojenec nebo nepřítel. Přesto jde o znamenitou alegorii, podávající velmi znepokojivý a ne zcela jednoznačný komentář k různému pojetí práva a spravedlnosti. Tarantino natočil extrémně nihilistický western, který zdárně vytváří ovzduší doby, ve které lidi sjednocuje hlavně nenávist vůči společnému nepříteli. Především ale oplývá vypravěčskou obratností nejlepších románů Agathy Christie. Věřím, že stejně jako ony, také Osm hrozných bude s postupem času jenom zrát. 90% Zajímavé komentáře: Arbiter, Triple H () (méně) (více)
Filmoví fajnšmekři naleznou odkazy na televizní westerny 50. let a další zapomenuté či neznámé bizarnosti, ke kterým se cinefil Tarantino vztahuje, i bez jejich znalosti má však film co nabídnout. Typicky dlouhé dialogy neberou konce, neboť se snímek de facto skládá jen z promluv jednotlivých postav. Ani kávový dýchánek zúčastněných není časem posezení beze slov či tlacháním o mizerném počasí. Všechny rozhovory mají svůj daný cíl, poskytují určitá vodítka k odhalení hledaných, budují napětí a na začátku seznamují s minulostí protagonistů. Režisér po nás chce trpělivost. Pokud budete po hodině zívat, můžou vás probrat finální jatka, těžko však doceníte břitkost dialogů a sofistikovaně rozesetá vodítka. To je také důvod, proč Tarantina milují dnešní otrlí teenageři a zároveň seriózní kritici, kteří však v režisérovi hledají někdy vrstvy, které ne vždy má./// Osmička je zejména v poslední třetině plná gore výjevů, jejichž děsivost snižují přehnané výstřiky krve či ironické hlášky. I přes nadsázku dokáže násilí však občas znechutit a místy jako by se film svou celkovou teatrálností stal parodií na sebe sama./// Mnoho replik je čistě komediálních a rozhodně nefungují všechny. Zároveň se však Tarantino nevzdává vážnějších tónů. Jedná se o jeho nejpolitičtější film, v němž komentuje etnické rozpolcení USA a rasismus, který tematizoval již v Djangovi. Ďábelský Jackson je pro něj vděčným instrumentem, který vyprávěním brutální historky o vynucené felaci přeneseně trestá (a doslova umlčuje) arogantního bílého může, který se v minulosti na černém tolikrát provinil. The nigger in the stable has a letter from Abraham Lincoln? [Kino] ()
Galerie (80)
Zajímavosti (71)
- V původním scénáři byl Bob (Demián Bichir) Francouz, nikoliv Mexičan. (mmajjkii)
- Celosvětová premiéra proběhla 7. prosince 2015 v Los Angeles (Kalifornie, USA). (Varan)
- Jedná se již o šestou spolupráci Samuela L. Jacksona (major Marquis Warren) a režiséra Quentina Tarantina. Před tím se sešli u snímků Pulp Fiction: Historky z podsvětí (1994), Jackie Brown (1997), Kill Bill 2 (2004), Hanebný pancharti (2009) a Nespoutaný Django (2012). Jackson si navíc zahrál i ve filmu Pravdivá romance (1993), ke které napsal Tarantino scénář. (pan Hnědý)
Reklama