Divočina

„NEMŮŽU SE DOČKAT, AŽ TO BUDE ZA MNOU. ALE TAKY MÁM ŠÍLENÝ STRACH. AŽ SE VRÁTÍM, BUDU TOTÁLNĚ NA MIZINĚ. A BUDU MUSET ZAČÍT ŽÍT. NEVÍM, JESTLI JSEM PŘIPRAVENÁ…“ /// Útěk do divočiny z jinýho důvodu. Cheryl řeší holčičí (ty vole, její 26!) problémy chlapskou metodou, a tak se vydává na 1800 km dlouhou cestu za poznáním. Je to vejlet plnej pocitů. Cheryl vzpomíná, trochu přemejšlí a člověku nakonec stejně nezbyde nic jinýho, než ji závidět. Její cesta totiž vede k vysvobození a nalezení lepšího já. Tuhle road movie, s trochou mouder a spoustou pravdy – byť z holčičího pohledu, můžete použít jako návod na vypořádání se ze svým zkurveným životem. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Knihu „Wild: From Lost to Found on the Pacific Crest Trail“, kterou v roce 2012 napsala Cheryl Strayed, číst nebudu. 2.) Zjistím, co musím udělat, abych o sobě něco zjistil. (promiskuita a chlast už nezabíraj) 3.) Thx za titule ,,tejna7“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (25.02.2015)

Divočina těží hlavně a pouze z flashbacků, které by tak měly být propracovanou dominantou celého snímku. Opak je pravdou. Ač není zpracování pohledů do minulostí vyloženě špatné, svým obsahem nezanechávají žádné emoce a případně i soucit s hlavní hrdinkou. Putování samotnou divočinou je jen takový lehký bonus, který ale také zůstal za očekáváním. Průměrný a zapomenutelný film. /60%/ (Kino - Prom.) (03.05.2015)

Jean-Marc Vallée po absolutním Klubu poslední naděje jen těžko mohl překonat na maximum nastavenou uměleckou laťku, tak natočil cosi jako oddychový film, zkusil to oklikou přes Útěk do divočiny v ženském přechýlení. Problém ovšem vyvstal v tom, že se tu stýkají hned dva nesourodé žánry - dobrodružný film o cestě coby cíli a rodinné drama; ta linka cesty mne bavila a přišla mi návodová a povznášející, kdežto linka flashbacků ke vztahu dcera - matka a jejímu smutnému konci mne vlastně dost nudila a přišla trochu nadbytečná (chápu ale, že vzešla už z knižní předlohy a asi by se dost těžko vypreparovala), na milost jsem ji vzal až v očistné scéně s lamou, babičkou a její malou vnučkou...tam se tvůrcům povedlo dosáhnout katarze a obě linky konečně emočně propojit... Should i stay or shoud i go? PS: Jsem zvědav, kdy na fenomén filmového hikingu zareaguje česká kinematografie...co třeba příběh nějakého Čecha absolvujícího Svatojakubskou pouť z Čech do Santiaga de Compostela? (16.03.2015)

Holka s krosnou na zádech, to je přesně něco pro mě. I když teda upřímně, Reese alias Cheryl, mnohem bezpečněji bych se na PCT cítil sám než s tebou. Kdo chlastá tvrdí, že pravý charakter člověka vyleze na povrch po osmém pivu. To těžko posoudím, protože tolik piv jsem dohromady vypil možná tak za celý loňský rok. Podle mých měřítek se opravdová člověčí velikost ukáže v horách. Tamodtud vás po zavíračce nikdo neodtáhne domů do postele, kde si hezky v klídku vystřízlivíte, v horách si nemávnete na taxíka a hory taky na rozdíl od hospody nemají ústřední topení. A stejně tak, jako se v horách ukážou ty pravé kule lidské, ukáže je i film točený v přírodě. Nemyslím si, že by životní osud Cheryl byl něčím mimořádně výjimečným, prošla si sice pořádnou kupou hnoje, ale to se tak holt někdy někomu stane... Výjimečné je to, jak tomu všemu z vysoka flusla do ksichtu. A výjimečné je i to, jak Jean-Marc všechno zachytil. Slovy neznámého autora: "I když se nedostává sil, již sama vůle je hodna chvály." (Challenge Tour 2015, film č.8) (10.04.2015)

Reese nám trošku zestárla, malinko zhubla a hlavně úplně změnila image. Blbou blondýnu vyměnila za úchvatnou krajinu, pubertální kámošky za batoh, spacák a pevné boty. Vyrazila sama do přírody, vyčistit si hlavu, zavzpomínat, bilancovat a možná si nějak přerovnat svůj dosavadní život. A jde jí to všechno tak nějak na půl. Hlavní problém spatřuji v obsazení hlavní hrdinky. Vůbec ne co se týče jejího herectví, ale spíše typu. Prostě mi do tohoto prostředí nějak dvakrát nesedla a zbytek filmu tenhle můj dojem napravil už jenom nepatrně. Když si vzpomenu na výraz v očích Emileho Hirsche v Útěku do divočiny, nebo pohled Miy Wasikovské ve filmu Tracks, tam jsem jim věřil naprosto všechno. Tady toho bohužel nebylo tolik. To ani náhodou. (11.02.2015)