Frantz

Prerábka filmu z roku 1932 "Muž, ktorého som zabil", ktorá nemusela nevyhnutne ostať čiernobiela, ale taká bola voľba režiséra a asi to aj viac sadlo na znázornenie doby. Škoda popisu k filmu, ktorý veľa odhaľuje, ale aj bez toho by som povedal, že film je predvídateľný. Keď príde Frantík do Nemecka, je jasné, aké sú jeho pohnútky od samotného položenia kvetov na hrob. Takže žiadne plánované prekvapenie sa nekoná. Odvtedy je to už len také hádanie, či sa z toho vykĺbi podarený romantický vzťah v obraze doby alebo nie. Z filmárskeho hľadiska poctivá práca, film bol niekoľkokrát nominovaný a má Césara za kameru. Z diváckeho hľadiska kvalitné zžitie sa s postavami, je tu sonda do francúzsko-nemeckých vzťahov, ale pocitovo nič viac. Myslím, že dielo malo na viac než len takmer dve hodiny melanchólie. (04.12.2021)

Fakt nevím, co si o tom mám myslet. Proč Francois Ozon v roce 2016 točí remake amerického filmu z roku 1932 a to opět černobíle? Když od tohoto odhlédnu, tak totiž nezbude nic než trochu za vlasy přitažené romantické drama. Hlavní posun k lepšímu zřejmě pramení z německo-francouzského obsazení a použití obou jazyků přesně tak, jak to dává smysl. Ale jestli tohle Ozonovi stálo za dva roky života? (30.03.2017)

Ozon je režisér se kterým souzním, jeho příběhy mají pro mě cosi niterného, ukrytého v sobě. Neskutečně mě baví objevovat, dolovat to uvnitř, loupat slupky a rozbíjet skořápky, až vykoukne zárodek, nový svébytný tvor. Zároveň se mi honí hlavou, co zase François vymyslel a jak celý příběh povede. Moc nechápu, proč nám text Febiotextu vyzradí hlavní zápletku a tam vezme divákům moment překvapení. Nebo spíš, co vedlo administrátory čsfd tento text zde použít. Já ho naštěstí nečetla a to stejné doporučuji všem, kde si chtějí film užít. Vychutnají si tak ono objevování a napětí, které jsem si užila já. (08.03.2021)

Ozon, osobitý autentický pokračovatel francouzské nové vlny, každým svým snímkem jako by důsledně analyzoval, ohledával určitý zvolený aspekt lidského života, komunikace a vztahů. Tento jeho film lze číst jako studii stupňovaně probouzeného a opětovně zklamávaného pocitu ženského očekávání v naději, že konečně začne patřit někam, k někomu, do prostředí, v němž bude její existence dávat po všech stránkách smysl, kde její životní síla nabere jasný směr a radostně a účelně se rozvine tak, aby do sebe všechno zapadlo, jak náleží. **** Anna nemá vlastní rodinu, zázemí, žije v křehkém postavení u rodičů svého snoubence, o něhož ji připravila válka a jimž "vynahrazuje" ztrátu syna, aniž by to doopravdy mohlo fungovat, aniž by to stačilo. I oni si pro Annu - a pro sebe - téměř za každou cenu přejí něco víc, ale ani společná vůle překonat každou překážku nevede ke šťastnému završení jejich nadějí. Pragmatické životní východisko, jež se Anně nabízí v podobě staršího místního ctitele, s ní upřímně nerezonuje, a v Adrienově postavě, která se v rodině jako zázrakem v pravou chvíli objeví, každá svitlá naděje na smysluplné navázání po Frantzově smrti, přese všechno Annino odvážné usilování ji rozežít, přenést se přes všechna postupná zjištění, znovu a znovu zhasíná a nezadržitelně původní Annu proměňuje nutností smiřovat se s novým a novým nevyhnutelným zklamáním v jiného člověka. Určitý druh moudrosti a ušlechtilosti zřejmě vždy musí být vykoupen bolestným smiřováním se s nepřízní osudu, nevyžádanou samotou a ztrátou možnosti na včasné naplnění životních nadějí, a právě tehdy, když by jej člověk z celého srdce vyměnil za životní naplnění a upotřebení - nikoli promrhání - svého citu a vloh. Někdy tomu však osud není nakloněn a z hluboce laskavého člověka lisuje chtě nechtě svým tlakem jiné kvality. **** Silně působivý koncept, který se mě navíc osobně niterně dotýká, mi v Ozonově osobě stvrzuje tvůrce s nekonečně se prohlubující empatickou porozumivostí, vnímavého k životní ironii v celé škále jejího působení. *** PS: Konečně po delší době poctivý čb film v přirozených odstínech, prostý umělého tónování. *~ (17.10.2020)

Nie bez výhrad. Režisérovi sa ale podarilo dosiahnuť dokonalú dobovosť, chvíľami som si pripadala ako pri čítaní mojej obľúbenej knihy Traja kamaráti. Hlavne v prvej časti z Quedlinburgu úplne pred očami ožívali všetky tie výšivky, čajové servisy aj iné detaily. Čiernobiele spracovanie tomu evidentne prospelo, farebné časti nerušili. V prvej časti príbehu však chýbali tie správne emócie a sentiment. Naopak spievanie vlasteneckých piesní bolo až prílišným tlačením na pílu. Druhá časť z Paríža zase ponúkla tie správne emócie, hoci neprezradím aké. (12.12.2017)