Orfeus

O Orfeovi jsem věděl před zhlédnutím jen to, že jde o řeckou mytologickou postavu, pojí se s jakousi Euridikou a že se objevuje i v názvu Offenbachovy operety Orfeus v podsvětí. Ale tak, vzpomínám si, že když jsem kdysi prvně viděl Kam čert nemůže, o Faustovi jsem toho nevěděl tehdy víc a nemyslím, že by šlo o velkou překážku k tomu užít si film, který v ústřední zápletce ze slavného mýtu volně vychází. Rozpracování fantaskního námětu s přesunutím dávného mýtu do současnosti mě upoutalo, scénář je skvělý. Vyzdvihnout musím i zdařilý černobílý vizuál včetně velmi slušných triků a exteriéry vybombardovaných míst po válce tvoří velmi působivou kulisu pro podsvětí. Na francouzskou filmovou klasiku mě však Orfeus nemile překvapil až neobvykle málo výraznými hereckými výkony. Jean Marais mě navzdory své obrovské popularitě snad nikdy příliš neoslovil a zde jeho toporné přehrávání vyniklo o to víc, ztvárňuje-li převažně civilní postavu tehdejší současnosti. A možná za můj často slabší dojem může i celková stylizace, která s takovým námětem mohla zajít víc do mysteriózna, možná i lehce do horroru, uměl bych si v tom představit i trochu humoru, jenomže Cocteauův film, pokud odhlédnu od fantastického rámce, mi svou atmosférou připomínal spíše melodrama. Navzdory všem kladům a tomu, že mě více scén a nápadů (např. soudní tribunál v tajemném podsvětí) nadchlo, jsem se neubránil dojmu, že tenhle Orfeus již trochu zestárl. [70%] (05.01.2023)

Cocteauova nebezpečně hluboká pouť do podsvětí poezie, založená na aktualizovaném řeckém mýtu, odhaluje mnohonásobnou dvojsečnost básnické inspirace, vedle její omamující krásy a zraňující bolesti (jež ostatně tvorbu podmiňuje) je to především věčnost navracení: skutečnosti, přítomnému okamžiku, neřkuli životu samému se lze přiblížit (a neztratit přitom vše, tj. sebe sama) jen jeho vnitřní sugescí nebo po zapomenutí jeho nahrazením obrazem vtělujícím jeho ideu. Odtud i věčnost mýtu a současně: naše předurčenost jím. Jsme na cestě kupředu a současně se vracíme. (15.09.2010)

Antoine de Saint-Exupéry řekl, že dokonalé není to, k čemu se už nedá nic přidat, ale to, od čeho se nedá nic odebrat. V tomhle ohledu je pro mě Orfeus dokonalý. Ani jedna scéna mi tu nepřišla navíc, příběh mě úplně vtáhl a prestože jsem za sebou měl na festivalu už 9 celovečeráků, zapomněl jsem na bolesti krku, očí i zadku a maximálně se do této fascinující moderní verze známého mýtu ponořil. Převozník, co vás na onen svět převeze v limuzíně, smrtonoši na motorkách a krásná smrt s vosím pasem... Skvělá podívaná pro diváka, co umí vypnout logické myšlení a nechat na sebe film prostě působit. (04.08.2011)

Až Vám přejde chuť rozjímat nad svými trampotami, můžete meditovat o podnětném vztahu Jeana Cocteaua a Jeana Maraise (třeba v rámci formule Jean na druhou, nebo o smrti, která s námi chvíli pobývala, potom odešla, ale zajisté zase přijde. A když nic z toho, pak alespoň to tom, jak si moderní filmovou hudbu představuje Georges Auric. Samozřejmě nejzajímavější je potkat svou smrt a žít s ní, i když (nebo přestože) "vyžaduje absolutní disciplínu". Ale kdo by po ní netoužil (po disciplíně), kolik až bylo na světě utopií, které ji také vyžadovaly. Kdybych se díval pečlivěji (tak jako Cocteau), možná bych ji (smrt) také spatřil; možná jsem ji spatřil, možná s ní žiji. A také možná je to úplně jinak, živí a mrtví se trochu pomuchlují a pak si jdou svou cestou... Viděl jsem novou vyčištěnou a upravenou kopii, doporučuji. (29.09.2015)

Podobenstvo o smrti a nesmrteľnosti, za svoj námet si Jean Cocteau zvolil starodávnu legendu o Orfeovi. Príbeh je posunutý do súčasnosti a podsúva množstvo otázok, je však natočený zručne a jednoducho, využíva sa zrozumiteľnosť a tajomné sekvencie vyvolávajú divákovu pozornosť. Jean Marais a jeho herecké polohy sú príjemným osviežením. (14.08.2021)