Tak daleko, tak blízko

Jsem vděčná za takové dokumenty, které mně bez příkras ukáží, co taková nemoc obnáší, že ji nelze zaškatulkovat, protože právě tahle nemoc se projevuje mnoha specifickými vzorci chování. Díky Jaroslavu Vojtkovi za to, že do toho šel a mnohým tím mohl poskytnout vodítko k lepšímu pochopení takto nemocného člověka. (10.12.2015)

Keď porovnám s "autistickou" poviedkou v hranom debute Jara Vojteka Deti, napadá ma hriešna(?) myšlienka, či by nemal zostať dokumentaristom. Tu je na danú tému oveľa emotívnejší pohľad aj takmer identická scéna(u zubárky) vyznieva oveľa silnejšie, dokonca je tu aj prítomný humor, čoho aspoň štipka chýbala Deťom/ale tá chýba takmer všetkým slovenským súčasným "realistickým" filmárom/, tu sa po skončení filmu naozaj dostaví katarzia a napadajú vás mnohé reflexie videného. P.S: Pôvodne som dal štyri hviezdičky, ale potom sa mi to uležalo v hlave a dávam plný počet za pootvorenie dverí do sveta, pred ktorým mnohí utekajú... (14.04.2015)

Budem sa opakovať, ale súčasné sk dokumenty sú skôr materiálom pre festivaly dokumentárneho filmu alebo do televízie, ako pre širokú distribúciu. Ale to je môj problém. Pri tomto filme ma viac krát napadla myšlienka o relativite šťastia, nechápať všetky súvislosti života a spoločnosti je mnohokrát výhoda. Ďalej je otázne, či zrovna autizmus je vývojová porucha, s poruchami vývoja jednotlivcov sa stretávame každodenne. Možno si to hovorí niekto aj o mne, neviem. Autisti vo filme sa usmievajú častejšie, ako ľudia ktorých vidím v mhd, so what's the problem... (16.09.2015)

A je tu zase ďalší zo série skvelých dokumentov slovenskej produkcie, ktorý nás núti zamyslieť sa nad životom a nad tým, ako je nám bežným ľuďom dobre a čo všetko nemusíme riešiť. Dokument pojednáva o štyroch rôznych druhoch autizmu cez reálne príbehy a autentické scény slovenských rodín, ktoré sú zasiahnuté touto chorobou, o ktorej aj napriek technickému pokroku vieme tak pramálo. Na prvý pohľad síce veľmi monotónny snímok, ale s veľkou hodnotou. 75 % (15.09.2016)

Viděl jsem spoustu rozhovorů v pořadu Přicházíme v míru u Duška a všechny byly super. Obohacující, silné, úsměvné a především pozitivní. Pozitivní i přesto, že se prakticky neustále hovořilo o problémech autistů a rozdílech autistů a normálů. Částečně z něj a z jeho hostů vyšel také Normální autistický film od Miroslava Janka, pro zájemce za pozornost určitě stojí. Tak daleko, tak blízko je slovenský dokument na stejné téma z roku 2014. Formálně je to průměrný dokument, které spíše jen pozoruje a je zařazením časosběrný... točilo se sedm let! Nesedlo mi jen neustálé přeskakování z dítěte na dítě. Zbytečně to rušilo a vytrhávalo z pozornosti. Když už jsem se naladil na jedno dítě a rodinu, střih a byl jsem u jiné rodiny s jinými nároky a jinými problémy. To je ale asi jediná výtka. Obsahově je to totiž síla. Opět zobrazuje autistické děti a tentokrát nejen ty vysokofunční autisty, ale také ty, které není možné zapojit do naší běžné společnosti a potřebují speciální a neustálou péči. Největší uznání si zaslouží rodiny a rodiče, kteří se o autisty starají. Ty finanční, fyzické i psychické nároky a vypětí jsou obrovské, smekám před nimi. Navíc největší síla dokumentu je v tom pozitivním vyznění. Když opravdu chcete, dokážete změnit svět a udělat i pro autistu krásné místo na světě. „Na Slovensku není místo, kde by se o autistu mohli postarat. Budeš si ho muset postavit!“ No a jeden otec se do toho dal a ze zchátralé školy v malé dědině vybudoval centrum, které se dokáže starat o deset autistů. Ti tam fungují, téměř nemají své záchvaty, jsou spokojení a občas se usmívají. Mně nezbývá než před tím člověkem smeknout.  Pro zájemce: https://takdalekotakblizko.forfilm.sk/ (03.06.2024)