Spojenci

Robert Zemeckis se rád zabývá minulostí, všechny jeho slavné filmy z přelomu 80. a 90. let jsou plné dobrodružství, vášně a radosti, kterou dokáže zprostředkovat výhradně filmové médium jako takové. Romancing the Stone, Back to the Future, Who Framed Roger Rabbit, Death Becomes Her... Vždycky to mělo nádech starých dobrých časů. A Allied skutečně staré dobré časy jsou, odkazují na Casablancu, servírují akci, špionáž, romanci, neparodují ani ve scénách s nacisty, jen nostalgicky vzpomínají na dobu, kterou si romanticky idealizujeme. (26.02.2022)

Cože? Angelina Jolie označila tento snímek za „nejhorší film všech dob“?! Jak jen mohla! Ta pizda! Avšak pokud je její výrok stejně důvěryhodný jako Enšpíglův výrok, že „Angelina Jolie označila tento snímek za nejhorší film všech dob“, pak zůstávám klidný. Pokud totiž Enšpígl čte stejně jako píše, pak pravděpodobně došlo k mylnému pochopení sdělené informace a Angelina novinářům ve skutečnosti řekla: „Co? Jakej Alájd zas? Teď nevotravujte, jdu Abdu Jamal Samirovi koupit do Bombajshopu nějaký bratříčky.“ Takže ne, tento výrok, ať je jeho autenticita jakákoliv, rozhodně není pravdivý. Robert prostě nemůže natočit špatný film, nebo alespoň ne nic horšího, než je Tomb Raider, na to zkrátka platí vesmírné zákony. Nejenže jsou Spojenci vizuálně extatičtí, ale navíc jsem u nich měl samým napětím sevřenou prdel tak mocně, že bych si v ní mohl otevřít pobočku kamenolomu. Já mám prostě filmy z téhle doby rád. Z doby, kdy se bezdůvodně vyvražďovali židi, ženy, děti a na zahradě jste si nemohli udělat grilovačku, aniž by tu nebylo riziko, že se vám může na barák kdykoliv zřítit skopčácký bombardér a zabít celou vaši rodinu. Člověk byl tenkrát tak nějak pořád ve střehu a aspoň neměl čas na čtení plitkých bulvárních sraček. (14.02.2017)

Hodně jsem se rozhodoval jestli mám hodnotit na 80% nebo 60%, je to totiž úplně přesně 70%. První půle doslova nuda. Je to takový hezký příběh s hezkou výpravou kde se nic neděje, poznáte krásy Casablanky z roku 1942, krásný francouzský styl budov á la Paříž s nádechem orientu, chodící velbloudy v ulicích a staré auta z třetí říše. Prostě idylka na sobotní dopolední oddech po páteční pařbě, kdy se vám nechce moc přemýšlet a kdy si chcete uvařit snídani a u filmu luštit třeba křížovky, nebo posílat fotky z předešlého večírku. Jenže kvůli tomu do kina nechodíme, že? Druhá půle začala alespoň trošku povedenou scénou s písečnou bouří a ta mi trošku nabudila testosteron a já se začal konečně probouzet z deliria. Začal jsem lehce vnímat problémy nacisty ovládanému Vichistickému režimu v této orientální zemi, kterou chtěli spojenci získát díky strategicky významnému přístavu. Začal jsem jim fandit, ale stále taková pohodička idylka, která už byla i skoro ve 3/4 a stávalo se to tak trochu nechutně nezajímavé. Poté konečně pořádný zvrat, a začalo ródeo, které si Brat Pitt alias Max Vatan vysnil po válce. Posledních 30 minut opravdu tedy konečně obrat a mě film začal opravdu bavit. Byly v něm cítit konečně pravé emoce, jenže dalo se jim věřit? Poslední scénu milostného páru jsem hltal a zanechala ve mě hluboký dojem, odcházel jsem ze sálu spokojen. Zemeckis má ale na víc, stejně jako film a doma se mi rozložilo, že vlastně konec zachránil vše a mohli v klidu vypustit 80 minut filmu. Proto nakonec pouze za *** i když pocitově na 69,9%. Výkony Pitta a Cotillard nezklamali. (26.01.2017)

Jak trefně poznamenal můj bratr: "jako když jíš suchou rejži". Někdo jako Zemeckis by neměl mít problém vymáčknout z (jakéhokoli!) filmu daleko více emocí, pravdou ale je, že poslední dobou už mu to režírování nějak nejde... MAROCKÁ část je relativně dobrá, zato LONDÝNSKÁ je tak nijaká, že ji ani zdařilá FRANCOUZSKÁ vsuvka nezachrání. 2,5*. (26.01.2017)

Jejda, nevtáhlo. Nevěřil jsem oné osudovosti, postavy mi nepřirostly k srdci, nedržel jsem jim palce. A závěrečné vyústění tak nějak přišlo a jeden jakože vášnivý páreček odvály vyběhnuvší titulky. Francouzka a Kanaďan. Setkali se za války, v marocké Casablance měli předstírat manželství, přitom se do té doby vůbec neznali. Cílem jejich snažení je atentát na nacistického důstojníka. Z role nevypadnou, přičemž se do sebe (jak jinak) zamilují. Na první pohled všechno klape. Jenže na druhý záhy odhalíme, že scénárista Steven Knight absolutně zklamal. Z příjemně vypadajícího retra čiší chlad. Ať jsou postavy v posteli, na večírku, s potomkem na dece nebo si to rozdávají v písečné bouři (bože). Výsledek působí strojeně i trochu neupřímně. A hlavně nemá pražádnou tvář. Nedozvíme se nic o jejich motivacích, odveta za útok nepřichází, na předchozí dění zapomeneme a přichází další ze změn žánru odstartovaná křečovitým porodem a pokračující něčím, co se neliší od toho, co oba hrdinové měli předtím pouze předstírat. Přitom (ano, přijde dějový zvrat) by tvůrci mohli v divákovi mnohem umněji šponovat nejistotu, lépe pracovat s dvojsmysly a náznaky. Vedlejší herci prakticky nefungují, děj nikam neposouvají (proč lesbická sestra?). Brad Pitt a Marion Cotillard jsou sice elegantní, ale měli mnohem lepší chvíle, Pitt navíc překvapivě pokulhává s emocemi. Robert Zemeckis si vybírá velmi odlišné látky, a co si budeme nalhávat, přiblížit se Forrestu Gumpovi, Trosečníkovi nebo úžasné trilogii o cestování časem, je sakra těžké. I tak má ovšem na víc, než nás napínat chemickým vzorcem, který nacisty zatraceně zajímá. (08.02.2017)