V tichu

Druhá světová válka, Židé a příběh, který je tentokrát netradičně vyprávěn přes voiceovery, a ne dialogy. V úvodu to působí poměrně nepřirozeně, v pozdějších scénách, kde se stupňuje odtrženost jednotlivých postav od okolního světa, to už dává smysl o něco větší. Jenže největší originalita snímku je zároveň nejspíše i jeho největším problémem: o postavách se toho moc nedozvíte, interakci mezi nimi nevidíte. Výsledkem je tak emocionálně odtažitý, řemeslně však nesmírně povedený film. (08.07.2014)

V týhle podobě si to umím představit jako knihu, dokument nebo polodokument. Ale jako drama je to disfunkční v podstatě ve všech ohledech, protože se nevypráví, ale jen černobile (metaforicky řečeno) zobrazuje, ikonizuje a pro hloupé i dovysvětluje skrze voiceovery. Koncipovat scénu tak, že na sebe dva Židé v koncentráku koukají a ve voiceroveru se líčí, jak se oba milují a chtějí přežít jen kvůli sobě, je podobný fail jako kdybyste šli do restaurace, objednali si pizzu a vrchnímu vysvětlovali, že si ji dáváte, protože ji máte rádi. Narative skill level: Captain Obvious. (10.07.2014)

Citově prázdný experiment. Nakonec mě z toho zaujalo jen, že předobrazy těch plakátových postav skutečně žily. Pokud jste viděli jediný film o Židech za druhé světové války, stěží vám tento snímek přinese něco nového. Navíc jsou všude místo dialogů komentáře, které to všechno ještě více odcizují, takže nakonec jediným světlým bodem je účast krásných dívek před kamerou (z nich zřejmě jen Judit Bárdos předvádí i nějaký herecký výkon). Fakt už jsem dlouho neměl z filmu takový pocit zbytečnosti a vyhozených peněz. (10.05.2015)

Po skvělých Poupatech je míra zklamání téměř hmatatelná. Film nemá děj a je jen sledem scének z koncentračních a pracovních táborů, kterým předcházely přesvětlené a naivně hřejivé scény z doby před válkou, kdy všichni byli šťastní, usmívali se a všechno bylo optimistické a veselé. Ten asi půltucet Židů, jejichž osudy sledujeme, nemá téměř žádnou expozici (lupnout vedle nich titulek se jménem a s popisem zaměstnání opravdu nestačí) a film je ještě zcizuje tím, že ani jeden z nich za celou dobu nevydá ani hlásku - kromě křiku a zpěvu se veškeré dialogy a monology odehrávají výhradně v rámci voiceoverů. Stejně jako se na začátku tiskne lexikon židovských umělců, tak Zdeněk Jiráský předkládá ve svém filmu lexikon všech možných utrpení, kterými si lidé v koncentráku prošli, ale činí tak neskutečně lacině (je tu opravdu všechno, včetně oběšence, plačící holčičky, vraždy novorozence, smutných psích očiček...) a ve své úporné snaze vymáčknout z diváka slzu selhává na celé čáře. (07.07.2014)

Prekvapuje ma pomerne vlažný ohlas tohoto filmu. Témou síce neprináša nič nové, avšak V tichu je film zameraný na formu. A tá je na tunajšie pomery vskutku výnimočná. Odhliadnuc od absencie dialógov tu máme skoky v čase, náhle zmeny nálad a postupné odcudzovanie sa publiku. Vrcholom je potom záverečná mozaika. Že to až tak divácky príťažlivé a emocionálne silné nie je, je druhá vec. (14.11.2014)