Umberto D.

Z tohto filmu vám môže prísť jedine zle. Na bľuvanie z toho, že raz 80% z nás skončí pravdepodobne takto len preto, lebo tí na ktorých k0k0ty sme pracovali, nám nedoprajú. Ľudstvo svoj vrchol už zažilo, teraz prichádza pád, ktorý tu bol pred 60 až 90 rokmi. NÁVRAT NA VÝSLNIE slobody. Bez peňazí, bez názoru, bez života. UMBERTO D. je posol, ktorý by mohol niečo napovedať dnešným kreténom, to by však museli mať dušu. A slúžku Máriu. (04.10.2015)

Přiznám se, že jsem pro sebe De Sicu po zklamání ze Zlodějů kol poněkud odepsal. Umberto D. ale podstatně zlepší moje mínění. Neorealismus mi sice stále coby doktrína přijde poněkud otravný, ale eskapády Umberta a jeho voříška dokázaly poněkud nahlodat i moje okoralé srdce. A své dílo odvedla i famózní kamerová práce. A už poněkolikáté jsem byl nucen přemýšlet, kterého poblouzněnce napadlo, že většího realismu lze ve filmu docílit obsazením neherců, jejichž tápání v projevu vždy (až na drobné výjimky) jen zvýrazňuje fikcionální charakter filmu. (05.08.2023)

Ke čtvrté hvězdě nechybí moc. Umberto D. je poměrně citlivě nasnímaný film, který poukazuje na to, jak se lidská společnost staví k penzistovi, jenž ze svého důchodu stěží zaplatí nájem své domácí, která jej kdysi nazývala dědečkem, ale nyní se ho snaží za každou cenu vyštípat ze skromného pokoje. Pana Umberta zužuje nemoc a starosti o to, jak sežene peníze a jídlo pro sebe a svého psa Flicka, jediného věrného přítele. S blížícím se koncem začíná být zřejmé, jakým způsobem se senior rozhodne své problémy řešit a tím se snímek posouvá do napínavější a emotivnější roviny, která mě svádí ke zmíněné 4. hvězdičce. Pochválit mohu také herectví hlavního hrdiny, stejně jako psího hrdiny, ale také půvabné Maria-Pia Casilio. (26.01.2015)

Máte pocit, že svět na vás zapomněl? Mohlo by jít o základ heroické zápletky odvážného boje jedince se systémem. Nadčasová působivost UMBERTA D. nicméně spočívá v tom, že namísto toho vypráví neobyčejný příběh obyčejně a představitelně, stejně jako se jeví jeho protagonista. ___  Připadají-li někomu ZLODĚJI KOL ještě příliš rozjásaní, pozitivní a laskaví, snímek UMBERTO D. nabízí jejich zachmuřenější, negativnější a cyničtější variaci. Navzdory trpké zkušenosti otce a syna při hledání ztraceného kola totiž víme, že nakonec dojdou domů, kde je čeká láskyplná náruč – a lze si představit, jak společnými silami situaci nakonec překlenou. Příběh donedávna finančně zajištěného státního úředníka Umberta se slušným životním standardem i společenským statusem nicméně podobný příslib neskýtá. Umbertův životní osud je přitom propojený s osudem pejska Flika coby nejbližšího přítele, vůči němuž cítí odpovědnost i ve chvíli, kdy ji přestává cítit vůči sobě. ___  Ačkoli spolu Zavattini a De Sica natočili ještě řadu filmů, lze UMBERTA D. považovat za vyvrcholení jejich neorealistické spolupráce. Jde o nejkomplexnější variaci na schéma rozvíjení příběhu jedince coby nástroje pro modelování, objevování i obviňování světa kolem něj – i pro vyprávění dílčích mikropříběhů jeho obyvatel. Umberta provázíme do jídelny, typického bytu, nemocnice či psího útulku, přičemž se skrze jeho příběh seznamujeme zejména s životy dvou různých žen. Důležitým prostředkem i motivem je přitom pro Zavattiniho a De Sicu zejména čas: čas vyprávění a čas myslitelné budoucnosti. ___  V první polovině filmu strávíme s Umbertem jeden extrémní den a noc – a únik do bezčasí nemocnice, stále s neoblomnou vírou, že se mu podaří sehnat peníze a setrvat v (ohyzdném) nájmu. Právě víra v budoucnost je totiž tím, co dává naději Umbertovi, těhotné služce Marii či jiným starým lidem, na které společnost stejně jako na něj zapomněla. Přetrvávající mrazivost UMBERTA D. je nicméně v tom, že hrdina o tuto víru postupně přichází… a bojuje už jen o zachování (si) důstojnosti, a to v hořké konfrontaci s přítomností (žebrák) i s vlastní minulostí (setkání s dřívějším šéfem). S tím se mění i role Flika z někoho, kdo Umberta na světě těší… v někoho, kdo jej na něm drží. ___ UMBERTO D. přitom zůstává po jedenasedmdesáti letech podobně úzkostným, mimořádným i filmařsky (úplně jinak) strhujícím dílem jako tematicky příbuzná POSLEDNÍ ŠTACE (Der letzte Mann, 1924) po letech devětadevadesáti, a to včetně silného, zvláštně nečekaného, přitom tak odlišného konce. (07.08.2023)

Citlivý príbeh o starčekovi, ktorého život už nebaví, ale svojho psa nadovšetko miluje. Film točený tesne po vojne, z hľadiska Talianska prehranej a ten dych ťažkej doby tu dosť cítiť. Príbeh neprináša veľa optimizmu, za to ale ponúka zamyslenie sa nad tým, ako sa spoločnosť a mladší jednotlivci správajú k staršej generácii. Mne priniesol ponaučenie, že ani dnes sa toho veľa nezmenilo a že s úctou k starším to pokulháva stále viac. (13.05.2021)