Ida

Krásný film, u jehož sledování jsem si pořád říkala Jak tohle skončí, proboha. A na konci mě čekalo další překvapení. Nevysvěcená jeptiška se poprvé v životě setkává se svou tetou a společně pátrají po své rodině. Teta je chladnokrevná, světem protřelá žena, proti ní působí křehká osoba jeptišky jako Boží světlo. A konec stojí za to. (28.03.2020)

Film, ktorý som mal dlho vyhliadnutý. Oscar za cudzojazyčný snímok proste lákal. Aké pozitívum som ale dostal? Jednak som si zlepšil svoju poľštinu, to bolo asi najväčším prínosom. Ďalej som zistil, že tí Poliaci síce vedia točiť filmy, všetky sú ale také smutné drámy, málo scenára, málo deja, často prázdnych situácií, statická kamera na jedno miesto alebo jednu tvár, hudba minimálna, to bol skôr negatívom, hoci chápem, že malo ísť o nejaký druh poetizckého vyjadrenia. Čiernobiele ladenie tu bolo vhodne zvolené, dodalo to dobovú atmosféru. Aká bola ale myšlienka? Poukázať, že sa arizoval za vojny židovský majetok a že Židia pri tom zomierali? Alebo to bola kritika komunistického režimu a ako môže poznačiť človeka, ktorý je nástrojom tohto systému? Prípadne to malo mať niečo s rehoľníctvom a že najprv treba zakázané ochutnať, aby obeta bola skutočnou obetou? Neviem, či to vie aspoň režisér. Ten totiž všetko naznačil, no nedopovedal. (20.06.2016)

Střet 2 naprosto odlišných žen, světů a hodnot. Pátrání po minulosti a vzájemné poznávání Anny/Idy a její tety mě moc bavilo. Stejně jako znázornění doby, ve které se příběh odehrával. K tomu to pomalé tempo vyprávění, delší záběry, černobílý obraz, skvostná hudba (!); to vše diváka navádí k vnímání, přemýšlení, vychutnávání…jo a k tomu „vychýlení“ hlavní hrdinky směrem ke konci filmu; zprvu mi přišlo přinejmenším zvláštní (možná až nepatřičné), ale její následné konečné rozhodnutí (ještě se symbolikou protijedoucích aut) mě pochybností docela účinně zbavilo (navíc došlo na tetina slova). Silné 4* a doufám, že Anninu představitelku ještě v něčem uvidím (ty její oči jsou fakt působivé…a co teprve, kdyby dostaly šanci v hororovém žánru). (10.07.2014)

Případ Pawlikowského a "Idy" v praxi ukazuje platnost odvěkého pravidla, že talent bez tématu není ničím, respektive, že nejpůsobivější díla vzniknou, když se tvůrci obrátí do sebe a věnuje se osobním tématům. Pawlikowski do té doby byl solidním, ale nijak zásadním filmařem s mnohaletou kariérou v oblasti esejistických dokumentů pro BBC a v nezávislých žánrovo-festivalových kruzích. "Ida" reflektuje jeho vlastní renesanci coby člověk a tvůrce v návaznosti na tragické události v jeho rodinném životě a zjevnou bilanci jeho vlastní identity a existence coby emigranta, kterého během dospívání matka vzala z Polska do Velké Británie. Pawlikowski film koncipoval jako reflexi Polska s jeho eticky problematickou historií a křivdami na druhých, se kterými se na rozdíl od něj a jeho hrdinky země nikdy nevypořádala. Právě skrze osobní rozměr ale "Ida" nespadne do historické teze o vině, ale naopak zůstává intimním filmem o svobodě, životních rozcestích a síle osobní volby, bez ohledu na to, jak může tato volba s ohledem na škatulky vyznívat nepřípustně. Zvolená stylizace s užitím klasického formátu a černobílého obrazu je současně otevřenou poctou kinematografii v době, do níž je film zasazen, ale současně využitím tohoto existujícího výrazového slovníků k vlastním cílům (jak je vidno nejen z koncepčního významového užití statických a pohyblivých záběrů, ale také z klaustrofobního rámování, které se postupně mění na detaily v závěru filmu). Zůstává paradoxem, že Polsko si po světovém úspěchu a oscarovém vítězství přivlastnilo jako svou vizitu film o přijetí minulosti, smíření se s ní a skrze to objevení nové síly pro vlastní život, tedy věcí, které tamní společnost a vláda zásadně popírají. (13.04.2020)

Celou dobu mě to svou rozvleklostí sralo takovým způsobem, že se probudilo moje iracionální já a snažilo se mi rozmluvit sázku na Idu v oscarových bojích. Přesně takové artové sračičky plné utrápených pohledů totiž Akademie vždy ráda ocení a tím ještě podpoří evropské režiséry zatvrzele vzpomínající na údajně zlaté časy Bergmana a Tarkovského, aby i nadále točili pseudointelektuální bláboly, na které do kina nikdo nechodí, což vede k upevnění výsadního postavení zámořské produkce na našem trhu. Pawlikowski měl alespoň soudnost a vystačil si s velice rozumnou stopáží. (11.01.2015)