V tichu

Po skvělých Poupatech je míra zklamání téměř hmatatelná. Film nemá děj a je jen sledem scének z koncentračních a pracovních táborů, kterým předcházely přesvětlené a naivně hřejivé scény z doby před válkou, kdy všichni byli šťastní, usmívali se a všechno bylo optimistické a veselé. Ten asi půltucet Židů, jejichž osudy sledujeme, nemá téměř žádnou expozici (lupnout vedle nich titulek se jménem a s popisem zaměstnání opravdu nestačí) a film je ještě zcizuje tím, že ani jeden z nich za celou dobu nevydá ani hlásku - kromě křiku a zpěvu se veškeré dialogy a monology odehrávají výhradně v rámci voiceoverů. Stejně jako se na začátku tiskne lexikon židovských umělců, tak Zdeněk Jiráský předkládá ve svém filmu lexikon všech možných utrpení, kterými si lidé v koncentráku prošli, ale činí tak neskutečně lacině (je tu opravdu všechno, včetně oběšence, plačící holčičky, vraždy novorozence, smutných psích očiček...) a ve své úporné snaze vymáčknout z diváka slzu selhává na celé čáře. (07.07.2014)

[IFF 2014] Dávno som nevidel prázdnejší film. Už programové anotácie, upozorňujúce na vizuálnu pôsobivosť a výraznú hudobnú zložku dávali jasne vedieť, že pes bude zakopaný v dramatickom trojuholníku. Skutočnosť je taká, že tu vlastne takmer nie je. Jiráský sa sústredí na formu v snahe priniesť niečo nové a dávno vyčerpanú tému uchopiť odlišne, než väčšina tvorcov, ale zabúda pri tom na elementárne základy. A to si nemilosrdne vyberá svoju daň. Stvoril filmový ekvivalent koncentračného tábora, do ktorého násilím dovliekol diváka a nechal pretrpieť osemdesiatštyri minút v mukách, aké sa chvíľami takmer vyrovnajú tým, ktoré prežívajú jeho hrdinovia na plátne. Muži a ženy, ktorých osudy majú vzbudiť súcit, možno nie sú len číslami, ale viac než neznáme mená bez osobnosti neznamenajú. Epizodicky roztrieštený scenár s nálepkou "umenie" je len prostoduchým zlepencom nesúvislých scén, ktoré poskakujú medzi jednotlivými postavami. Kontrastné odlíšenie idylického predvojnového stavu a tragickej osudovej peripetie (ktorú spúšťa vydanie lexikónu židovských hudobníkov) pomocou svetložltých a tmavomodrých filtrov je dvojsečnou zbraňou - síce prispieva k nadpriemernej vizuálnej stránke a baladickosti, ktorú podnecuje aj umiestnenie role rozprávača výlučne do voiceoverov, ale naďalej splošťuje dej, ktorý hrá naproti obrazu len dvojicou farieb - čiernou a bielou. Nedokáže si ustriehnuť scénu a dobovej atmosfére s uchádzajúcou výpravou podlamujú nohy školácke chyby (tu a tam sa v zábere objaví socialistická budova s plastovými oknami, alebo zvolená hudba nie tak celkom sedí k danému roku). Herci sa do postáv nevciťujú a panoptikum ľudí, okusujúcich hrôzy nacizmu, nevyvoláva chladnosťou podania nijakú odozvu v diváckej empatii. V tichu je príznačný názov pre film, ktorý skrýva fakt, že nemá čo povedať, za uhladenú formu. Sám sa divím, že som ten nevyrovnaný, ťažkopádny a otupujúci prvoplánový útok na city pretrpel až do konca. Ak je toto predstava producentov o divácky úspešnom tuzemskom koprodukčnom blockbusteri, niečo je zle. Jedna hviezda za kameru a Judit Bárdos, ktorá akýmsi nevysvetliteľným spôsobom vnáša do každého filmu, nehľadiac na jeho kvalitu, svoje zvláštne kúzlo (a nemusí preto ani nijak výnimočne dobre hrať). 15% (17.11.2014)

Zdá se že loňský rok byl na dobré fimy mimořádně plodný. Naprosto nový pohled do minulosti už tolikrát přetřásané, tentokráte z pohledu židovských hudebníků. Vhodně zvolený formát deníkových záznamů provázené dokumentárně laděnými obrazy. Výborný kontrast ve veselosti předválečného prvorepublikového života a pozdějších temných událostí. Neskutečně dynymické i díky nakažlivě optimisticé hudbě. Doporučuji poslechnout si i další písně Comedian Harmonists (Ta použitá ve filmu se jmenuje Veronika, der Lenz ist da.) (07.05.2015)

V týhle podobě si to umím představit jako knihu, dokument nebo polodokument. Ale jako drama je to disfunkční v podstatě ve všech ohledech, protože se nevypráví, ale jen černobile (metaforicky řečeno) zobrazuje, ikonizuje a pro hloupé i dovysvětluje skrze voiceovery. Koncipovat scénu tak, že na sebe dva Židé v koncentráku koukají a ve voiceroveru se líčí, jak se oba milují a chtějí přežít jen kvůli sobě, je podobný fail jako kdybyste šli do restaurace, objednali si pizzu a vrchnímu vysvětlovali, že si ji dáváte, protože ji máte rádi. Narative skill level: Captain Obvious. (10.07.2014)

Druhá světová válka, Židé a příběh, který je tentokrát netradičně vyprávěn přes voiceovery, a ne dialogy. V úvodu to působí poměrně nepřirozeně, v pozdějších scénách, kde se stupňuje odtrženost jednotlivých postav od okolního světa, to už dává smysl o něco větší. Jenže největší originalita snímku je zároveň nejspíše i jeho největším problémem: o postavách se toho moc nedozvíte, interakci mezi nimi nevidíte. Výsledkem je tak emocionálně odtažitý, řemeslně však nesmírně povedený film. (08.07.2014)